Terry Pratchett - Strata

Stříbřena zařvala podruhé. Nastalo skutečné pandemonium, protože každý, kdo ještě nespal nebo se mohl aspoň trochu hýbat, vyrazil zděšeně ke dveřím.

Kin se podívala na zem. Stála až po kotníky v lepkavé, napěněné tekutině.

Podívala se na samoservar. Z výdejního okénka se řinul vodopád jantarově žluté kapaliny a rozšiřoval jezírko, zaplavující zem. Marco se podíval jejím směrem a ona měla dojem, že se snaží ze všech sil zaostřit. Pak si spokojeně oddechl a upadl na záda.

Kin, která už věděla, co může očekávat, nastavila spojené dlaně a ochutnala proudící tekutinu. Byla sladká a silná, jakýsi druh výjimečně silného piva. Tam, kde leželi ranění a umírající, se rozlitým nápojem šířily tmavší skvrny.

Kin zastavila proud piva a nastavila servar na výrobu protilátky. Když z otvoru vyjela miska odporně páchnoucí modré tekutiny, chytila kunga za hřeben na hlavě, jediným pohybem ho zvedla do sedu, vlila mu obsah misky do úst a nechala ho znovu padnout na záda do kaluže splašků.

Když Stříbřena seskočila dírou ve střeše dovnitř, prošly spolu s Kin síní. Samoservar byl nastaven na výrobu různých mastí k zastavení krve a rychlému zacelení ran. Po chvilce uvažování ho Kin naprogramovala na dodávku regeneračních stimulantů určených k dorůstáni končetin. Obvykle se s použitím pokročilých medicínských postupů v takových případech příliš nesouhlasilo, protože mívaly často za následek těžké psychické dopady na velkou část populace, ale k čertu, vždyť tahle plochá Země byla sama o sobě jediný obrovský šok. Těžce raněným rány prostě obalila mastí jako bahnem a doufala, že zabere.

Po nějaké chvíli Marco zasténal a posadil se. Vrhl na ně mírně nepřítomný pohled. Kin si ho nevšímala.

„Leivovi muži jim vyprávěli o tom, jak servar na palubě vyráběl alkohol,“ řekl pak velmi pomalu a opatrně. „Když jsem jim potom vyrobil trochu na ukázku, začali se chovat nelogicky a dožadovali se dalšího pití. A nakonec se do sebe prostě pustili.“

„Ten podělaný božský nástroj z Valhally,“ zabručela Kin a obrátila se nazpět ke své práci.

Z temnoty pod střechou se ozvalo chraptivé zachechtání a dolů se sneslo černé pero.

Na cestu vyrazili v poledne. Celá vesnice se seběhla na pláž, aby se s nimi rozloučila.

Mnoho mužů mělo zbrusu nové bílé jizvy. Někteří se pyšnili malýma ručkama a nožkama, které jim rašily ze zahojených pahýlů. Ale několik jich také v dlouhé síni zemřelo. Stroj z Valhally, jak všichni samoservaru říkali, byl v tomto případě až příliš výkonný.

Eirick pronesl dlouhou latinskou řeč a podal cestovatelům jako dar na rozloučenou několik vzácných kožešin a dva bílé ptáky-dravce, vycvičené k lovu.

„Řekni mu, že to nemůžeme přijmout,“ řekla Kin. „Řekni, co chceš. Nemůžeme si prostě dovolit vléct s sebou takovou váhu. Řekni, že nebudeme moci doletět až ke slunci a opravit ho, když s sebou poneseme takovou váhu. A nebudeš ani tolik lhát.“

Eirick odpovědi pozorně naslouchal a potom vznešeně přikývl.

„Ale já bych mu ráda něco darovala,“ řekla Kin.

„Proč?“ vyštěkl na ni Marco.

„Protože si pořád ještě myslí, že za touhle podivnou planetou by mohla stát Společnost, a ráda by se nějak omluvila, je to tak, Kin?“ řekla Stříbřena. Kin si jí nevšímala.

„Požádej ho o nějaké dřevo. Zbytky, piliny, odřezky. A trávu, nebo seno. Staré kosti. Cokoliv, co je organického původu a žilo. Byla bych ráda, kdyby to chápali tak, že servar potřebuje nakrmit.“

Pak naprogramovala samoservar jako pilu. Po tom, co se z výdejního otvoru vysunul první metr voňavého hladkého prkna, lidé z celé vesnice pracovali jako roboti. Obrovské chomáče mořských chaluh vyplavené divokým mořem na pláže podél fjordu pomáhaly zvětšovat hromadu u vstupního otvoru přístroje. Vlny se dnes na moři vzpínaly jako oživlé hory.

Zatímco vesnice vozila a skládala prkna, odvedla Kin své dva společníky stranou.

„Poletíme,“ oznámila jim. „Budeme se držet co možná nejvíc nad pevninou, ale poletíme. Kdyby se zdálo, že pásům dochází energie, dobijem jeden z nich energií z těch ostatních a Marco nebo já budem pokračovat dál. To znamená, že Stříbřena bude moci zůstat u servaru.“

„No, tak s tím bych skoro souhlasila,“ přikývla Stříbřena. „Nemáme co ztratit. Ten, kdo by pokračoval v cestě, by měl být samozřejmě Marco. Já jsem dost velká, abych nás ubránila před šelmami, a ty bys mohla přežít díky tomu, že bys pravděpodobně dokázala vyměnit svůj život s většinou mužských obyvatel tohoto světa za sexuální služby. Marco je k cestě do středu téhle země nejlépe vybaven.“

Byl to velmi neohrabaný pokus o diplomacii, ale Marco odvrátil hlavu.

„Já nejsem vybaven k ničemu,“ zavrtěl hlavou. „Nedokázal jsem se ovládnout a dal jsem se vyprovokovat lidmi. Stydím se za sebe.“

„Ta vina nepadá zdaleka jen na tvou hlavu,“ utěšovala ho velkoryse Stříbřena.

„Copak to, Stříbřeno, nechápeš? Byl jsem proti nim v přesile jeden na třicet!“

Přes vesnici se přehnal mrak vodní tříště. Kolem samoservaru mezitím vyrostla úctyhodná hromada prken. Kin servar vypnula a upevnila na něj záchranný pás.

Dva Christovi knězi stáli opodál a tiše se latinsky modlili.

„Co říkají?“ zeptala se Kin Stříbřeny.

Stříbřena jim chvilku naslouchala.

„Je to prosba k Christovi, aby nám dovolil opravit jeho planety a slunce, a zároveň ho vyzývají, aby nás srazil k zemi a spálil na prach, pokud se domnívá, že jsme služebníci Saitanovi.“

„To je od nich hezké. Rozluč se za nás, budeš tak hodná?“

Vznesli se rychle. Vesnice se okamžitě ztratila na pozadí rozbředlého sněhu a bíle zpěněných mořských vln. Moře zešílelo. Vlny šplhaly jedna po druhé, vybuchovaly, řvaly, a vodní tříšť létala tak vysoko, že její zbytky občas dosáhly až k letící trojici.

Na zemi tvaru kruhu není jih udání směru, směr určuje pouze bod někde na jejím okraji. Tady se daly použít jen čtyři údaje, po obvodě vlevo, po obvodě vpravo, k obvodu a do středu. Trojice zamířila do středu.

Věc ve vodě několikrát opatrně oblétli. Kin přemýšlela, zda je to opravdu živý tvor, nebo se jen živý zdá díky tomu, jak s ním pohybují vlny. Jednou se z vln vynořilo něco jako ploutev, ale vzápětí to s plesknutím znovu zmizelo pod vodou.

Rozhodla se, že slétne o něco níž. Čekala nějaké varování od Marca, ale ten se uzavřel do sebe a za celý den téměř nepromluvil. Stříbřena mlčela, ale využila zastávky k tomu, aby si přitáhla samoservar, který měla ve vleku na monovláknovém laně.

Když se Kin pustila dolů, měla dojem, že i přes pětadvacet izolačních vrstev skafandru cítí chlad. Obloha byla azurově modrá a bez jediného mráčku.

Tvor plul břichem nahoru. Většinu z délky jeho těla zabíral ocas, který se klikatil tak daleko, že se ztrácel v příbojových vlnách. Když ho pak jedna zvlášť velká vlna nadzvedla, zahlédla Kin obrovskou koňskou hlavu a jednu prázdnou oční jamku.

Tvor musel být starý. Žádné živé stvoření nedoroste do takové velikosti rychle. Bílé břicho pokrývaly díry vyhlodané mořskými červy a temné skvrny přichycených korýšů.

Kin vystoupila zpět k ostatním. Bylo by zajímavé dostat toho tvora na pitevní stůl — jeřábem.

„Je to mrtvé,“ oznámila. „Má v sobě díru, kterou by proplula menší plachetnice. A zranění je poměrně čerstvé. Je to ten samý tvor, kterého jsme zahlédli dnes ráno, řekla bych.“