Terry Pratchett - Strata

„Počkej, to ne,“ zasténal najednou. „Řekni mi, že se mýlím. Řekni mi, že nechceš udělat to. co si myslím, že chceš udělat…“

„Jestli vám to nějak pomůže,“ řekla Kin, „Jago Žarlo byl šílený i podle měřítek našeho šíleného věku.“

TO JSME BRZO ZJISTILI. DOŠLI JSME K NÁZORU, ŽE ŽÁDNÁ RASA BY NEPOSLALA DO VESMÍRU SVÉHO ŠÍLENÉHO ZÁSTUPCE.

„V lodi, v jaké cestoval on, by mohl cestovat skutečně jenom šílenec.“

NAKONEC SE DOSTAL KE STŘEDU S GEOLOGICKÝM LASEREM, KTERÝ DEMONTOVAL ZE SVÉ MALÉ LODI. ZABIL TEHDEJŠÍHO PŘEDSEDU.

„Nepokusili jste se ho zastavit?“

NEMĚLI JSME PŘÍKAZ NĚKOHO ZASTAVIT. KROMĚ TOHO TEN MUŽ PŘICHÁZEL Z TECHNOLOGICKÉ CIVILIZACE. MUSELI JSME VZÍT V ÚVAHU BUDOUCNOST PLOCHÉ ZEMĚ. PŘIKÁZAL NÁM, ABYCHOM MU POSTAVILI LOĎ. NEBYLO TO TĚŽKÉ. SPOČÍTALI JSME SI, ŽE KDYŽ POMŮŽEME JAGOVI ŽARLOVI K NÁVRATU NA JEHO RODNOU PLANETU, NEBUDE TO TRVAT DLOUHO A OBJEVÍ SE U NÁS DALŠÍ NÁVŠTĚVNÍCI. PROTO JSME S NÍM POSLALI JEDNOHO Z NAŠICH VÝZVĚDNÝCH PTÁKŮ — HAVRANŮ. JSOU TO OČI BOŽÍ, JEDNY Z NAŠICH NEJDOKONALEJŠÍCH VÝTVORŮ.

„Proč jste se pak ale s námi nespojili ve chvíli, kdy jsme přistáli? Ke všem ďáblům, chytila jsem blechy, málem jsem uhořela za živa, dostala jsem se do serailu —“

ROZHODLI JSME SE, ŽE VÁS BUDEME NEJDŘÍVE POZOROVAT. NEMOHLI JSME SI BÝT JISTÍ, ŽE JAGO ŽARLO JE JEN VÝJIMKA. KROMĚ TOHO TO ČTYŘRUKÉ STVOŘENÍ V NÁS VYVOLALO PODEZŘENÍ.

Kin pozorovala, jak se písmena ztrácejí. Nakonec řekla: „Asi víte, že dokážeme postavit celé světy. Skutečné světy. Planety. Dokážeme postavit i planetu pro lidi z ploché Země. Víte, že je to vlastně kopie světa, ze kterého pocházejí mí předkové?“

ANO.

„A víte proč?“

ANO.

„Řeknete mi to?“

Obrazovka zůstala několik vteřin slepá. Pak se zaplnila slovy, tolika slovy, kolik jich počítače dokázaly vyjádřit písmeny na tak malé ploše. Kin vstala a četla:

CHTĚLA JSI SE DOZVĚDĚT NĚCO O TVŮRCÍCH PLOCHY. CHTĚLA JSI ZNÁT DŮVODY, KTERÉ JE VEDLY K VYTVOŘENÍ PLOCHÉ ZEMĚ. MŮŽEME TI TO PROZRADIT. JENŽE TO JE JEDINÁ VĚC, KTEROU MŮŽEME NABÍDNOUT VÝMĚNOU ZA JISTOTU SVÝCH DĚTÍ. MŮŽE SE STÁT, ŽE ODLETÍŠ A VRÁTÍŠ SE JEN PROTO, ABYS PLOCHOU ZEMI VYPLENILA. TO MĚL V ÚMYSLU JAGO ŽARLO. NEMŮŽEME TI V TOM ZABRÁNIT. UVĚDOMUJEME SI VŠAK, ŽE PRO TEBE JE NEJVZÁCNĚJŠÍM POKLADEM VĚDĚNÍ. DÁME TI VĚDĚNÍ. ALE TY POSTAVÍŠ NOVÝ SVĚT PRO NAŠE DĚTI.

Kin už o tom nějakou chvíli přemýšlela. Znamenalo by to postavit hvězdu typu G, ve vzdálenosti několika světelných minut od ploché Země, pokud by se samozřejmě nenašla v blízkosti nějaká, která by se dal přímo přesunout…

„Budeme potřebovat přístup k vaší databance,“ řekla. „Údaje o teleportaci, technologii umělých výpěstků, všechno.“

TO BUDEŠ MÍT SAMOZŘEJMĚ K DISPOZICI.

„V tom případě dostanete nový svět. I kdyby se Společnost vzepřela, s tím, co vím, klidně vytvořím svou vlastní novou Společnost. Mohla bych se obrátit na některého z malých operátorů — ano, není pochyb, že se to podaří.“

DOHODLI JSME SE?

„Jen tak? Nechcete nějaké — rozumíte, já vám v této chvíli nemůžu dát žádné záruky,“ řekla užaslá Kin.

MY JSME TĚ SLEDOVALI. ODHADLI JSME, ŽE JE TADY PRAVDĚPODOBNOST 99.87 PROCENTA, ŽE DOHODU DODRŽÍŠ. NASAĎ SI HELMU.

Kin zvedla hlavu a podívala se na izolovanou kovovou korunu, která se jí vznášela nad hlavou.

VĚŘÍME TI. VĚŘ TY NÁM. HELMA TĚ NAPOJÍ NA JISTÉ OKRUHY, KTERÉ BYLY PŘIPRAVENY PRÁVĚ PRO PODOBNOU SITUACI. NEMŮŽEME TI POSKYTNOUT INFORMACE, ALE VĚDĚNÍ, JAKÉ NEMŮŽEŠ ZÍSKAT NIKDE JINDE V CELÉM VESMÍRU.

„Nejdůležitějším účelem života je získat vědění,“ řekla Kin mírně pochybovačným tónem.

ANO. KDO BY SE ZŘÍKAL VĚDĚNÍ?

Kin si těžce povzdechla, zvedla ruce a stáhla si helmu na hlavu.

Roboti na podlaze řídícího centra měli mechanické ruce plné práce. Jeden z nich se pomalu blížil k podkovovitému řídícímu panelu a za sebou rozvinoval silný kabel. Zbytek se shlukl kolem podivné tyče, jejíž povrch byl lesklejší než nejdokonalejší zrcadlo. Když se na ni Kin podívala, zabolely ji oči. Zdálo se, že je tyč pokřivená způsobem, jakým se normální hmota pokřivit nedá, což znamenalo, že se dívá přímo do srdce matrixového motoru.

Byla ráda — ve svých myšlenkách snila strašlivé denní můry o tom, co se stane, když takový motor nebude postaven.

Roboti dokonce postavili vhodné křeslo před řídícím panelem, V této chvíli už v něm seděl Marco a nadával.

„Je to stejné, jako kdyby po mně někdo chtěl, abych našel díru v mlze,“ vykřikoval. „Doufám, že ti tví plechoví kamarádi nám vyrobili dobré trysky.“

„Otvor v kopuli se objeví na radarovém stínítku,“ nadhodila Stříbřena.

„Jasně. Jenže to stejně bude o chlup a půjde nám o krk. Kin, jseš si jistá, že to všechno bude fungovat ?“

Kin se usmála. „Do posledního výpočtu. Včetně rotační rychlosti plochy a posunu nebeské klenby. Nebo chceš tvrdit, že nevěříš, že stroje, které sedmdesát tisíc let řídí běh ploché Země, nedokážou —“

„— navléct niť do ouška jehly patnáct tisíc kilometrů vzdálené prostě tak, že tu nit shodí přes okraj vodopádu? To tedy ne. Chtěl bych si zkusit manipulační schopnost trysek.“

„To budeš moci.“

Údery Rochových perutí duněly nocí; obrovský pták letěl nad temnou vodou a blížil se k okraji ploché Země. Nakonec upustil loď a chvíli zoufale bojoval s výškou, zatímco jeho křídla zvedala obrovské vlny.

Na několik okamžiků se posádka lodi ocitla ve stavu volného pádu, pak ale loď dopadla na hladinu, odrazila se, několikrát poskočila a začala se pomalu otáčet na vodě.

Roch se vznesl ke hvězdám a s ohlušujícím pleskotem křídel zamířil zpět do tajemného údolí, kde hnízdil. Kin se konečně uvolnila.

Přes izolované stěny lodi dovnitř dolehl jiný zvuk. Tichý bzukot, podobný hukotu obrovských strojů. Krajopád. Čekala a cítila, jak se jí na zavřené oči tiskne měkké vyložení helmy. Nic se nedělo.

Pak si vzpomněla. Přišlo to jako šok, ale ten rychle odezněl, tak, jak rychle získávala zpět kontrolu nad svým tělem. Jak mohla Zapomenout? Pak si vzpomněla proč. Dokud jeden Nezapomene, jak by se mohl Učit?

Cítila tu starou Kin kdesi ve svém vědomí, tu malou nádobu chutí a zvyků, smyslů a zkušeností. Kolem sebe vnímala vědění ploché Země a cítila, že v tom číhá Nebezpečí. Bylo by příliš snadné ztratit samu sebe v tom pocitu bezmezné radosti a opojení. Přinutila se vrátit v myšlenkách k počítačům.

Vedli jste si skvěle.

TO BYL NÁŠ ÚKOL.

Povolím si vzpomenout na Kin Aradovou. Ona — to jsem konec konců já. Ona se nakonec probudí a bude o nás něco vědět. A bude chápat všechno, co se týká ploché Země.

ANO.

Zkusila dosáhnout Jejího vědomí a učinila jistá vylepšení. Pak, spokojená, si dovolila zapomenout…

Kin se vzpamatovala. Vzpomínky se jí vybavovaly, chladné, tvrdé, jako kousky ledu, které ji studily v mozku. Raději si znovu vybavila plochu.

„Plocha,“ řekla a její hlas byl bezvýrazný v šoku poznání, „Je botou v uhelné vrstvě, mincí v krystalu minerálu. Plomba v zubu triceratopse. Tajná značka, která určuje jejího původce. Nemohli tomu odolat. Vybudovali dokonalý vesmír, odpovídající všem parametrům, ale nedokázali odolat tomu, aby sem neumístili tuhle plochou Zemi, ukrytou tak, aby se hledala velmi těžko. Ale je to klíč . Jak to vím?“ vykřikla.