Hal Clement: Těžká expedice

jakou znal z krajů umístěných hluboko v nitru jižní polokoule Mesklinu. Zde se však jejich větve, jimž účinná gravitace, dosahující méně než jedné dvousetiny hodnot běžných v polární oblasti, ponechávala relativní svobodu, nezřídka klenuly volně nad zemí. Nakonec již rostly tak těsně u sebe, že se jejich větve vzájemně proplétaly a vytvářely spleť hnědých a černých provazců, jež poskytovaly skvělou oporu. Po chvíli Barlennan zjistil, že se dokáže na pahorek vlastně vyšplhat; stačilo, aby se střídavě chytal a pouštěl předními a zadními klepety a vlnivým pohybem téměř jako červ soukal své housenkovité tělo kupředu. Provazy mu působily určité potíže, ale protože byly poměrně hladké a kmeny stromů rovněž, nenastal žádný vážnější zádrhel.

Po prvních dvou stech yardech začala pláž poměrně příkře stoupat, a když urazil zhruba polovinu cesty, ocitl se Barlennan nějakých šest stop nad úrovní paluby Bree. Z tohoto místa se již otevíral výhled na Letcův pahorek, a to i pro tvora s očima umístěnýma tak blízko při zemi, jako je má Meskliňan; zde se kapitán zastavil, aby se podobně jako mnohokrát předtím rozhlédl po krajině.

Zbývající půl míle vyplňovala bíle, hnědě a černě zbarvená změť křovisek, téměř k nerozeznání podobná té, kterou právě překonal. Porost zde ale byl daleko hustší a zachycoval mnohem více sněhu, mezi jehož nánosy jen vzácně prorážela holá zem.

Nad touto plání se tyčil Letcův pahorek. Pro Meskliňana bylo téměř nemyslitelné uvažovat o němjako o umělém výtvoru; zčásti s ohledem na jeho nestvůrnou velikost a částečně proto, že jeho chápání architektury byla zcela cizí představa jakékoli střechy, kterou tvořilo něco jiného než dílec celtoviny. Pahorek měl tvar třpytivé kovové kupole, téměř dokonalé polokoule, jež měřila nějakých dvacet stop na výšku a čtyřicet v průměru. Pokrývaly ji velké, průzračné plochy a byla opatřena dvěma válcovitými nástavci, jež obsahovaly dveře. Podle Letcových slov byly dveře sestrojeny tak, aby jimi bylo možno projít, aniž by vzduch pronikl z jedné strany na druhou. Průlezy byly dostatečně velké na to, aby se tudy podivný tvor i při svých obrovitých rozměrech protáhl. K jednomu z níže umístěných oken vedla improvizovaná rampa, jež umožňovala jedinci Barlennanovy tělesné stavby a velikosti připlazit se k průzoru a nahlédnout dovnitř. Na této plošině strávil kapitán spoustu času, když se začal učit Letcovu jazyku; viděl spoustu podivných přístrojů a zařízení, vyplňujících jeho obydlí, i když o účelu, jaký většina z nich plnila, neměl nejmenší ponětí. Letec byl zřejmě obojživelník — alespoň trávil spoustu času tím, že se vznášel v nádrži kapaliny. S ohledem na jeho velikost to docela dávalo smysl. Sám Barlennan nevěděl o žádném živočichovi, jenž by byl větší než jeho vlastní druh a přitom neobýval moře či aspoň jezero — třebaže si uvědomoval, že přinejmenším co do hmotnosti by něco podobného v těchto rozlehlých, převážně neprozkoumaných končinách poblíž Okraje mohlo existovat. Doufal, že se s ničím takovým nesetká, alespoň pokud se on sám bude zdržovat na pevnině. Velikost znamenala hmotnost a celoživotní návyk mu nedovolil přehlížet hmotnost jako potenciální hrozbu.

V okolí kupole nebylo nic víc, než všudypřítomná vegetace. Raketa zřejmě dosud nepřiletěla a Barlennan si chvíli pohrával s myšlenkou, že počká tam, kde je, dokud se neobjeví. Až k tomu dojde, zahájí dozajista sestup na opačné straně pahorku — Letec se o to postará, jestliže Barlennan do té doby nedorazí. Jinak ale nic nemůže zabránit přistávající lodi, aby nepřeletěla nad jeho nynějším úkrytem; Lackland v tom nebude schopen cokoli udělat, protože nebude vědět, kde se Meskliňan právě zdržuje. Jen málokterý z Pozemšťanů dokázal zaměřit na vzdálenost půl míle těleso zvíci patnácti palců délky a dvou palců v průměru, jak se plazí ve vodorovné poloze spletí rostlinstva. Ne, raději by měl uposlechnout Letcovy rady a dojít až ke kupoli. Kapitán se znovu opřel do jistících lan a pokračoval v pochodu. Celkově to zvládl v dobrém čase, třebaže ho při postupu poněkud zdržovala střídavá období temnoty. Když dorazil k cíli, byla právě noc, ale poslední úsek cesty mu dostatečně osvětlovala záře vycházející z oken, jež měl před sebou. Než však uvázal lana a zaujal pohodlnou pozici u okna, ukázalo se slunce nalevo nad obzorem. Třebaže vítr dosud neztrácel na síle, mraky již téměř zcela zmizely a rozjasnilo se natolik, že bylo možné přehlédnout interiér dokonce ipři zhasnutém vnitřním osvětlení.

Lackland nebyl v místnosti, jež se nacházela za průzorem, a Meskliňan stiskl nepatrné signalizační tlačítko umístěné na plošině. Z reproduktoru vedle tlačítka se okamžitě ozval Letcův hlas.

„Jsem rád, že jste přišel, Barle. Požádal jsem Macka, aby čekal, dokud nedorazíte. Hned mu dám pokyn k přistání a o příštím úsvitu by tu měl být.“

„Kde teď je? Na Toorey?“

„Ne, vznáší se u vnitřního okraje prstence, ve výšce pouhých šesti set mil. Tu pozici zaujal ještě dlouho předtím, než ustala bouře, takže si nedělejte starosti, že byste ho nechal čekat. Než se tady ukáže, vynesu ven ta rádia, která jsem vám slíbil.“

„Protože jsem sám, bude lépe, když tentokrát přinesete jen jedno. I když jsou docela lehká, dají se špatně přenášet.“

„Možná bychom s tím měli počkat, až tady bude transportér. Pak vás mohu zavézt zpátky k lodi — transportér je dostatečně izolovaný, takže vámjízda na jeho plášti nemůže ublížit, tímjsem si jistý. Co tomu říkáte?“

„To bude skvělé. Zatímco budeme čekat, hodíme spolu řeč, nebo mi ukážete další obrázky míst, odkud jste přišli?“

„Mám tu nějaké obrázky. Pár minut potrvá, než připravím projektor. Do té doby už bude dostatečně šero, abychom mohli promítat. Chvíli počkejte — hned přijdu do pokoje.“

Reproduktor se odmlčel a Barlennan upřel oči na dveře, které zahlédl na jednom konci místnosti. Za okamžik se objevil Letec; jako obvykle se pohyboval vzpřímeně s pomocí umělých údů, kterým říkal berle. Přiblížil se k oknu, pokývl mohutnou hlavou maličkému divákovi na pozdrav a obrátil se k promítačce. Plátno, na něž byl přístroj zaostřený, viselo na stěně přímo proti oknu; Barlennan se zatím uvelebil do pohodlnější polohy, aby si zajistil nerušený výhled, a párem očí nepřestával sledovat počínání lidského tvora. Zatímco mlčky čekal, sluneční kotouč se mu líným obloukem přehoupl nad hlavou. Na přímém slunci bylo příjemně teplo, i když se ještě neoteplilo natolik, aby začalo tát; vítr, který nepřestával dout od polární ledové čepičky, to nedovoloval. Po chvíli upadl do polospánku. Lackland mezitím založil do přístroje film, dosupěl k relaxační nádrži a uložil se do ní. Barlennan nepostřehl pružnou blanku, jež pokrývala povrch kapaliny a nedovolovala, aby si muž promáčel oblečení; jinak by musel poopravit své představy o obojživelném založení pozemšťanů. Ze své nadlehčované polohy se Lackland natáhl k nevelké ovládací desce a stiskl dva vypínače. Světla v místnosti pohasla a promítačka se dala do pohybu. Film trval patnáct minut, ale ještě ani nestačil doběhnout do konce a už byl Lackland s pomocí berlí opět na nohou a oznamoval, že raketa právě přistává. „Chcete se podívat, jak přistává Mack, nebo byste se raději dodíval na film?“ otázal se. „Než ale skončí, bude už zřejmě raketa dávno na zemi.“