Terry Pratchett - Strata

U jejich nohou se pachtil malý robot a vyplétal z hromady uprostřed kabiny jakousi trubku. Jedna z jeho mnoha rukou se ohnula, zaváhala a sevřela se. Trubka se v místě doteku oddělila.

Stříbřena prudce trhla hlavou kupředu, když jí něco zatikalo téměř u ucha. Když se opatrně ohlédla, zírala přímo do malé kulovité antény, připevněné na kovové krychličce, která visela za tři kovové ruce od stropu. Robotek samozřejmě neměl žádný obličej, ale dařilo se mu vypadat rozpačitě. Ve čtvrté ruce svíral posuvné měřítko.

Marco zasyčel a ohnal se po dalším stroji, který se mu pokoušel vylézt po noze nahoru. Robotek padl na zem na záda a zmateně škrabal všema šesti rukama po podlaze.

Kin se hystericky zasmála.

„Nechovejte se jako vyplašené děti,“ vypravila ze sebe nakonec. „Než přejdeme do meziprostoru, budete rádi, když budete ležet na anatomicky přizpůsobivých lehátkách, nebo ne? A oni si vás chtějí jenom změřit. Tak jim to laskavě DOVOLTE!“

Marco otevřel ústa k protestu a něco se mu dotklo tváře. Když sklopil oči, viděl, jak se mu přes obličej k podlaze odvíjí kovová páska. Pak oči zvedl a zjistil že mu nad hlavou visí další robotek. Povzdechl si.

Loď se zvedla do denního světla. Vynořila se uprostřed pláže černého písku, za kterou se tyčila měděná kopule středu. O několik metrů dál se líně převalovalo moře. Když plošina výtahu dojela na své místo, země se slabě zachvěla.

Kostkovití roboti teď stříkali pěnu na tři trubkové konstrukce, které už stačili přinýtovat k podlaze. Pěna rychle zatuhala a rýsovaly se v ní příslušné prohlubeniny a vypukliny pro mixe, kunga a člověka.

„Do startu nám zbývá velmi málo času,“ oznámila jim Kin a vstala. „Chce se někdo na něco zeptat? Jasně. Hned jsem si myslela, že ano. Dobrá, ale lehněte si na lůžka.“

„Nečekáš ode mě, že nás dostanu do meziprostoru přímo z povrchu plochy?“ zeptal se Marco. „To nemáme šanci!“

„Dokázal jsi to na Kungu,“ upozornila ho Kin a ulehla na své místo.

„Jenže Kung nebyl obklopený neprůstřelnou kopulí!“

„Já vím. Jenže já od tebe nečekám, že to uděláš hned. Ta lehátka potřebujeme k prvnímu startu.“

„Ale kdo bude při startu u řízení? Odtud na to nedosáhnu!“

„U řízení nebude nikdo. Řídící pult žádné startovní kontrolky ani spínače nemá. Věř mi.“

„Takže to nemá žádné spínače a kontrolky a ty chceš, abych ti věřil?“

„Ano. Chci, abys mi věřil.“

Marco si lehl a nahmatal bezpečnostní popruhy. Stříbřena už byla připoutaná. Chvilku leželi beze slova.

Pak řekla Kin: „Marco, vidíš ze svého místa tu kulatou obrazovku?“

„Vidím ji.“

„To je radar. Nespouštěj z něj oči. Tak a teď vám pravděpodobně dlužím vysvětlení…“

POMOC, řekla obrazovka.

Kin se pokoušela nemyslet na to, co dělá, a zvedla původního nájemníka z křesla. Pak se posadila na jeho místo před prosící obrazovku. Zatímco poočku neustále sledovala vznášející se helmu, přejela rukou po opěradle křesla.

Nestalo se nic, jen na obrazovce se teď rozsvítil nápis TY JSI KIN ARADOVÁ.

„To je —“ začala Kin a její hlas zněl v malé místnosti velmi slabě a stísněně. Odkašlala si. „To je správné,“ přikývla, „Kdo jsi ty?“

MYSLÍME SI, ŽE JSME TI, KTERÝM ŘÍKÁTE TVŮRCI PLOCHÉ ZEMĚ, I KDYŽ MY SAMI SE NAZÝVÁME VÝBOR.

„To zní velmi příjemně. Demokraticky. Ukažte se mi.“

JE TO DŮRAZNÉ PŘÁNÍ?

„Víte, urazila jsem hodně dlouhou cestu, abych se s vámi setkala. Takhle vedený hovor není příliš důvěrný, to musíte uznat.“ Kin se rozhlédla. Hledala dveře, nebo alespoň skryté kamery. Stěny byly holé.

TY JSI NÁS NEPOCHOPILA. MY JSME STROJE. JAGO ŽARLO NÁS NAZÝVAL POČÍTAČE. NEROZUMÍME TVÉMU PŘEKVAPENÍ.

„Já nejsem překvapená,“ lhala Kin.

PAK TI DOPORUČUJEME PODAT NA SVOU VLASTNÍ TVÁŘ ŽALOBU PRO URÁŽKU NA CTI.

„Proč potřebujete pomoc? To já potřebuju pomoc. Co se stalo s mými přáteli?“

JSOU V BEZPEČÍ POD OCHRANNÝM DOHLEDEM. CHOVALI SE PŘÍLIŠ NÁSILNĚ, NEŽ ABYCHOM JIM MOHLI DOVOLIT TOULAT SE TADY JEN TAK VOLNĚ. PŘEJEŠ SI, ABY BYLI PROPUŠTĚNI A BYLA VÁM ZAJIŠTĚNA DOPRAVA NA TVOU RODNOU PLANETU? JESTLIŽE ANO, VYDEJ PŘÍKAZ A STANE SE.

„Mohu vám vydávat příkazy?“

SEDÍŠ V KŘESLE. NENÍ ŽÁDNÝ JINÝ UCHAZEČ. JSI TEDY PŘEDSEDA. PROTO MŮŽEŠ VYDÁVAT ROZKAZY. ŽÁDÁME TĚ O TO.

„Můžete mi postavit loď?“

POSTAVILI JSME LOĎ JAGOVI ŽARLOVI. POMÁHALI JSME MU PŘEZE VŠECHNO, CO UDĚLAL. V TOMHLE NEMAJÍ STROJE NA VÝBĚR. JAGO SE ROZHODL Z PLOCHY RADĚJI UPRCHNOUT, NEŽ BY SE O NÍ DOZVĚDĚL VÍC.

Kin o tom opatrně uvažovala. Když promluvila, vážila každé slovo.

„Postavíte mi loď, ale když se rozhodnu opustit plochu, už mi o tomhle zvláštním světě nic neřeknete?“

SPRÁVNĚ.

„Ale řekli jste, že mohu vydávat příkazy.“

ANO. MUSÍME TĚ VŠAK UPOZORNIT, ŽE V DOHLEDNÉ DOBĚ OČEKÁVÁME DROBNOU ZÁVADU NA NAŠICH PŘIJÍMACÍCH OKRUZÍCH. TY BY NÁM MOHLY ZABRÁNIT VYSLECHNOUT NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍKAZY.

Kin se usmála. „Takže nemám na vybranou, že? Je to vydírání! Dobrá, povězte mi tedy něco o té vaší ploché Zemi.“

„Kin,“ ozval se Marco naléhavým hlasem. „Na té obrazovce se něco objevilo.“

„No, už bylo na čase,“ odpověděla mu Kin. „Nedělej si starosti.“

„Jo, to už jsi mi řekla. Abych ti věřil. Jenže ta věc je děsivě velká. Co je to?“

„To je naše nosná raketa.“

Kin se pohodlně opřela v křesle a dlouho upírala oči na prázdnou obrazovku.“Opotřebováváte se,“ řekla. „Proto se vám zbláznilo moře a mění se podnebí. To chápu. Plocha je stroj. Stroje mají jen určitou životnost. Proto Společnost buduje planety.“

PLANETY MAJÍ OMEZENOU ŽIVOTNOST.

„Jenže delší. Nezačnou jim skřípat ložiska po prvním půlmiliónu let.“

TO JE ŠKODOLIBOST?

„Vůbec ne. Představuju si milion lidí na kosmické lodi o rozměrech světa a pak si uvědomím, co všechno se na takové lodi může porouchat. Necítím škodolibost, ale třesu se strachem. A vztekem.“

Vstala a několikrát prošla sem a tam místností, aby rozehnala mravenčení v nohou. Byl to dlouhý rozhovor. Podzemní populárně naučná přednáška o strojích řídících plochu. V hlavě jí uvízly stroje na výrobu zemětřesení. Všechna ta práce, námaha a vynalézavost, aby se vytvořilo to, co každý přirozený svět dokáže sám od sebe. A démoni… dobrá, alespoň démony se jí podařilo zrušit.

Ozvalo se cvaknutí, jak si Marco rozepnul spony bezpečnostních popruhů, přistoupil k podkovovitému pultu, upřel oči na obrazovku a pak vyhlédl ven z kabiny.

„Kde je to, u všech ďáblů? Zmizelo to z obrazovky. Co to bylo, Kin? Odraz byl větší než —“

Sviššš . Pláž za okny vybuchla v poryvu písečné bouře.

Marco natáhl krk a podíval se vzhůru. V kabině se zešeřilo, protože něco zastínilo slunce.

Sviššš .

Marco upřel oči na obrovské pařáty, které klesaly z oblohy, odkud se snášel ten nesmyslný pták. Pařáty dost velké na to, aby unesly kosmickou loď. Marcovi se z krku vydral slabý nesrozumitelný zvuk a kung se vrhl ke svému lůžku.

Sviššš.

Škráb.

Sviššš. Svišššsviššš. Svišššsviššš.

Spáry se opatrně sevřely a loď slabě zaskřípala. Pak se začala vznášet vzhůru, pohybem, při kterém všem třem cestovatelům drnčely zuby.