Hal Clement: Těžká expedice

„Působením čeho?“

„Téže síly, díky níž se dráha každého tělesa, kterým hodíte, znatelně vychýlí doleva — nebo alespoň něco takového na této planetě musí nastat, i když jsem to u vás zatím ve skutečnosti nepozoroval.“

„Co znamená „hodit“?“

„Hernajs, copak jsme ten výraz ještě nepoužili? Tak jsem vás musel vidět — pokud se zase nepletu! — jak skáčete, když jste přišel na návštěvu k mému úkrytu. Vzpomínáte si na to slovo?“

„Nevzpomínám“

„No, „hodit“ znamená, že vezmete nějaký předmět — zvednete ho — a silou ho od sebe odmrštíte tak, aby překonal určitou vzdálenost, než dopadne na zem!“

„V krajích, kde se řídíme rozumem, nic takového neděláme. Tady je možné provádět spoustu věcí, které jsou tam u nás buď nemožné, anebo velice nebezpečné. Kdybych chtěl doma něco „hodit“, snadno by to mohlo na někoho padnout — nejspíš na mne.“

„Když tak o tom uvažuji, mohlo by to mít zlé následky. Už tři G tady na rovníku nejsou nic příjemného; u pólů jich máte téměř sedm set. Pokud si ale vyberete předmět dostatečně malý na to, aby ho vaše svaly dokázaly vymrštit, proč byste ho nemohl opět chytit či alespoň vydržet jeho náraz?“

„Takovou situaci si dovedu jen stěží představit, ale asi znám odpověď. Není dost času. Když se něco dá do pohybu — ať už to hodíte, nebo ne — dopadne to na zem dřív, než s tím stačíte něco udělat. Zvedat a nosit břemena anebo se plazit je jedna věc; házet předměty a — skákat? — je něco docela jiného.“

„Myslím, že to chápu. Považovali jsme tak nějak za samozřejmé, že vaše schopnost reagovat bude úměrná síle gravitace, ale teď vidím, že to je způsob uvažování, vycházející z čistě lidských měřítek. Řekl bych, že už tomu začínám rozumět.“

„Všechno, co jsem z vašeho výkladu stačil pochopit, znělo rozumně. Rozhodně je jasné, že se vzájemně lišíme; možná si ani nedokážeme plně uvědomit, jak moc jsme odlišní. Aspoň že jsme si natolik podobní, že spolu můžeme hovořit — a uzavřít dohodu, která bude, jak doufám, prospěšná pro obě strany.“

„O tomjsem přesvědčený. Mimochodem, abychom pro to něco udělali, potřebuji získat představu o místech, kam máte namířeno, a musím vám na vašich mapách ukázat, kam bych rád, abyste se vydali. Mohli bychom se teď podívat na tu vaši Mísu? Už je dost světla na to, aby ji zachytil náš videoaparát.“

„Jistě. Mísa je zapuštěná do paluby a není možné s ní hýbat; budu muset přístroj přemístit, abyste si ji mohl prohlédnout. Chvíli počkejte.“

Barlennan se zvolna vydal napříč přes prám k místu, chráněnému nevelkým přístřeškem, a cestou se pevně přidržoval palubních úchytek. Odhrnul a svinul plachtový dílec, zakrývající část paluby; potom se vrátil, pevně ovinul kolem rádia čtyři lana, jež upevnil ke strategicky rozmístěným oporkám, sejmul z něj ochranný kryt a začal je posouvat po palubě. Vážilo o mnoho víc než on sám, i když na délku i na šířku bylo menší, ale nechtěl riskovat, že je vítr odnese. Bouře ani v nejmenším nepolevovala a chvílemi otřesy rozechvívaly i samu palubu. Když umístil část opatřenou okem téměř až k Míse, podepřel opačný konec tyčemi tak, aby Letec mohl pohlížet dolů. Sám se pak odebral na protější stranu Mísy a začal s výkladem.

Lackland musel přiznat, že mapa zakreslená v Míse byla logicky sestrojená a svým způsobem i docela přesná. Jak očekával, její zakřivení poměrně věrně odpovídalo zakřivení planety — omyl byl jedině v tom, že měla v souladu s představou domorodců o tvaru jejich světa vydutý tvar. Napříč měřila asi šest palců a ve středu byla asi palec a čtvrt hluboká. Mapu chránil průhledný kryt — patrně z ledu, dohadoval se Lackland — zapuštěný do jedné roviny s palubou. Poněkud Barlennanovi překážel, když chtěl vyznačit určité detaily, ale nedal se odstranit, protože by Mísu ve chvilce zaplnil čpavkový sníh. Ten se hromadil všude, kdekoli našel nějaké závětří. Pláž zůstávala poměrně vymetená, ale Lackland ani Barlennan nepotřebovali příliš fantazie na to, aby si domyslili, co se děje na druhé straně kopců, jež ji na jihu lemovaly. Meskliňan byl ve skrytu duše rád, že je námořník. Cestování po souši v této části světa nebude ještě po několik tisíc dnů žádná legrace.

„Snažil jsem se doplňovat své námořní mapy stále novými údaji,“ řekl když se uvelebil naproti přístroje, který mu nahrazoval Letce. „V Míse jsem se však zatím nepokoušel dělat žádné změny, protože nové oblasti, které jsme cestou vzhůru zmapovali, nebyly dostatečně rozlehlé na to, aby se to projevilo. Vlastně vám mohu ukázat jen málo podrobností, ale chtěl jste mít obecnou představu o tom, kam se hodlám vydat, až odsud bude možné odejít. Vlastně mi ani na nějakém určitém místě příliš nezáleží. Prodávat a kupovat mohu kdekoli a v této chvíli nemám na palubě téměř nic jiného nežli potraviny. Než zima skončí, budu už i těch mít poskrovnu; po naší rozmluvě jsem proto dospěl k závěru, že se nějaký čas budeme plavit v těchto končinách, kde je nízká tíha, a sbírat rostlinné produkty, které se tu vyskytují — látky, jež si lidé dál na jihu cení pro jejich účinek na chuť potravy.“

„Koření?“

„Ano, označujete-li tak podobné produkty. Už jsemje v minulosti přepravoval a docela jsem si je oblíbil — jediný lodní náklad vám může přinést slušný zisk, podobně jako je tomu u většiny zboží, jehož cena nezávisí ani tak na jeho skutečné užitné hodnotě, jako na tom, že je vzácné.“

„Mám tomu rozumět tak, že až zde skončíte s nakládáním, je vám celkemjedno, kam zamíříte?“

„To souhlasí. V té vaší věci, jak jsem pochopil, bychom se měli přiblížit těsně ke Středu, což je skvělé — čím dál na jih dorazíme, tím vyšších cen mohu dosáhnout; a protože nám budete pomáhat, jak jste slíbil, neměla by mimořádná délka cesty znamenat o mnoho vyšší nebezpečí.“

„Správně. To je vynikající — i když bych raději přišel na něco, čím bychom vám mohli přímo zaplatit, abyste nemuseli ztrácet čas sběrem koření.“

„No, jíst se musí. Říkáte, že vaše těla a tedy i vaše potraviny se skládají z odlišných látek než naše, a proto jich nemůžeme využít. Upřímně řečeno, nemohu přijít na žádný kovový či podobný materiál, který bych si nemohl opatřit v libovolném množství a daleko snadněji. Stále se mi nejvíc líbí představa, že bychom mohli získat některé vaše přístroje, ale podle vás by je bylo třeba vyrobit znovu tak, aby pracovaly v našich podmínkách. Proto se mi zdá, že dohoda, kterou jsme uzavřeli, je to nejlepší, čeho za daných okolností bylo možno dosáhnout.“

„Máte pravdu. Dokonce i toto rádio bylo sestaveno zvlášť pro tento účel a nedovedli byste si je opravit — vaši lidé, pokud se nemýlím, nemají potřebné nástroje. Během cesty si ale o tom můžeme znovu promluvit; třeba se navzájem dozvíme věci, které nám naznačí jiné a lepší možnosti.“

„Tímjsem si jistý,“ odvětil Barlennan zdvořile.

Přirozeně se nezmínil o možnosti, že se mu podaří uskutečnit vlastní záměry. Letec by s nimi asi stěží souhlasil.

Letcova předpověď se nemýlila: uplynulo nějakých čtyři sta dnů, než bouře znatelně polevila. Za tu dobu Letec s Barlennanem pětkrát hovořil rádiem; nejprve zahájil krátkou předpovědí počasí, po níž přešel k všeobecnější konverzaci, která pokaždé zabrala dobu jednoho či dvou dnů. Už mnohem dřív, když se učil jazyku toho zvláštního tvora a osobně k němu chodil na návštěvu na jeho stanoviště v „Pahorku“ nedaleko zálivu, Barlennan zjistil, že dodržuje podivně pravidelný životní cyklus; všiml si, že vždy v určitém čase, který se dal poměrně snadno předvídat a opakoval se pokaždé v intervalu zhruba osmdesáti dnů, může Letce zastihnout, jak jí anebo spí. Barlennan nebyl žádný filozof — přinejmenším sdílel obecný sklon považovat je za nepraktické snílky — a prostě tuto skutečnost přešel jako něco, co je vlastní tomu podivnému, ale nesporně zajímavému stvoření. Mesklinskému způsobu uvažování byla zcela cizí představa, že by mohl existovat svět, jemuž trvá asi osmdesátkrát déle nežli jeho vlastní planetě, než se otočí okolo vlastní osy.