Terry Pratchett - Strata

„To místo s červenými světly muselo být někde blízko k okraji plochy,“ řekla Stříbřena. „Mám pocit, že se znovu přibližujeme ke středu. Možná bychom se měli zeptat Kin.“

Robot, který nehybně a tiše seděl o několik metrů dál, se rozjel směrem k nim.

„Tak už jsme se občerstvili?“ zahlaholil optimisticky. „Můžeme pokračovat v cestě?“

Unaveně vstali. Hranatý robot je vedl přes vysutou lávku, která ústila na dokonale osvětlený rozlehlý kruhový ochoz. Většina světla pocházela ze světélkující mlhy vysoko nahoře, ale velmi slušný podíl na tom mělo i malé umělé slunce.

Vznášelo se několik desítek metrů nad dokonalou plastickou mapou ploché Země, která měla snad sto metrů v průměru. Rozdíl byl v tom, že nad obyčejnými plastickými mapami se nepohybují miniaturní mračna, která vrhají na krajinu pod sebou malé stíny. Marco nikdy neviděl ani plastické mapy s aktivními sopkami.Mapa nebyla s kruhovým ochozem nijak spojena. Reliéf plochy se vznášel asi metr pod ním a slunce se odráželo od hladiny moří, která vypadala až znepokojivě skutečně.

Marco na mapu dlouho upíral pohled. Nakonec řekl: „Vzdávám se. Je to překrásné. Ale k čemu je to dobré?“

„Jednoho napadá snad jen architektonický model,“ zaduněl Stříbřenin hlas. „Můžu tě ale upozornit na jednu chybu? Dohlédneš až támhle, za to vnitrozemské moře?“

Marco napnul zrak, ale brzo se vzdal. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ti, kdo vyrobili plochu, měli buď po čertech dobré oči, nebo je tohle jen taková hračička na ukazování.“

Ohlédl se po robotovi, ale ten mezitím zmizel.

„Přáli bychom si mapu prohlédnout zblízka,“ obrátila se Stříbřena k prázdnému prostoru. Z opačné strany mapy přiklouzalo něco jako létající skleněná tabule a zůstalo viset ve vzduchu před ní. Opatrně nastoupila, ale ta věc se pod její vahou ani nezakývala.

„Já to sice vidím,“ řekl Marco, „ale nevěřím svým očím. Jak jsi to udělala?“

„Byl to jen takový nápad,“ odpověděla Stříbřena. „Myslím, že začínám pomalu chápat způsob, jakým tady věci fungují. Jedeš se mnou?“

Skleněný koberec dokonale reagoval na Stříbřeniny mluvené příkazy. Klouzal sem a tam po mapě pouhých několik centimetrů nad mračny. Marco měl neodolatelné nutkání natáhnout ruku a zvířit je do cyklonu. Mapa byla až úděsně skutečná. Kdyby se natáhl dolů a dotkl se jí, byla by se tam nahoře vynořila z mračen plochy obrovská ruka?

Když mixka znovu promluvila, poslušně se znovu podíval průhlednou podložkou pod svýma nohama dolů. Zahlédl oblast spálené a zničené země. A v jejím středu byl hladký kulatý otvor.

O něco později mixka zjistila, že když plošinu mírně zvedne, zvětší se výřez krajiny pod ní. Zdálo se, že rozlišovací možnosti celého zařízení nemají hranic. Tam dole bylo dokonce vidět mikroskopické lidi, kteří se téměř nehýbali z místa.

Jenže právě že jen téměř. Každou vteřinu celá scéna jakoby mrkla a postavičky zaujaly maličko jinou polohu. Marco strávil celou věčnost pohroužen do pozorování homunkula, sekajícího dřevo. Blik — sekera ve vzduchu — blik — sekera zaťatá do stromu — blik — sekera ve vzduchu — blik — sekera ve stromu — blik — ve vzduchu a v maličkém kmeni stromu se najednou objevil jako kouzlem světlý klín bílého dřeva.

„No, technicky se to zvládnout dá,“ zabručel si pro sebe. „Jediné, co musíš udělat, je uvést do přesného vzájemného vztahu informace všech čidel a průběžně je promítat ve formě hologramu.“

„To bys potřeboval strašlivé množství vstupních dat.“

„Biliony. Musela by ses napojit na smyslová centra každého živého tvora.“

„Všiml sis těch slepých míst?“

„Možná, že se v potřebné chvíli černý pták díval jinam.“

Stříbřena zcela vážně přikývla a rozhlédla se po obrovské hale, kde byla mapa umístěna.

„Předpokládejme, že tahle mapa plochy obsahuje svou vlastní mapu plochy,“ řekla po chvíli pomalu. Tiše se usmála, když viděla, jak se na ni kung podíval. Pak přikázala plošině, aby se přesunula ke středu mapy. Ani jeden z nich nepochyboval o tom, že mapa plochy je ve středu.

Dívali se dolů na tajemnou kopuli. Stříbřena vyzkoušela několik příkazů, ale ty se minuly účinkem. Nakonec tedy přikázala plošině, aby pomalu klesala.

Upírali oči pod vlastní nohy a viděli, jak zem i kov tají a mizí stranou. Vstříc jim stoupaly stroje a zařízení v podzemí plochy a ztrácely se. Pak se něco objevilo… okraj čehosi…

Uviděli malou kulatou plochu. V jejím středu byly dvě skvrnky — bílá a šedá, a ty se postupně změnily ve dvě postavy. Jedna byla obrovská a porostlá srstí, druhá hubená a štíhlá jako prut. Obě upřeně zíraly na něco pod svýma nohama…

Blik. Ta hubená najednou zvedla hlavu na kruhový ochoz, který obtáčel mapu mapy. Blik. Tam stála další postava. Blik. Postava na ochozu zvedla ruku. Blik.

„Ahoj,“ pozdravila je Kin.

Stříbřena nebyla odborník na lidské výrazy, ale podle toho, jak žena vypadala, se nezdálo, že spí. Naopak, mírně se kývala.

„To jsem ráda, že se vám to nakonec přece jen podařilo,“ řekla Kin. „Nemohla jsem přikázat počítačům, aby vás teleportovaly, protože tady existuje třicetiprocentní možnost, že dojde k výpadku energie ve chvíli, kdy budete v přenosové fázi. Tak a teď pojďte za mnou, už nám nezbývá mnoho času.“

„Měli bychom —“ začal Marco.

Kin divoce zavrtěla hlavou. „Ne, to tedy ne!“ odpověděla. „Pojďte!“

Kung začal znovu protestovat, ale Stříbřena ho chytla za jeden pár rukou. Kin už spěchala tunelem, který vedl z haly.

Tunel vyústil v hale o polovinu větší, než byla ta, kterou právě opustili. Tam stála vesmírná loď. Alespoň tak to na první pohled vypadalo…

Nemělo to žádné motory pro klasický planetární start. Kromě podivně mohutných výškových a směrových trysek, které byly zhruba na těch místech, kde měly trysky být. Trup — to snad byla jedna jediná kabina, rozhodně v něm bylo dost oken na to, aby se tam dalo pěstovat hroznové víno. Kolem bylo shromážděno větší množství hranatých robotů. Jeden z nich stříkal barvu na přistávací zařízení. Další se zabývali nějakou úpravou tupých křídel.

Kin už byla na palubě. Marco s vrčením vyšplhal po krátkém žebříku a zjistil, že Kin sedí u řídícího pultu podkovovitého tvaru. Od pultu se vinulo množství kabelů a drátů ke krychlovým schránkám, rozloženým bez jakéhokoliv systému po kabině. Ve středu kabiny se zaměstnávalo horečnatou činností kolem spleti kovových trubek několik malých hranatých robotů. Jeden z nich začal Marca opatrně strkat do nohy a nepřestal, dokud kung o kousek neustoupil.

„Stříbřeno, zavři ty dveře,“ požádala Kin. „Pospěš si! A teď se začněte modlit ke všem bohům, které znáte.“

Otočila se a oslovila čirý vzduch před sebou tónem, který dával jasně najevo, že nemluví ke svým společníkům.

„Jsme připraveni.“

Odpověď přišla odevšud.

JSME DOHODNUTI?

„Dohoda platí,“ přikývla Kin. Chvilku se nic nedělo. Pak se loď neznatelně zachvěla. Marco zvedl hlavu a zjistil, že stěny jeskyně kolem nich kloužou dolů.

„Ne abys řekl něco ukvapeného,“ varovala ho Kin. „Jestli se chceš dostat domů, tak se pokus raději ani nemyslet. Věnuj mi svou důvěru, ano? Prosím!“ Kabinu náhle zaplnilo sluneční světlo. Marco se Stříbřenou zvedli hlavy a spatřili čtverec zlatavé oblohy, protože část střechy se odsunula stranou. Loď i s kusem podlahy stoupala přímo k otvoru.