Hal Clement - Těžká expedice

Lackland také přihlížel; jakmile však poslední kovový záblesk zmizel z dohledu, neprodleně uvedl tank znovu do pohybu a překonal zbývající nevelkou vzdálenost, jež ho dělila od Bree. Zastavil asi sto yardů od lodi, dostatečně blízko na to, aby šokovaní tvorečkové rozeznali svého velitele na střeše vozidla. Sotva by je vyvedlo tolik z rovnováhy, kdyby k nim Lackland přišel s Barlennanovou hlavou naraženou na kůlu.

Dokonce i Dondragmer, jenž inteligencí a vyrovnaností převyšoval celé osazenstvo Bree — samotného kapitána nevyjímaje — zůstal po několik dlouhých okamžiků zcela ochromený; a první pohyb, na který se zmohl, provedl očima, když vrhl toužebný pohled k nádržím s ohnivým prachem a „rozprašovačům“ umístěných na vnějších prámech. Naštěstí pro Barlennana nefoukal vítr směrem k transportéru, protože teplota, jako obvykle, zůstávala pod bodem tání chloru v nádržích. Kdyby to vítr dovoloval, vyslal by první důstojník proti vozidlu plamenný mrak, aniž by uvažoval o tom, že kapitán může být naživu.

Ve chvíli, kdy se v otevřených dveřích transportéru objevila Lacklandova opancéřovaná postava, zvedl se mezi shromážděnými členy posádky tichý hněvivý hukot. Díky napůl kupeckému, napůl pirátskému způsobu života mužstvo tvořili pouze jedinci, připravení při sebemenším náznaku ohrožení kteréhokoli z nich bez váhání se pustit do boje; zbabělci už dávno odpadli a individualisté vymřeli. To jediné, co Lacklandovi zachránilo život, když se před nimi objevil, byl zvyk — soubor návyků, který jim nedovoloval překonat vzdálenost sta yardů jediným skokem, k němuž by i tomu nejslabšímu z nich postačil jediný svalový stah. Přivyklí za celý svůj život lezení, vyvalili se z prámů jako červenočerný vodopád a rozprostřeli se po pláži proti cizímu vozidlu. Lackland je samozřejmě viděl přicházet, ale tak dokonale si zmýlil jejich pohnutky, že se bez jakéhokoli spěchu natáhl na střechu transportéru, zvedl Barlennana a postavil ho na zem. Poté sáhl dovnitř vozidla, vynesl ven slíbená rádia a postavil je do písku vedle velitele; teprve tehdy si posádka uvědomila, že kapitán je naživu a zjevně v pořádku. Lavina se ve zmatku zarazila v půli cesty mezi lodí a tankem a nastalo bezradné hemžení; zároveň se sluchátka Lacklandova skafandru rozezněla nelibozvučnou směsicí hlasů, od hlubokých basových tónů, až po ty nejvyšší, které rádiová aparatura dokázala reprodukovat. Třebaže se Letec už delší dobu všemožně snažil pochytit smysl toho, co si domorodci mezi sebou povídají, jak se o tom zmínil Barlennan, tentokrát posádce neporozuměl jediné slovo. Pro klid jeho duše to tak bylo mnohem lepší; už dávno se přesvědčil o tom, že pro klepeta Meskliňanů znamenalo dokonce i pancéřování schopné odolávat povrchovému tlaku osmi atmosfér jen nepatrnou překážku.

Barlennan povyk zarazil houknutím, které by Lackland zřejmě zaslechl i přes pancíř skafandru, kdyby ho předtím napůl neohlušila jeho reprodukce přenášená rádiem. Velitel dokonale věděl, co se odehrává v hlavách jeho mužů, a neměl nejmenší chuť čekat, až z Lacklanda zůstanou jen zmrzlé cáry rozseté po pláži.

„Uklidněte se!“ Reakce posádky na nebezpečí, jež mu zjevně hrozilo, Barlennana ve skutečnosti až lidsky zahřála, ale nebyl zrovna vhodný čas na to, aby jí to dával moc najevo. „Skoro každý z vás při nulové tíze vyvedl nějakou tu bláznivost, takže byste všichni měli vědět, že mi nehrozilo žádné nebezpečí!“

„Ale vždyť jste zakázal…“

„Mysleli jsme…“

„Byl jste vysoko…“ Kapitán sborově pronášeným námitkám udělal rázný konec.

„Vím, že jsem podobné věci zakázal, a vysvětlil jsem vám proč. Až se vrátíme do vysoké tíhy a k řádnému životu, nesmíme mít žádné návyky, které by nás sváděly bezmyšlenkovitě provádět nebezpečné kousky, jako byl tento…“ Máchl klepetem zakončenou paží směrem ke střeše vozidla. „Všichni víte, co pořádná tíha dokáže; Letec to neví. Vyzvedl mě tam nahoru a jak jste sami viděli, stejně tak mě zase snesl dolů, aniž o tom vůbec přemýšlel. Pochází ze světa, kde nepůsobí prakticky žádná tíha; myslím, že tam může spadnout z výšky několika svých tělesných délek a nic se mu nestane. Sami jste se o tom mohli přesvědčit: copak by mohl létat, kdyby měl pořádné ponětí o výškách?“ Většina Barlennanových posluchačů běhemjeho proslovu zaryla své podsadité nohy do písku, jako by se v tom, co povídá, snažili nalézt pevnější záchytný bod. O tom, zda slovům svého velitele beze zbytku porozuměli či dokonce uvěřili, by se dalo pochybovat; přinejmenším však odvedla jejich pozornost od zákroku, který se chystali podniknout proti Lacklandovi. Opět se mezi nimi ozval tlumený šum hlasů, ale jeho převládající zabarvení naznačovalo spíše údiv nežli hněv. Jediný Dondragmer, stojící kousek stranou od ostatních, zůstal zticha; a kapitán si uvědomil, že svému prvnímu důstojníkovi bude muset poskytnout mnohem důkladnější a úplnější popis všeho, co se přihodilo. U Dondragmera se představivost úzce pojila s inteligencí a už teď mu zřejmě začalo vrtat hlavou, jaké následky zanechal nedávný zážitek na Barlennanově nervové soustavě. No, s tím se bude muset vypořádat, až nastane vhodný čas; mnohem bezprostřednější problém teď představovala posádka.

„Jsou lovci připraveni vyrazit?“ Barlennanova otázka udělala dalším dohadům rázný konec.

„Ještě jsme nejedli,“ odpověděl trochu rozpačitě Merkoos, „ale všechno ostatní — sítě i zbraně — máme připravené.“

„Kdy bude hotové jídlo?“

„Běhemjednoho dne, pane.“ Kuchař Karondasee ani nečekal na další rozkazy a vydal se zpátky k lodi. „Done a Merkoosi, každý si vezměte jedno rádio. Viděli jste mě obsluhovat aparát, který je na lodi — stačí, když do něj budete mluvit z bezprostřední blízkosti. S jejich pomocí si můžete kořist vzít účinněji do kleští, když se nemusíte držet navzájem na dohled.

Done, je docela možné, že nebudu mít velitelské stanoviště na lodi, jak jsem původně zamýšlel. Zjistil jsem, že z vrcholu Letcova cestovního stroje je obdivuhodně velký rozhled; pokud bude souhlasit, vypravím se s ním do oblasti, kde budete lovit.“

„Ale pane!“ Dondragmer byl jako opařený. „Nenevyplaší ta věc široko daleko všechnu zvěř? Její příjezd je slyšet na vzdálenost sta yardů a v otevřené krajině je kdovíjak daleko vidět. Kromě toho…“ Tady se zarazil, protože nenacházel slova na to, aby vyjádřil svou hlavní výhradu. Barlennan to udělal za něj.

„Kromě toho se nikdo nedokáže soustředit na lov, když mě bude vidět tak vysoko nad zemí — je to tak?“ První důstojník pohybem klepet mlčky naznačil souhlas a většina přítomných členů posádky posuněk opětovala. V první chvíli se s nimi kapitán chtěl začít přít, ale včas si uvědomil, že je to zbytečné. Už se tak docela nedokázal ztotožnit s postojem, který společně s nimi ještě docela nedávno zastával, ale uvědomil si, že tehdy by o tom, co teď považoval za „rozumné“, taky nechtěl ani slyšet.

„Dobrá, Done. Pustím ten nápad z hlavy — asi máte pravdu. Zůstanu s vámi v rádiovém spojení, ale budu se držet z dohledu.“

„Stejně ale na té věci pojedete? Co se to s vámi stalo, kapitáne? Já vím, mohu si říkat, že pád z výšky několika stop tady na Okraji téměř nic neznamená, ale nikdy se nepřinutím k tomu, abych si záměrně takový pád přivolal; a nechápu, jak to kdokoli jiný může riskovat. Na to, že bych se třeba jen ocitl nahoře na té věci, nedokážu ani pomyslet.“