Hal Clement: Těžká expedice

Lacklandův pátý hovor se lišil od všech předchozích a z mnoha důvodů Barlennanovi přišel nejvíc vhod. Rozdíl spočíval zčásti v tom, že k přenosu došlo mimo plánovaný čas, a příjemné na něm bylo to, že konečně přinesl příznivou předpověď počasí.

„Barle!“ Letec se nenamáhal s dlouhými úvody — věděl, že se Meskliňan zdržuje stále na doslech vysílačky. „Před několika minutami volala stanice na Toorey. Blíží se k nám oblast poměrně jasného počasí. Nejsou si jisti, jak silný bude vát vítr, ale dohlédnou v těch místech až na zem, takže viditelnost by měla být dobrá. Pokud budou vaši lovci chtít vyrazit na lov, nehrozí jim podle mého názoru nebezpečí, že je to odnese, pokud počkají dvacet či třicet dnů poté, co se rozptýlí mraky. Po následujících asi tak sto dnech budeme mít opravdu velmi příznivé počasí. Dostanu vědět dostatečně včas, až bude třeba povolat vaše lidi zpátky na loď.“

„Ale jak se k nim dostane vaše výstraha? Když jim dám na cestu tohle rádio, nebudu s vámi moci jednat o běžných záležitostech, a pokud jimje nedám, nechápu, jak… „

„Už jsem na to myslel,“ přerušil ho Lackland. „Až se utiší vítr, měl byste zajít sem ke mně. Mohu vám dát další aparát — asi bude nejlepší, když jich budete mít několik. Řekl bych, že výprava, kterou pro nás podniknete, bude nebezpečná a dobře vím, že se pořádně protáhne. Je to dobrých třicet tisíc mil vzdušnou čarou, a protože nedovedete létat jako ptáci, netroufám si odhadnout, jakou vzdálenost bude třeba překonat lodí a jakou po souši.“

Lacklandovo přirovnání způsobilo zdržení; Barlennan chtěl vědět, co je to pták a co znamená létat. V prvním případě vysvětlení nepůsobilo zvláštní obtíže. Zato představa, že by živý tvor mohl vlastní silou vzlétnout, pro něj byla ještě hůře pochopitelná než házení — a naháněla mu mnohem větší strach. Lacklandovu prokázanou schopnost cestovat vzduchem Meskliňan považoval za něco tak cizího, že nedovedl pochopit, jak by se ve skutečnosti mohla týkat ijeho samotného. Lackland si to částečně uvědomoval.

„Ještě o jedné věci jsem si s vámi chtěl promluvit,“ řekl. „Jakmile se počasí vyjasní natolik, že bude možné bezpečně přistát, dopravíme sem transportér. Třeba si při pohledu na přistávající raketu trochu víc zvyknete na myšlenku, že je možné létat.“

„Možná,“ váhavě odpověděl Barlennan. „Ne že bych zrovna stál o takovou podívanou. Jak sám víte, už jsemjednou vaši raketu viděl přistávat a — zkrátka, nepřál bych si, aby tentokrát u toho byl kdokoli z posádky.“

„Proč ne? Myslíte si, že by se příliš vylekali, než aby vám byli užiteční?“

„Ne.“ Meskliňan odpověděl naprosto otevřeně. „Nechci, aby mě někdo z nich viděl, jak budu sám strachy bez sebe.“

„Překvapujete mě, kapitáne.“ Lackland se snažil dodat svým slovům žertovný tón. „Chápu ale vaše pocity a mohu vás ujistit, že vám raketa nepřeletí nad hlavou. Pokud zůstanete u stěny mé kupole, budu pilota navádět rádiem tak, aby se to nestalo.“

„Jak moc se přiblíží k mému stanovišti?“

„Bude se držet stranou, v dostatečné vzdálenosti, to vám slibuji. Je to v zájmu vašeho klidu i mého bezpečí. K přistání na této planetě, dokonce i tady na rovníku, musí trysky vyvinout pěkně silný tah. Buďte si jistý, že nechci, aby mi sežehly kupoli.“

„Dobrá, tak tedy přijdu. Souhlasím s vámi, že další vysílačky nám mohou přijít vhod. Co je to ten „transportér“, o kterémjste se zmínil?“

„Je to stroj, který mě přepraví po souši podobně jako vás vaše lodě po moři. Během několika dnů či dokonce hodin sám uvidíte.“

Barlennan přešel neznámý výraz mlčením, protože bylo tak jako tak jasné, o čemje řeč. „Přijdu a uvidím,“ souhlasil. Letcovi přátelé na bližším z Mesklinových měsíců se ve své předpovědi nemýlili. Než stačil kapitán schoulený na svém záďovém voru napočítat deset východů slunce, poznal podle neklamných příznaků v podobě jasnící se oblohy a slábnoucího větru, že je nablízku oko hurikánu. Na základě vlastní zkušenosti byl ochotný dát za pravdu Letcově odhadu, že období klidu potrvá sto či dvě stě dnů.

Hvízdnutím, jež by rozervalo Lacklandovy bubínky, kdyby byl schopen vnímat zvuk o tak vysokém kmitočtu, kapitán přivolal pozornost své posádky a začal vydávat rozkazy.

„Ihned je třeba vytvořit dvě skupiny, které se vypraví na lov. Jednu povede Dondragmer, druhou Merkoos; každý si sám vybere dalších devět mužů. Já zůstanu na lodi a budu to celé řídit, protože nám Letec poskytne několik dalších svých mluvících přístrojů. Jakmile se vyjasní obloha, vypravím se pro ně k Letcově pahorku; jeho přátelé je dopraví Shůry spolu s ostatními věcmi, které potřebuje. Všichni členové posádky proto zůstanou poblíž lodi, dokud se nevrátím. Připravte se vyrazit třicet dnů po mém odchodu.“

„Je rozumné, abyste opouštěl loď tak brzy, dokud vítr neztratí na síle, pane?“ Od dobrého přítele, jakým byl první důstojník, otázka nevyzněla jako opovážlivost, i když někteří velitelé by podobné znevážení svého úsudku nestrpěli. Barlennan jen máchl klepety pohybem, který se rovnal úsměvu.

„Máte naprostou pravdu. Chci ale ušetřit čas a Letcův pahorek je odsud jen míli vzdálený.“

„Přesto… „

„Navíc je to po větru. Ve skladišti máme celé míle lanoví; konce dvou lan si upevním na postroj a dva muži z posádky — řekl bych, že Terblannen a Hars pod vaším dohledem, Done — mi je budou zvolna popouštět přes úvazník. Možná — dokonce pravděpodobně — občas ztratím půdu pod nohama, ale kdyby se do mne vítr dokázal zapřít tak silně, aby přetrhl pořádné námořní lano, byla by teď Bree už odvátá na míle daleko ve vnitrozemí.“

„Ale už jen ta možnost, že ztratíte oporu — co kdybyste se najednou ocitl v povětří…“ Dondragmer se stále nemohl zbavit pocitu hlubokého znepokojení a myšlenka, kterou vyslovil, na okamžik zarazila i jeho velitele. „Ano, je tu nebezpečí, že upadnu — ale uvědomte si, že jsme blízko Okraje — přímo na něm, jak tvrdí Letec, a pohled z vrcholu jeho Pahorku směrem na sever to docela potvrzuje. Jak už jste někteří z vás zjistili, tady pád nic neznamená.“

„Ale vydal jste rozkaz, že se máme chovat, jako kdybychom měli normální tíhu, abychom si nevypěstovali návyky, jež by nás po návratu do obyvatelných krajin mohly ohrozit.“

„To je pravda. Ale tohle se nemůže změnit v návyk, protože na žádném rozumném místě mě vítr nedokáže nadzvednout. Tak či tak, zařídíme se podle toho, co jsem rozhodl. Ať Terblannen a Hars zkontrolují provazy — nebo ne, udělejte to sám. Vyžádá si to dost času.

To je prozatím všechno. Hlídka pod stany může odpočívat. Palubní hlídka prověří kotvy a upevnění vazáků.“ Dondragmer, který měl právě službu na palubě, jeho slova pochopil jako pokyn k odchodu a svým navyklým, metodickým způsobem začal vykonávat rozkazy. Vyslal rovněž muže odklízet sníh z mezer mezi prámy, protože si stejně jako kapitán jasně uvědomoval možné následky oblevy, po níž by vzápětí následovaly mrazy. Barlennan zatím odpočíval a truchlivě uvažoval o tom, po kterém ze svých předků zdědil zvyk přivodit si vlastní upovídaností situace, jimž bylo nesnadné čelit a ze kterých nebylo možné důstojně vycouvat.

Ten nápad s provazy totiž vyslovil čistě z chvilkového popudu a ani po několika dnech čekání, než se rozplynou mraky, v sobě nenacházel příliš nadšení pro argumenty, jež předestřel prvnímu důstojníkovi. Nepociťoval žádnou velkou radost ani ve chvíli, když sestupoval do sněhu, který se nahromadil na závětrné straně prámů, naposledy se ohlédl po dvou nejsilnějších členech posádky, jak obsluhují jistící lana, a vydal se přes větrem bičovanou pláž. Vlastně to nebylo tak zlé. V první chvíli provazy vyvíjely lehký tah směrem vzhůru, protože paluba čněla několik palců nad úrovní terénu; svažitý břeh to však svým mírným náklonem brzy vyrovnal. Rovněž stromy, které Bree tak báječně sloužily jako kotevní vývaziště, směrem do vnitrozemí rostly stále hustěji. Byly to nízké, zploštělé porosty s doširoka rozpřaženými větvemi, jež připomínaly chapadla, a velice krátkými, silnými kmeny, na první pohled podobné vegetaci,