Hal Clement: Těžká expedice

„Co uděláte, když se s něčím podobným setkáte na moři?“ zeptal se Barlennana.

„Nemám nejmenší ponětí,“ suše odpověděl Meskliňan. „Už jsem tyhlety potvory viděl, ale jen zřídka. Obvykle, se zdržují v hlubších, trvalých mořích; jen jednou jsem něco takového spatřil na hladině a asi čtyři kusy jsem viděl vyvržené na břeh jako v tomto případě. Nevím, čím se živí, ale zřejmě potravu nacházejí hluboko pod hladinou. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by zaútočily na loď.“

„Zřejmě ani neuslyšíte,“ poznamenal Lackland kousavě. „Dovedu si v takovém případě jen stěží představit, že by to někdo přežil. Pokud se tenhle kousek živí tak jako některé velryby na mé planetě, dokázal by jednu z vašich lodí vdechnout a ani by si toho nevšiml. Podíváme se mu na tlamu a přesvědčíme se.“ Znovu uvedl tank do pohybu a rozjel se s ním podél obrovitého těla tam, kde se podle všeho nacházela hlava.

Stvoření mělo tlamu a také cosi podobného lebce, těžce pochroumané nárazem. To, co se zachovalo, však stačilo k vyvrácení Lacklandovy domněnky ohledně jeho stravovacích zvyklostí; s takovými zuby to musel nutně být masožravec. Letec je zprvu za zuby vůbec nepovažoval; teprve skutečnost, že se nacházely v poněkud nezvyklém místě, než aby mohlo jít o žebra, ho konečně přesvědčila o jejich pravém účelu.

„Tady můžete být docela klidní, Barle,“ řekl nakonec. „Tu věc by ve snu nenapadlo, aby na vás zaútočila. Při svém apetitu by se kvůli jedné lodi ani nenamáhala — mám dojem, že by kořist musela být nejméně stokrát větší než Bree, aby jí vůbec stála za pozornost.“

„Hluboko v moři musí plavat spousta potravy,“ poznamenal zamyšleně Meskliňan. „Nezdá se mi ale, že by z toho měl někdo valný užitek.“

„To máte pravdu. Poslyšte, co jste měl na mysli, když jste se před malou chvílí zmínil o stálých mořích? Máte tu snad ještě nějaká jiná?“

„Mluvil jsem o oblastech, které až do samého začátku zimních bouří stále pokrývá oceán,“ zněla odpověď. „Hladina oceánu dosahuje nejvyšší úrovně brzy na jaře, na závěr bouřkového období, jež přes zimu zaplní dna moří na původní stav. Po zbytek roku se jejich rozloha opět zmenšuje. Zde při Okraji, kde jsou mnohem strmější břehy, na tom tolik nezáleží; ale tam dál, kde působí slušná tíha, se od jara do podzimu může pobřežní linie posunout o dvě stě až o dva tisíce mil.“ Lackland si tiše hvízdl. „Jinými slovy,“ řekl si napůl pro sebe, „po dobu celých čtyř pozemských let se vaše oceány trvale odpařují, při čemž dochází k usazování zmrzlých par metanu na severní polární čepičce, a pak během nějakých pěti měsíců, než se na severní polokouli vystřídá jaro s létem, všechen ten úbytek dostanou zpět. Pak už se nedivím, že tady v té době vládne tak bouřlivé počasí.“ Hned ale přešel k naléhavějším záležitostem.

„Barle, teď bych rád z téhle plechové krabice vystoupil. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že je na Mesklinu život, jsem chtěl získat vzorek nějaké živočišné tkáně a nebylo dost dobře možné odebrat ho vám. Mohlo se maso tohoto tvora od doby, kdy asi zahynul, nějak výrazněji změnit? Jistě s tím máte nějakou zkušenost.“

„Pro nás by ještě mělo být dokonale poživatelné, ale pro člověka je podle toho, co jste mi říkal, naprosto nestravitelné. Pokud se maso neusuší nebo jinak nekonzervuje, za několik set dní může působit jako jed. Po celou tu dobu se postupně mění i jeho chuť. Jestli chcete, mohu odebrat vzorek.“ Aniž čekal na odpověď, a dokonce aniž se provinile rozhlédl kolem, aby se ujistil, že tímto směrem nezabloudil žádný z členů jeho posádky, vrhl se Barlennan se střechy tanku na mohutný trup. Zle se zmýlil v odhadu, úplně přeletěl obrovité tělo a na okamžik pocítil záchvěv obyčejné paniky; než ale přistál na protější straně, stačil se zase plně ovládnout. Napodruhé si již lépe vypočítal vzdálenost, přeskočil zpět a čekal, dokud Lackland neotevře dveře vozidla a nevystoupí. Tank neměl přechodovou komoru; Pozemšťan oblečený do tlakového pancéřovaného skafandru si prostě upevnil přilbu a vpustil do kabiny mesklinské ovzduší. Když vyšel ven, obklopil ho jemný vír bělavých krystalků — zmrzlé vody a kysličníku uhličitého, obsažených v atmosféře pozemského typu, prudce ochlazené na mrazivou teplotu Mesklinu. Barlennan neměl čichové ústrojí, ale když ho zasáhl slabý závan kyslíku, pocítil ve svých vzdušnicích palčivost a spěšně uskočil. Lackland správně uhodl důvod jeho chování a překypoval omluvami za to, že ho předem nevaroval.

„To nevadí,“ odpověděl kapitán. „Mohl jsem to předvídat — už jednou jsem zakusil stejný pocit, když jste vyšel z Pahorku, kde žijete, a jistě jste mi mnohokrát vyprávěl o tom, jaký je rozdíl mezi kyslíkem, který dýcháte, a naším vodíkem — vzpomínáte si, když jste mě učil svému jazyku.“

„Zřejmě máte pravdu. Přesto mohu stěží očekávat, že bytost, pro niž není běžná představa různých světů a různého složení ovzduší, bude na něco takového neustále pamatovat. Stejně to byla moje vina. Zdá se však, že vám to neublížilo; dosud toho vím příliš málo o chemických procesech, jež provázejí život na Mesklinu, abych mohl třeba jen hádat, co vám to mohlo způsobit. To je také jeden z důvodů, proč potřebuji vzorek tkáně toho živočicha.“ Lackland měl na skafandru upevněné síťované pouzdro se sadou nástrojů a zatímco se mezi nimi pancéřovými rukavicemi přehraboval, odebral Barlennan první vzorek. Dvěma páry klepet uštípl kousek kůže a podkožního vaziva, vložil si ho do úst a nějaký čas zamyšleně přežvykoval.

„Vůbec to není špatné,“ poznamenal nakonec. „Pokud celý kus nespotřebujete na své pokusy', bude nejlepší, když sem přivolám lovecké družiny. Myslím, že se to dá stihnout, než znovu propukne bouře, a masa je tady určitě daleko víc, než by se dalo získat jinde.“

„To je dobrý nápad,“ zamručel Lackland. Věnoval svému společníkovi jen letmou pozornost; její větší část zaměstnával problém, jak vpravit hrot skalpelu do nepoddajné masy, kterou měl před sebou. Bez povšimnutí přešel i narážku — prozrazující Meskliňanův smysl pro humor — na možné využití celého mamutího trupu při laboratorních výzkumech. Samozřejmě věděl, že na této planetě musí být živočišná tkáň nesmírně houževnatá. Kdyby tělesná schránka Barlennana a jeho lidu dosahovala pouze pozemské konzistence, rozdrtila by ji polární gravitace Mesklinu i při malých rozměrech na kaši. Očekával, že nebude zrovna snadné proniknout nástrojem pod kůži mořského obra; více méně bez přemýšlení však předpokládal, že jakmile se dostane skrz, půjde už dál všechno hladce. Teď se přesvědčoval o svém omylu; maso uvnitř svou tvrdostí připomínalo týkové dřevo. Skalpel byl vyrobený ze supertvrdé slitiny a při vynaložení pouhé síly svalů se nedal ničím otupit, ale tato hmota mu dokázala vzdorovat a Lackland se nakonec musel uchýlit k škrábání. Výsledkem bylo několik vláken, která uzavřel do lahvičky na vzorky.

Konečně vzhlédl od práce a zeptal se Meskliňana, jenž jej se zájmem pozoroval, „Nedalo by se na té potvoře najít nějaké měkčí místo? Na to,Abych z jejího těla získal dostatek vzorků, aby to uspokojilo mládence na Toorey, budu potřebovat mechanizaci.“

„Některé partie uvnitř tlamy by mohly být o něco poddajnější,“ odpověděl Barlennan. „Mnohemjednodušší ale bude, když to necháte na mně; jen mi řekněte, jak velké kousky tkáně potřebujete a z kterých částí těla je mám vyříznout. Bude vám to tak vyhovovat, nebo vaše vědecké postupy vyžadují, aby se při odběru vzorků používalo kovových nástrojů?“