Terry Pratchett - Strata

„Poslyš, už můžeš chodit?“

Mohla se potácet. Marco vyhlédl z místnosti do matné osvětleného tunelu. V oblaku usazujícího se prachu zmateně popojížděli dva hranatí roboti-opraváři. Marco se ohlédl na Stříbřenu a zamířil nálevkovitou hubici destruktoru na jeden z tápajících obrysů.

„Odlož ten hardware,“ řekl robot a ustoupil.

„Kin Aradová?“ řekl Marco.

„Marco, tu zbraň jsem ti poslala, aby ses dostal ven a aby dodala vyrovnanosti a klidu tvým myšlenkám. Ale jestli ji ještě jednou použiješ, utrhnu ti všechny čtyři ruce. A skutečně to odsud dokážu.“

Marco o tom chvíli přemýšlel, zatímco Stříbřena se pracně prodírala ven z místnosti. Pak pokrčil všemi čtyřmi rameny a pustil zbraň na zem.

„Opičí logika,“ zabručel. „Nikdy jí neporozumím.“

„A já věřila, že si myslíš, že jsi člověk,“ prohlásil robot Kininým hlasem.

„Tak? Některé věci nedokáže změnit ani všechno myšlení na světě.“

„ Cogito, ergo kung ,“ řekl robot. „Následujte mě, prosím.“

Rozjel se tunelem a Stříbřena s Marcem se mu vydali v patách.

O hodinu později byli stále ještě na cestě. Měli za sebou rozlehlé kovové bludiště vysutých můstků a několikrát se museli ukrýt ve výklencích, když tunely, kterými procházeli, s duněním projížděly obrovské stroje. V jedné chvíli je jejich krychloidní průvodce požádal, aby nastoupili na plošinu výtahu. Když zastavili o jedno patro níž a vystoupili, vkutálelo se na plošinu několik bzučících zlatých válců, páchnoucích ozónem.

Šli dál úzkou uličkou mezi dunícími stroji, jejichž konce mizely v nedohledné výšce.

„Jako u Krellů,“ řekla Stříbřena.

„Cože?“

Mixka se usmála. „Neviděl jsi náhodou Zakázanou planetu? To byl lidský film. Myslím, že ho natočili pětkrát, nebo dokonce šestkrát. V jedné verzi jsem účinkovala jako statista a měla jsem tam dokonce i krátký štěk. To bylo ještě před tím, než jsem nastoupila do koleje.“

„No, tedy, že bych si něco takového pamatoval —“

„… většinou jsem rozbíjela dveře a řvala…, jo a taky jsem se dělila o šatnu s robotem. Byl to člověk.“

„Lidský robot?“

„Zbytek úloh hráli samí roboti-herci, rozumíš? Ale v zápletce měl krátkou, ale důležitou úlohu jeden robot a oni pořád nemohli najít žádného, který by se choval dostatečně… roboticky. Tak na to nakonec museli najmout člověka. Byla tam jedna strašně napínavá scéna uvnitř obrovského stroje, který postavili Krellové, myslím, že se tak jmenovali. Nebo podobně. Tihle Krellové, aby ti bylo jasné, to byly takové vymyšlené bytosti, které někdo vytvořil jen pro účely toho filmu…“ Stříbřena se podívala Marcovi do tváře a zmlkla.

Kung si povzdechl. „Stýkáme se s těmi lidmi už příliš dlouho, jak ty, tak já. Už jsme se zčásti nakazili tím jejich šílenstvím.“

„A já myslela, že jsi byl vychován na Zemi. Nejsi oficiálně člověk?“

„Moje rasové doklady zůstaly někde tam nahoře ve zbytcích lodi. Prima, co?“

Stříbřena zabručela. „V tom případě se musíš považovat za kosmopolitu.“

„A co to tak asi přesně znamená, drahá přítelkyně?“

„To znamená dobrovolné podřízení svého rasového vědomí ve prospěch základní jednoty myslících druhů.“

Marco si pohrdavě odfrknul. „Tak to právě vůbec nic takového neznamená. To znamená, že se musíme naučit mluvit řečí, kterou zvládnou opičí jazyky a my se musíme přizpůsobit jejich světu. Už jsi někdy viděla člověka, který by se choval jako mix, nebo kung?“

„Ne,“ připustila Stříbřena. „Jenže na druhé straně, Kin Aradová je volná a my jsme uvěznění. Lidé se nakonec vždycky dostanou do vedení. Lidé vždycky dosáhnou toho, co chtějí. Já mám lidi ráda. Celá naše rasa má ráda lidi. Možná, že kdybychom lidi rádi neměli, byli bychom už dávno všichni mrtví. Co je to?“

Marco sledoval její pohled. O osm set metrů dál se nad stroji velikosti činžáků tyčila mohutná věž. Zdálo se, že je vyrobena z obrovských míčů, položených na sebe. Zářila matnou červení. Stříbřena ukazovala na roboty, kteří se hemžili na můstcích připojených k podivné věži, ale Marco se musel spokojit s tím, že daleko před sebou vidí něco velkého a hrozivého.

„Obrovský překapávač kávy?“ odvážil se hádat.

Stříbřena zavolala na malého robota, který jel před nimi. Plynule přešel na zpětný chod.

Stříbřena ukázala na věž kulovitých tvarů, jejíž horní konec mizel někde u stropu podzemní prostory.

„V základě,“ ozval se Kinin hlas, „se jedná o jednoduché zařízení, které dokáže zahřát kámen na bod tání a pak jej pod tlakem vystříknout.“

„Proč?“ zajímal se Marco.

„Vulkán,“ vysvětlil mu robot jednoduše.

„A to všechno jen proto, aby měla plochá Země svoje vlastní sopky? To je šílenství!“ vykřikl Marco. Robot se vydal na další cestu. „To říkáš teď,“ prohlásil Kininým hlasem pres rameno. „Ale počkej, až uvidíš stroje na výrobu zemětřesení!“

Cesta pod povrchem plochy jim trvala dva dny, alespoň podle hrubého odhadu, který Stříbřena s Marcem udělali. Některé části cesty jeli přikrčeni na plochých vozících, které klouzaly tunely až bolestivě pomalu, ale většinou šli pěšky. Šplhali nahoru a dolů. Opatrně se šinuli po římsách. Vrhali se prudkým během přes složité křižovatky a seřadiště, která křižovaly podzemní stroje podle svých vlastních řádů a potřeb.

Občas narazili na samoservary, které až netypicky nehybné a nápadné, stály v bzučícím podzemním světě plném pohybu. Vypadaly nově, ne jako celé jejich opotřebované okolí. Všechno bylo dobře udržované, ošetřované, ale na všem bylo vidět, že je to dlouho užívané.

Marco se o téhle skutečnosti zmínil, když seděli zády opřeni o jeden z nich a odpočívali.

„Já vím,“ řekl, „že kdyby lidi na ploše prožili průmyslovou revoluci a pak se mohli podívat do nitra svého světa, vyděsily by je tyhle samoservary k smrti.“

Stříbřena si ukousla další kus něčeho, o čem si Marco myslel, že je to středně propečený mix.

„Zdá se, že v tomhle případě udělali stavitelé plochy naprosto nepochopitelnou chybu, když tady zapomněli něco takového, přestože všechno ostatní je vlastně stylové,“ přikývla. „Taky jsem si všimla, že dost často míjíme rozbité stroje. Předpokládám, že by neměl být žádný problém opravit je?“

„Kdo opraví stroje, které provádějí opravy?“ řekl Marco. „Tak rozlehlý mechanizmus, jako je plocha, musí mít během staletí spoustu poruch. Co uděláš, když se poláme kolečko v robotovi, který opravuje stroje, které vyrábějí náhradní součástky pro továrnu, která montuje roboty, kteří opravují automaty, které produkují pojistky? Pokud nemáš zajištěný stabilní opravárenskou službu zvenčí, musí se plocha pomalu rozpadat.“

„Můžeme se zeptat toho robota,“ navrhla Stříbřena.

Bylo to jako špatný vtip. Robot jim byl ochoten odpovědět na jakoukoliv přímou otázku o mechanické krajině — tak například byli obdařeni desetiminutovým výkladem o strojích regulujících pravidelný chod a výši přílivu — ale všechny ostatní otázky ignoroval. Marco koketoval s myšlenkou, že si najde něco, čím by mu mohl vypáčit kryty a pohrabe se mu v obvodech, ale nakonec v něm převážila opatrnost.