Hal Clement: Těžká expedice

„Zde je Barlennan, Charlesi.“ Kapitán hovořil Letcovýmjazykem, v němž se postupně zdokonaloval. „Rád vás slyším. Tak co, měli jsme pravdu ohledně toho větříku?“

„Začal vát přesně, jak jste předpověděli. Počkejte chvíli — ano, nese s sebou sníh. Předtímjsem si toho nevšiml. Zatím ale nevidím žádný prach.“

„Však se objeví. Ta sopka ho musela do ovzduší vychrlit deset krychlových mil a šíří se už několik dnů.“

Na to Barlennan přímo neodpověděl. Dotyčná sopka dosud mezi nimi tvořila předmět sporu, protože se nacházela v té části Mesklinu, která podle Barlennanových zeměpisných znalostí neexistovala.

„Co by mě skutečně zajímalo, Charlesi, je to, jak dlouho potrvá tahleta fujavice. Řekl bych, že ji vaši lidé shora vidí a že by mohli odhadnout její rozsah.“

„To už máte potíže? Zima teprve začíná — ještě vás čekají tisíce dnů do chvíle, než odsud budete moci vyrazit.“

„To vím. Máme spoustu jídla, aspoň pokud jde o kvantitu. Ale občas bychom rádi něco čerstvého a hodilo by se vědět předem, kdy můžeme vyslat sem tam nějakou partu na lov.“

„Rozumím. Obávám se, že to bude třeba velmi pečlivě načasovat. Minulou zimu jsem tady nebyl, ale pokud vím, v zimním období se bouřky v této oblasti vyskytují skoro nepřetržitě. Byl jste vlastně už někdy u rovníku?“

„U čeho?“

„Myslím, že je to totéž, co máte na mysli, když mluvíte o Okraji.“

„Ne, tak blízko jsemještě nikdy nebyl a nechápu, jak by se někdo mohl dostat blíž. Připadá mi, že kdybychom se pustili po moři ještě o kus dál, ztratili bychom poslední zbytek tíhy a odletěli do prázdna.“

„Nevím, zda vás to utěší, ale jste na omylu. Kdybyste pokračovali v plavbě, vaše tíha by se začala zase zvyšovat. Teď jste zrovna na rovníku — na místě, kde je tíha nejnižší. To je důvod, proč jsem tady. Už začínám chápat, proč odmítáte věřit, že dál na sever leží pevnina. Když jsme o tom posledně mluvili, myslel jsem, že nám překáží jazyková bariéra. Snad byste mi mohl věnovat chvilku a vysvětlit mi vaše představy o světě. Nebo snad máte mapy?“

„Máme samozřejmě Mísu. Je tady u mne, na záďovém prámu. Bohužel teď nic neuvidíte, protože slunce právě zapadlo a Esstes nedává dost světla na to, aby prorazilo tuto oblačnost. Až vyjde slunce, tak vám Mísu ukážu. Mé plošné mapy by vám nebyly moc platné, protože žádná z nich nepokrývá dostatečně velké území, abyste si mohl udělat opravdu dobrý obrázek.“

„Tak dobrá. Ale než se dočkáme východu slunce, mohl byste mi zatím ústně vyložit svoji představu?“

„Asi ještě dostatečně neovládám váš jazyk, ale pokusím se o to.

Ve škole jsme se učili, že Mesklin má tvar obrovité, hluboké mísy. Většina obyvatel žije poblíž dna, kde panuje rozumná tíha. Filozofové přišli s názorem, že tíhu působí přitažlivá síla mohutné ploché desky, na níž Mesklin spočívá; čím více se blížíme Okraji, tím méně vážíme, protože jsme dále od desky. Na čem leží sama deska, nikdo neví; mezi méně civilizovanými plemeny o tom můžete slyšet spoustu podivných pověr.“

„Mám dojem, že kdyby vaši filozofové měli pravdu, stoupali byste při každé cestě směrem od středu země do kopce a všechny oceány by stékaly k nejníže položenému bodu,“ poznamenal Lackland. „Zeptali jste se na to někdy některého z vašich filozofů?“

„Když jsem byl ještě dítě, viděl jsem to celé na obrázku. Učitel měl diagram, na kterém byla řada čar, jež vystupovaly z desky a prohýbaly se dovnitř, až se přesně nad středem Mesklinu setkávaly. Díky zakřivení neprotínaly mísu šikmo, nýbrž kolmo a učitel říkal, že tíže působí ve směru těchto čar a ne přímo dolů proti desce,“ odvětil kapitán. „Úplně jsem tomu neporozuměl, ale zdá se, že to funguje. Tuto teorii prý potvrzuje skutečnost, že vzdálenosti vyměřené na mapách souhlasí s hodnotami, jež se daly na jejím základě předpokládat. Tohle jsem schopný pochopit a připadá mi, že na tom něco musí být. Kdyby tvar povrchu nebyl takový, jak se tvrdí, stačilo by, abyste se jen trochu vzdálil z daného bodu a nastal by obrovský zmatek ve vzdálenostech.“

„Zcela správně. Je vidět, že vaši filozofové jsou docela zběhlí v geometrii. Nechápu ale, proč nepřišli na to, že existují dva tvary, při nichž budou vzdálenosti správně vycházet. Ostatně copak nevidíte, že se povrch Mesklinu zakřivuje dolů? Kdyby platila vaše teorie, připadalo by vám, že máte obzor nad sebou. Co vy na to?“

„Ale tak to je. Proto i ty nejprimitivnější kmeny vědí, že svět má mísovitý tvar. Jenom tady blízko Okraje všechno vypadá jinak. Myslím, že to má cosi společného se světlem. Konec konců, tady slunce vychází a zapadá dokonce i v létě, a není tedy divu, že tu všechno vypadá tak trochu podivně. Vždyť se dokonce zdá, jakoby i ten — jak jste tomu říkal, obzor? — byl na severu a na jihu blíž nežli na východě a na západě. Loď plovoucí východním či západním směrem můžete sledovat na mnohem delší vzdálenost. To bude tím světlem…“

„Hmm Na tuto vaši námitku není v této chvíli snadné odpovědět.“ Barlennan ještě dostatečně neznal Letcův jazyk, aby v jeho hlase dokázal rozpoznat pobavený tón. „Nikdy jsem nebyl na povrchu dál od — ehm, Okraje — a ani osobně nikdy nebudu. Nevěděl jsem, že to tam vypadá tak, jak říkáte, a momentálně nechápu proč. Doufám, že na to přijdu, až s sebou na náš malý výlet vezmete rádiovizní aparát.“

„Rád si poslechnu vaše vysvětlení, v čemjsou naši filozofové na omylu,“ odpověděl Barlennan zdvořile. „Samozřejmě až je budete schopný poskytnout. Stejně by mě ale zajímalo, jestli mi mezitím můžete říci, kdy ta bouře trochu poleví.“

„Než dostanu zprávu ze stanice na Toorey, zabere to nějaký čas. Řekněme, že vás znovu zavolám při východu slunce. Předám vám předpověď počasí a bude dost světla na to, abyste mi mohl ukázat Mísu. Souhlasíte?“

„Výborně. Budu čekat.“ Barlennan zůstal schoulený tam, kde byl, vedle rádia a nevšímal si bouře, burácející všude dokola. Kuličky metanu, které se rozrážely o jeho opancéřovaný hřbet, mu nevadily — ve vyšších zeměpisných šířkách dokázaly bušit mnohem silněji. Občas se zvedl, aby odhrnul závěje jemných vloček čpavku, jež se na prámu nahromadily, ale i to byla jen drobná — mrzutost — aspoň prozatím. Tak někdy v půli zimy, za pět či šest tisíc dnů, začne ten prevít na slunci tát a dost krátce nato zase zamrzne. Hlavně bylo třeba odstranit kapalinu z lodi než znovu začne mrznout, protože jinak by Barlennanova posádka musela z pláže odsekat pěkných pár stovek prámů. Bree nebyla žádná říční kocábka, ale pořádná oceánská loď.

Letci zabralo skutečně jen slíbených několik minut, než získal potřebné informace, a sotva se mraky nad zálivem rozjasnily od paprsků vycházejícího slunce, opět se z miniaturního reproduktoru ozval jeho hlas.

„Bohužel jsem měl pravdu, Barle. Žádná přestávka není na dohled. Téměř celá severní polokoule — což vám asi nic neříká — se nachází ve varu díky výparům z tající polární čepičky. Řekl bych, že bouře zpravidla trvají celou zimu. Ve vyšších jižních šířkách přicházejí jednotlivě z toho důvodu, že dál od rovníku se bouřková fronta působením Coriolisovy úchylky rozpadne na drobnější ohniska.“