Hal Clement: Těžká expedice

Ne, Macku, naše setkání s Barlennanem bylo dílem té nejdivočejší náhody a s další se nedá počítat. Vydržet tady nějakých pět měsíců, než na jižní polokouli nastane jaro, v podmínkách trojnásobné gravitace, se každopádně vyplatí. Pokud ovšem chcete vázat naše šance na záchranu přístrojů v hodnotě téměř dvou miliard dolarů na výsledek průzkumu území tisíc mil širokého a něco přes sto padesát tisíc mil dlouhého…“

„Přesvědčil jste mě,“ připustil druhý lidský tvor, „ale stejně jsem rád, že jste tu vy a ne já. Kdybych ovšem lépe znal Barlennana…“ Oba muži se obrátili k drobné housenkovité postavě, schoulené na plošině, jež jim dosahovala do pasu. „Barle, snad mi prominete, že jsem se zachoval jako nevychovanec a nepředstavil vám Wada McLellana,“ řekl Lackland. „Wade, toto je Barlennan, kapitán Bree a mistr mořeplavby na této planetě — tím se mi sám nepochlubil, ale skutečnost, že je tady, o tom svědčí víc než dostatečně.“

„Rád vás poznávám, Letče McLellane,“ odvětil Meskliňan. „Není třeba se omlouvat, usoudil jsem, že váš rozhovor je určený i pro mne.“ Rozevřel klepeto v obvyklém pozdravném posuňku. „Vážím si štěstí, jež nás oba potkalo v podobě tohoto setkání, a doufám, že dokážu vyplnit svou část naší úmluvy stejně dobře jako vy dozajista splníte tu vaši.“

„Mluvíte neobyčejně dobře anglicky,“ poznamenal McLellan. „Opravdu jste se to dokázal naučit za necelých šest týdnů?“

„Nevím přesně, jak dlouhý je váš „týden“, ale od chvíle, kdy jsem potkal vašeho přítele, ještě neuplynulo ani tři tisíce pět set dní,“ odpověděl kapitán. „Samozřejmě mám na jazyky talent — při mém povolání je to nezbytné; a také mi moc pomohly filmy, které mi Charles promítl.“

„Ještě štěstí, že vaše hlasivky jsou schopny vytvořit všechny zvuky naší řeči. To nám někdy dělá potíže.“

„Tohleto či něco podobného způsobilo, že jsem se začal učit anglicky, místo abych vás učil našemu jazyku. Jak jsem pochopil, mnohé zvuky, jichž používáme, jsou pro vaše hlasivky laděné příliš vysoko.“ Barlennan si dal dobrý pozor na to, aby neprozradil, že větší část jejich běžného hovoru probíhá v tak vysokých frekvencích, že je lidské ucho nedokáže zachytit. Konec konců, Lackland si toho patrně ještě nepovšiml a ani ten nejpočestnější obchodník se hned napoprvé nesvěřuje se vším, v čem si připadá být ve výhodě.

„Mám ale dojem, že za dobu, kdy nás Charles mohl pozorovat a poslouchat pomocí rádia, které je teď na Bree, z našeho jazyka také něco pochytil.“

„Velice málo,“ přiznal se Lackland. „Podle toho, co jsem stačil zjistit, zřejmě máte velmi dobře vycvičenou posádku. Většinu svých běžných povinností plní bez rozkazů a z rozhovorů, které občas vedete s některými ze svých mužů, obvykle ničemu nerozumím, pokud je neprovází určitá činnost.“

„Máte na mysli případy, kdy mluvím s Dondragmerem či Merkoosem? To je můj první a druhý důstojník, s nimiž se bavím nejčastěji.“

„Doufám, že to, co teď řeknu, vás neurazí, ale vůbec nedokážu mezi vašimi lidmi rozeznat jednoho od druhého. Prostě nejsem dostatečně obeznámený s rysy, které vás navzájem odlišují.“ Barlennan se téměř rozesmál.

„V mém případě je to ještě horší. Nikdy si nejsem docela jistý, zda vás vidím v umělém obalu anebo bez něj.“

„No, raději bychom měli přistoupit k věci — už i tak jsme promarnili značnou část dne. Vy, Macku, se už asi nemůžete dočkat, až budete zpátky v raketě a daleko odsud, kde nepůsobí tíže a lidé jsou jako balónky. Až budete na místě, nezapomeňte umístit vysílačky ke každému z těch čtyř přístrojů dostatečně blízko u sebe, aby se jejich signály vzájemně pokrývaly. Nestojí asi za námahu propojovat je natrvalo; stačí, aby tihle lidičkové s jejich pomocí mohli nějaký čas udržovat spojení mezi několika průzkumnými skupinami, přestože každý z aparátů je nestavený na jinou frekvenci. Barle, nechal jsem rádia u přechodové komory. Nejrozumnější asi bude, když vás naložím spolu s přístroji nahoru na transportér, vezmu Macka k raketě a pak dopravím vás i aparaturu k Bree.“

Dříve než kdokoli stačil odpovědět, začal Lackland svůj nápad okamžitě uskutečňovat, protože bylo jasné, že lepší řešení neexistuje; Barlennan z toho málem přišel o rozum.

Letec napřáhl opancéřovanou ruku a zvedl drobné tělíčko Meskliňana do výše. Vjediném srdcervoucím okamžiku Barlennan viděl a cítil, že se nachází zavěšený několik nekonečných stop nad zemí; poté se ocitl na ploché střeše vozidla. Zoufale drásal klepety hladký kov v marné snaze podpořit tucty svých přísavkami opatřených nohou, jež se podvědomě přilepily na pancíř; očima vytřeštěnýma hrůzou hleděl do prázdnoty, jež číhala kolem dokola, za okrajem střechy, jen pár tělesných délek daleko. Na několik dlouhých sekund — možná celou minutu — zcela ztratil řeč; a když konečně promluvil, nebylo ho slyšet. Ze zkušenosti věděl, že mikrofon umístěný na plošině je příliš vzdálený na to, aby srozumitelně zachytil, co povídá; dokonce i v tomto stavu bezmezného děsu si však uvědomoval, že kvílivý jekot, plný zoufalé hrůzy, který ze sebe hodlal vyrazit, by bylo slyšet po celé Bree, protože tam byl další přijímač. A Bree by měla nového kapitána. To jediné, co posádku pohánělo na cestě do téhle bouřkové líhně při Okraji, byl obdiv k jeho odvaze. Kdyby ten vymizel, ztratil by posádku, loď a prakticky vzato i život. Zbabělce na palubě nestrpěla žádná zaoceánská loď a třebaže Barlennanova domovina ležela na témže kontinentu, na to, aby překonal pěšky podél pobřeží vzdálenost čtyřiceti tisíc mil, nebylo ani pomyšlení.

Ne že by si tyto skutečnosti výslovně uvědomoval, ale jejich podvědomá znalost ho spolehlivě umlčela alespoň do chvíle, než Lackland posbíral rádia a spolu s McLellanem nastoupil do tanku. Když zabouchl dveře, kov pod Meskliňanovýma nohama se lehce zachvěl a chvíli nato se vozidlo dalo do pohybu. V nitru mimozemského cestujícího se přitom odehrálo cosi zvláštního.

Z prožité hrůzy mohl — možná měl — přijít o rozum. Jeho stav by se dal velmi nepřesně přirovnat k postavení člověka, visícího za jednu ruku na okenní římse čtyřicet pater nad dlážděnou ulicí.

Přesto však o rozum nepřicházel. Alespoň ne v obecně přijímaném smyslu; zachoval si schopnost rozumně uvažovat a dokonce ani jeho přátelé by u něj nezjistili sebemenší narušení osobnosti. Pozemšťan lépe obeznámený se způsoby Meskliňanů nežli Lackland by možná na malou chvíli pojal podezření, že kapitán má tak trochu v hlavě; ale i to rychle ustalo.

Současně zmizel i strach. Barlennan shledal, že dokáže téměř pokojně dřepět ve výši bezmála šesti tělesných délek nad zemí. Ovšemže se nepřestával pevně držet; jak se později upamatoval, po celou dobu uvažoval o tom, jaké má štěstí, že vítr ztrácí na síle, třebaže hladký kov jeho přísavným nohám poskytoval neobyčejně dobrou oporu. Bylo úžasné, jaký výhled mohl vychutnávat — ano, měl z něj požitek — z takovéto polohy. Shlížet dolů na svět mělo opravdu něco do sebe; dal se tak získat neobyčejně úplný obrázek o širokém okolí najednou. Připomínalo to mapu; Barlennana zatím nikdy nenapadlo chápat mapu jako obraz krajiny pozorované z nadhledu.

Ve chvíli, kdy se transportér přiblížil k raketě a zastavil, Meskliňan zakusil téměř opojný pocit vítězství. Skoro rozverně zamával klepety na vystupujícího McLellana, jehož postavu zahlédl v odraženém svitu reflektorů, a pocítil nepřiměřenou radost z toho, když člověk mávnutí opětoval. Tank okamžitě zabočil doleva a zamířil k pláži, kde ležela Bree; Mack pamatoval na nechráněného Barlennana a ohleduplně počkal, dokud nebude alespoň na míli daleko, než zvedl svůj stroj do povětří. Na okamžik hrozilo nebezpečí, že pohled na pevné těleso, zvolna unášené vzhůru bez jakékoli zjevné opory, znovu oživí někdejší strach; Barlennan však podobné pocity nelítostně potlačil a přiměl se sledovat raketu, dokud se nerozplynula v záři zapadajícího slunce.