Hal Clement: Těžká expedice

„Pokud se dobře pamatuji, není to tak dlouho, co jste se skoro v celé své tělesné délce vypjal na stěžeň,“ odpověděl suše Barlennan. „Nebo to byl někdo jiný, koho jsem viděl, jak prověřuje horní uvazovací lana, aniž si stožár demontoval?“

„To bylo něco jiného — jedním koncem těla jsem stál na palubě,“ odpověděl maličko stísněně Dondragmer.

„Pro případ, že byste upadl, jste měl hlavu až příliš vysoko. Podobného chování jsem si všiml i u ostatních. Pokud si vzpomínáte, když jsme poprvé připluli do této oblasti, něco jsem vám o tom pověděl.“

„Ano, pane, to souhlasí. Zůstávají vaše rozkazy nadále v platnosti, když uvážíme…“ První důstojník se opět odmlčel, ale to, co chtěl říci, bylo nabíledni. Barlennan rychle a usilovně uvažoval.

„Zapomeňte na ně,“ řekl pomalu. „To, co jsem uvedl jako důvody, proč je podobné jednání nebezpečné, nadále platí, ale když na ně někdo z vás po návratu do vysoké tíhy zapomene a doplatí na to, bude to jeho chyba. Od nynějška v takových situacích používejte vlastní úsudek. Chtěl by se teď někdo z vás ke mně připojit?“ Slova i gesta splynula ve sborový projev důrazného odmítnutí, jen Dondragmer byl o poznání váhavější nežli ostatní. Kdyby to Barlennanovi umožnilo jeho tělesné vybavení, určitě by se ušklíbl.

„Běžte se připravit na lov — budu s vámi ve spojení,“ vyzval své posluchače k rozchodu. Začali se poslušně trousit zpátky k Bree a jejich kapitán se obrátil, aby podal náležitě cenzurovanou verzi rozhovoru Lacklandovi. Byl trochu roztržitý, protože právě skončená rozmluva mu do hlavy nasadila několik zbrusu nových nápadů; ty si ale může důkladněji promyslet, až bude víc času. Teď se potřeboval znovu projet na střeše transportéru.

Do zátoky, na jejímž jižním břehu zimovala Bree, se vlévala nevelká řeka, jejíž ústí se táhlo do délky asi dvaceti mil a na dolním konci dosahovalo šířky dvou mil. Zátoka ležela při jižním pobřeží většího zálivu zhruba stejného tvaru, který na délku měřil asi dvě stě padesát mil a tvořil součást rozlehlého moře, jež se ztrácelo v nekonečných prostorách severní polokoule — k nerozeznání splývalo s věčně zamrzlou polární čepičkou. Všechny tři plochy tekutiny se rozkládaly přibližně od západu k východu a na severní straně je vzájemně oddělovaly poměrně úzké poloostrovy. Barlennan ani netušil, jak dobré stanoviště, chráněné před severními bouřemi oběma výběžky pevniny, si pro loď zvolili. Osmnáct mil dále na západ však ochrana bližšího a nižšího z obou mysů končila; a Barlennan spolu s Lacklandem měli možnost ocenit, před čímje tak úzká pevninská šíje dokázala uchránit. Kapitán již byl opět usazený na tanku, ale tentokrát měl vedle sebe upevněné rádio.

Napravo ležel mys chránící zátoku a za ním se až k vzdálenému obzoru prostíralo moře. Pláž, kterou nechali za zády, se podobala té, na níž spočívala loď — lehce se svažující pás písku posetý černou vegetací s větvemi připomínajícími provazy, jaká pokrývala větší část Mesklinu. Na úseku, který měli před sebou, však porost téměř zcela vymizel. Svah zde byl mnohem pozvolnější a písečný pás se před očima stále rozšiřoval. Třebaže chyběly dokonce i nejhouževnatější rostliny, nebyl jeho povrch úplně holý; rozlehlé, vlnami rozryté prostranství tu a tam pokrývaly temné, nehybné pozůstatky nedávné bouře.

Zčásti je tvořily obrovské haldy propletených řas či čehosi, co by se s určitým vypětím představivosti dalo nazvat rostlinstvem; zbytek představovala těla mořských živočichů, z nichž některá byla ještě obrovitější. Lackland byl trochu vyvedený z míry — ani ne tak rozměry těch tvorů, kteří zřejmě v tekutém živlu, v němž plavali, nacházeli dostatek obživy, jako tím, v jak velké vzdálenosti od pobřeží se nacházeli. Jeden takový nestvůrný obr ležel pohozený více než půl míle hluboko ve vnitrozemí; a Pozemšťan si začal uvědomovat, co větry na Mesklinu dokáží dokonce i při této gravitaci, pokud před sebou mají šedesát mil otevřeného moře, kde se mohou vytvořit dostatečně velké vlny. Býval by rád navštívil tu část pobřeží, jíž neskýtal ochranu ani vzdálenější poloostrov, ale to by vyžadovalo překonat vzdálenost dalších více než sta mil.

„Co by se stalo s vaší lodí, Barlennane, kdyby ji zasáhly vlny, které dopadly až sem?“

„To by záviselo tak trochu na druhu vlny i na tom, kde bychom se nacházeli. Na otevřeném moři bychomji překonali bez obtíží; v místě, kde je teď Bree vytažená na břeh, by z lodi nezůstalo nic. Přirozeně jsem si neuvědomoval, do jak velké výšky mohou vlny dorůst tak blízko od Okraje — když o tom teď tak přemýšlím, možná i ty největší budou díky nedostatku tíhy poměrně neškodné.“

„Obávám se, že tíha není to nejdůležitější; váš první dojem byl zřejmě správný.“

„Něco takového jsem měl samozřejmě na mysli, když jsem se rozhodl na zimu ukrýt za tím mysem. Není divu, že v těchto šířkách mají cestovatelé zvýšený sklon mizet beze stop.“

„Tady to ještě zdaleka není nejhorší. Celý tento úsek chrání ještě jeden mys, který je poměrně hornatý, pokud si správně vybavuji výsledky snímkování.“

„Ještě jeden mys? O tomjsem nevěděl. Chcete tím říct, že to, co vidíme za poloostrovem, je jen další záliv?“

„Správně. Neuvědomil jsem si, že se obvykle držíte na dohled od pevniny. Pak jste sem tedy připluli ze západu těsně podél pobřeží, nemám pravdu?“

„Ano. Zdejší moře jsou téměř naprosto neznámá. Jak asi víte — zrovna začínám oceňovat, jak velká je to výhoda, když se můžete podívat na svět shora — toto pobřeží se táhne zhruba tři tisíce mil převážně západním směrem a potom postupně zabočuje k jihu. Počítám, že byste musel překonat nějakých šestnáct tisíc mil vzdušnou čarou na jih, abyste se ocitl přímo naproti mému domovskému přístavu — pochopitelně o mnoho víc, kdybyste plul podél pobřeží. Odtud je to ke mně domů už jen asi dvanáct set mil cesty po volném moři směrem na západ.“

Zatímco spolu hovořili, obrátil se tank zády k moři a zvolna zamířil k obrovitému trupu, který zde nedávná bouře zanechala vyvržený na mělčinu. Lackland si ho samozřejmě chtěl prohlédnout, protože dosud na Mesklinu nespatřil prakticky žádného z místních živočichů; a ani Barlennan nic nenamítal. Poznal mnohé nestvůry, jimiž se hemžila moře, po kterých cestoval po celý svůj život, ale o této nic bližšího nevěděl.

Tvar jejího těla žádného z nich příliš nepřekvapoval. Mohlo patřit neobyčejně štíhlé, proudnicově tvarované velrybě, anebo nápadně robustnímu mořskému hadovi; Pozemšťanovi připomínalo zeuglodona, jenž brázdil moře jeho vlastní planety před nějakými třiceti miliony let. Žádný z živočichů, který kdy obýval Zemi a jehož zkamenělé pozůstatky, měl člověk možnost prozkoumat, však zdaleka nedosahoval rozměrů tohoto stvoření. Leželo roztažené v písku v plné své délce šesti set stop; zaživa mělo jeho tělo zřejmě válcovitý tvar a měřilo v průměru přes osmdesát stop. Teď, když ztratilo oporu kapaliny, jež mu byla domovem, připomínalo voskový model, ponechaný příliš dlouho na žhavém slunci. Třebaže hustota jeho organismu byla podle všeho ve srovnání s pozemskými formami života nejvýš poloviční, dospěl Lackland i tak při pokusu odhadnout jeho tonáž k hodnotám, jež ho ohromily; svůj díl přitom vykonal i trojnásobek běžné pozemské gravitace.