Hal Clement: Těžká expedice

Barlennan jen neochotně odpoutal pozornost od promítacího plátna. „Raději bych se díval na film, ale zřejmě bude užitečnější, když si začnu zvykat na pohled na létající předměty,“ řekl. „Z které strany má přiletět?“

„Myslím, že z východu. Poskytl jsem Mackovi podrobný popis zdejšího okolí a taky už viděl fotografie; při jeho současné poloze pro něj bude o něco snazší zahájit přibližování z tohoto směru. Právě teď se nachází ještě asi ve výšce čtyřiceti mil. Obávám se, že vám zrovna sluneční kotouč brání ve výhledu — dívejte se přímo nad něj.“

Barlennan se zařídil podle jeho instrukce a čekal. Po dobu asi jedné minuty neviděl nic; pak jeho pozornost upoutal kovový záblesk asi dvacet stupňů nad vycházejícím sluncem.

„Výška deset — zhruba stejná horizontální vzdálenost,“ v téže chvíli ohlašoval Lackland. „Mám ho v zorném poli teleskopu.“

Záblesk byl stále jasnější a téměř dokonale udržoval směr — raketa nabrala kurs skoro přesně na kupoli. Za další minutu se už přiblížila natolik, že se na ní daly pozorovat detaily — nebo spíše daly by se, nebýt toho, že v této chvíli všechno zastíral jas vycházejícího slunce. Mack na okamžik zůstal nehybně viset asi míli východně od stanice a zhruba ve stejné výšce; jakmile se Belne posunulo mimo zornou čáru, podařilo se Barlennanovi rozeznat na válcovém trupu průzory a trysky motorů. Bouřlivé poryvy větru téměř ustaly, ale z míst, kde se proud výfukových plynů dotkl země, začal povívat vlahý větřík, čpící čpavkovými výpary. Tuhnoucí kapky roztaveného čpavku postříkaly Barlennanovy oční šupiny, ale od pozvolna dosedající hory kovu nedokázal odtrhnout pohled. Všechny svaly ve svém podlouhlém těle měl napjaté k prasknutí, klepeta svíral takovou silou, že by přeštípl ocelový drát, srdce v každém z jeho tělesných článků se zběsile roztepala. Kdyby vlastnil dýchací ústrojí podobné lidskému, jistě by se mu tajil dech. Rozumově chápal, že ta věc nespadne — neustále se přesvědčoval, že nemůže; s ohledem na to, že se dožil dospělosti v prostředí, kde pád z výše šesti palců má zpravidla smrtelné následky i pro neuvěřitelně houževnatý organismus Meskliňanů, však jen s obtížemi udržoval své city pod kontrolou. Podvědomě stále čekal, že ta kovová skořápka náhle zmizí z dohledu a vzápětí se na zemi objeví jako k nepodobě zploštělý vrak. Konec konců, vždyť byla stále ve výšce několika stovek stop…

Přímo pod raketou, na ploše zcela očištěné od sněhu, zčernalé rostlinstvo náhle chytlo plamenem. Z místa přistání se vyvalil černý popel a dokonce i půda nakrátko zaplála doruda. To vše trvalo pouhý okamžik, nežli se blyštivý válec lehce posadil do středu vypálené paseky. O několik sekund později rázem utichl hromový rachot, hlasitější než burácení mesklinských hurikánů. Barlennan se téměř s námahou uvolnil, otevíraje a zavíraje klepeta, aby v nich rozehnal křeč.

„Mějte ještě chvíli strpení, než vynesu ven ta rádia,“ řekl Lackland. Kapitán si ani nevšiml, že Letec už není v místnosti. „Mack přiveze transportér sem k nám — než si navléknu pancéřovaný skafandr, můžete ho zatím pozorovat.“ Ve skutečnosti měl Barlennan možnost sledovat jen část celé operace. Viděl, jak se otevřel uzávěr nákladového prostoru rakety a v něm se objevilo vozidlo; stačil si transportér prohlédnout dostatečně důkladně na to, aby — jak se domníval — na něm všemu porozuměl, kromě pohonu uvádějícího do pohybu jeho housenkové pásy. Byl obrovský, dostatečně prostorný na to, aby pojal přinejmenším několik příslušníků Letcova druhu, pokud ovšem příliš velkou část jeho vnitřku nezaplňovalo strojní zařízení. Podobně jako kupoli jeho povrch pokrývaly početné a prostorné průzory; jedním z nich kapitán zahlédl pancéřovanou postavu dalšího Letce, který měl stroj zřejmě pod kontrolou. Ať už pohánělo transportér cokoli, nevydávalo to takový hluk, aby ho bylo slyšet na vzdálenost celé míle, která stroj dosud dělila od kupole.

Než zapadlo slunce, překonal jen malou část této vzdálenosti a brzy přestaly být vidět jakékoli detaily. Menší slunce Esstes dosud zůstávalo na obloze a zářilo jasněji než na Zemi úplněk, ale Barlennanův zrak měl své hranice. Ani silný paprsek světla, jejž samotný transportér vrhal před sebe na cestu a dále přímo ve směru kupole, valně nepomáhal. Barlennan prostě čekal. Konec konců, vozidlo bylo ještě příliš daleko, než aby si je mohl opravdu důkladně prozkoumat, i kdyby byl nakrásně den, a za úsvitu už bezpochyby dorazí k pahorku.

Dokonce i tak bude možná nucen čekat; Letci by mohli mít námitky proti způsobu zkoumání, jemuž opravdu chtěl podrobit jejich strojové vybavení.

Příjezd tanku, příchod Lacklanda, jenž se objevil ve dveřích hlavní přechodové komory kupole, a východ Belne — to vše se odehrálo zhruba ve stejném okamžiku. Vozidlo zastavilo jen pár yardů od plošiny, kde se choulil Barlennan. Řidič rovněž vystoupil; oba muži zůstali chvíli stát poblíž Meskliňana a vyměnili si pár slov. Kapitánovi nešlo dost dobře do hlavy, proč se nevrátí do kupole a neulehnou, když jim oběma zjevně dělala potíže mesklinská gravitace; návštěvník však Lacklandovo pozvání, aby šel dál, odmítl.

„Nechci se chovat nespolečensky,“ odpověděl, „ale řekněte upřímně, Charlesi, zůstal byste na této příšerné hroudě bláta jen o chvíli déle, než je naprosto nutné?“

„No, když se to tak vezme, mohl bych prakticky stejnou práci dělat třeba na Toorey nebo na lodi na oběžné dráze,“ odvětil Lackland. „Ale myslím si, že tady mnoho znamená osobní styk. Ještě bych se toho chtěl hodně dovědět o Barlennanově rase — zdá se mi, že mu zdaleka neposkytujeme tolik, kolik od něho očekáváme, a bylo by dobré zjistit, zda pro něj nemůžeme ještě něco udělat. Navíc se nachází v poněkud choulostivé situaci a přítomnost jednoho z nás tady dole může mít rozhodující význam — pro obě strany.“

„Teď vám nerozumím.“

„Barlennan je kapitán trampové lodi — nezávislý kupec a průzkumník. Ocitl se zcela mimo oblast, kterou obývají a navštěvují jeho krajané, a musí tady zimovat. Když na jižní polokouli uhodí zima, způsobuje tání polární čepičky v rovníkovém pásu bouře, které je třeba zažít, abyste uvěřil, že je něco takového vůbec možné — bouře, jež se vymykají nejenom našemu, ale bezmála i jeho chápání. Kdyby se mu něco stalo, můžete si spočítat, jaké máme šance navázat další podobný kontakt!

Uvažte, že běžně žije v gravitačním poli, jež je dvěstěkrát až skoro sedmsetkrát silnější než zemská přitažlivost. Nepřipadá v úvahu, abychom se vypravili k němu domů navštívit jeho příbuzné. Kromě toho příslušníků jeho rasy, kteří působí ve stejné branži a zároveň jsou dost odvážní na to, aby se odvážili tak daleko od svých přirozených domovů, zřejmě není ani sto. Jaká je pravděpodobnost, že z té stovky potkáme ještě někoho dalšího? I když připustíme, že nejčastěji navštěvují právě tento oceán, jen tohle malé okrajové moře, do něhož ústí zdejší záliv, měří na délku šest tisíc mil, na šířku asi třetinu a má velice členité pobřeží. Na takové rozloze není velká naděje, že zpozorujeme některého z nich ze vzduchu — Barlennanova Bree je dlouhá asi čtyřicet stop a asi třetinu široká a přitomje to jedna z jejich největších zaoceánských lodí. Navíc jen málokterá z nich vyčnívá víc než tři palce nad hladinu.