Hal Clement - Těžká expedice

„Jednou jsem mu to navrhl, ale nechce v takových chvílích opouštět loď a posádku. Docela ho chápu.“

„Myslím, že já taky. No, dělejte, co se dá — víte, co to pro nás znamená. Z těch údajů se toho můžeme dovědět o gravitaci víc než kdokoli jiný od dob Einsteina.“ Rosten přerušil spojení a byl čas dát se do práce. Na dálku řízenou průzkumnou raketu, která přistála u jižního pólu Mesklinu a poté, co podle všeho zaznamenala potřebné údaje, odmítla znovu odstartovat, se podařilo objevit již před delší dobou podle signálů jejích telemetrických vysílačů. Jedna věc však byla znát její polohu, něco jiného pak zvolit námořní nebo pozemní trasu od zimoviště Bree až do místa, kde uvázla. Cesta přes oceán nebyla to nejhorší; stačilo plout nějakých čtyřicet či čtyřicet pět tisíc mil podél pobřeží, z toho polovinu ve vodách, s nimiž už byla Barlennanova posádka obeznámená, aby se záchranný tým dostal tak blízko k ochromené raketě, jak jen to současný pás moří dovoloval. Odtud však ještě zbývalo překonat další asi čtyři tisíce mil po souši a naneštěstí nebyl nablízku žádný veletok, který by tento úsek cesty umožnil nějak podstatněji zkrátit.

Ve vzdálenosti asi padesáti mil od cíle sice protékala řeka, splavná pro plavidlo, jakým byla Bree, ale vlévala se do oceánu, který neměl žádné viditelné spojení s moři, po nichž se plavili Barlennanovi plavci. Tato moře tvořila dlouhý, úzký, vysoce nepravidelný pás, který začínal kousek nad rovníkem, poblíž Lacklandovy stanice, táhl se — na mesklinské poměry — poměrně těsně podél jižního pólu a dosahoval opět téměř k rovníku na opačné straně planety. Oceán, do něhož ústila řeka tekoucí v blízkosti rakety, byl mnohem širší a měl daleko pravidelnější tvar; rovněž se prostíral k rovníku a dále na sever, kde posléze splýval s polární čepičkou. Ústí řeky, o níž byla řeč, se nacházelo na jeho nejjižnějším okraji. Od pásu moří, ležícího dále na západ, tento oceán oddělovala úzká šíje, jež sahala od pólu až k rovníku — opět úzká pouze podle mesklinských měřítek. Když postupně sestavil všechny fotografie, dospěl Lackland k závěru, že se její šířka pohybuje od dvou do sedmi tisíc mil.

„Velmi by nám přišel vhod průliv mezi oběma oceány,“ oznámil jednoho dne Barlennanovi. Meskliňan, pohodlně roztažený na své terase u okna, mlčky pokynul na souhlas. Už bylo po zimním slunovratu a záře většího z obou sluncí, jež rychle ubíhalo po nebeské klenbě k severu, znatelně ochabovala. „Jste si jistý, že vaši lidé o žádném nevědí? Konec konců, většina těchto snímků byla pořízena na podzim a jak sám říkáte, na jaře sahá hladina moří o hodně výš.“

„Neznáme žádný takový průliv, v žádném ročním období,“ odpověděl kapitán. „O oceánu, o kterém mluvíte, něco víme, ale moc toho není; pevninu, která jej odděluje, obývá velké množství různých národů, s nimiž se příliš nedostaneme do styku. Jedna karavana stráví na cestě několik let a zpravidla se nepouští tak daleko. Zboží při takové výpravě projde mnohýma rukama a když na ně naši kupci narazí v přístavech na západním pobřeží, je dost obtížné zjistit cokoli bližšího o jeho původu. Pokud takový průliv, jaký bychom potřebovali, vůbec existuje, musel by být někde tady blízko Okraje, kde ještě jsou téměř neprozkoumané oblasti. Naše mapa — ta, kterou společně připravujeme — nepokrývá dostatečně velké území.“

„Pokud mě paměť neklame, pár tisíc kilometrů za vnějším mysem se opět stáčí k severu — viděl jsemje ale taky jen na podzim. Sestavit použitelnou mapu toho vašeho světa nebude žádná hračka. Příliš rychle se mění. Měl bych chuť počkat do příštího podzimu, až bude možné naši mapu využít, ale ten je ještě čtyři mé roky vzdálený. Tak dlouho tady nemohu zůstat.“

„Můžete se na tu dobu vrátit na svůj svět a tam si odpočinout — i když bych se s vámi nerad musel rozloučit.“

„Obávám se, že by to byl trochu dlouhý výlet, Barlennane.“

„Jak je to daleko?“

„No, vaše délkové míry nám tady moc nepomohou. Okamžik, už to mám Paprsek světla dokáže obletět „okraj“ Mesklinu za — ehm — čtyři pětiny sekundy.“ Zatímco Meskliňan zaujatě přihlížel, předvedl mu na hodinkách příslušný časový interval. „Stejnému paprsku by to trvalo něco přes jedenáct mých let, to znamená zhruba dva a čtvrt vašeho roku, než by odsud doletěl ke mně domů.“

„Pak je tedy váš svět tak daleko, že ho není vidět? Ještě nikdy jste mi tyto věci nevysvětlil.“

„Nebyl jsem si jistý, zda jsme se dostatečně vypořádali s jazykovou bariérou. Ne, můj svět není vidět, ale až skončí zima a zaujmeme správnou polohu vůči vašemu slunci, ukážu vám to naše.“ Poslední věta zcela přesáhla Barlennanovo chápání, ale pustil ji za hlavu. Jasné Belne, jehož východy a západy vytvářely den a noc, a bledé Esstes, jež se právě ukázalo na noční obloze, to byla jediná slunce, co znal. Za necelého půl roku, při letní rovnodennosti, se obě na nebi objeví v těsné blízkosti vedle sebe a mdlejší z nich nebude téměř vidět; Barlennan si však důvody těchto přesunů nikdy hlavu nezatěžoval.

Lackland odložil snímek, který držel v ruce; vypadal zamyšleně. Podlahu místnosti z větší části pokrývaly volně sestavené fotografie; oblast, kterou Barlennan důvěrně znal, už byla poměrně dobře zmapovaná. Zbývalo však ještě vykonat obrovský kus práce, než se podaří do mapy zahrnout základnu a její okolí; a Lacklandovi už začínalo dělat starosti, že snímky do sebe nechtějí zapadat. Kdyby zachycovaly sférický nebo téměř sférický svět, jako je Země nebo Mars, mohl na mapě, kterou sestavoval a která zaplňovala plochu stolu na jedné straně místnosti, téměř automaticky provést příslušnou korekci zobrazení; Mesklin však neměl ani vzdáleně kulový tvar. Jak se Lackland mohl už před časem přesvědčit, proporce Mísy uložené na Bree — Barlennanovy obdoby pozemského globusu — přibližně odpovídaly skutečnosti. Měřila šest palců v průměru, byla jeden a čtvrt palce hluboká a vykazovala plynulé, i když zdaleka ne rovnoměrné zakřivení. Porovnávání fotografií dále ztěžovala ta okolnost, že povrch planety byl z větší části poměrně hladký, bez opravdu výraznějších topografických rysů; a dokonce i tam, kde se objevovala horstva a údolí, díky odlišnému rozložení stínů na sousedních snímcích představovala jejich identifikace tvrdý oříšek. Skutečnost, že jasnější z obou sluncí procestovalo svou dráhu od obzoru k obzoru za méně než devět minut, vážně narušila běžné snímkovací postupy; často byly v jediné sadě po sobě jdoucí záběry osvícené z téměř úplně opačné strany.

„Takhle se nikam nedostaneme, Barle,“ řekl Lackland otráveně. „Stálo to za pokus, dokud byla naděje, že objevíme nějakou zkratku, ale jak tvrdíte, žádná neexistuje. Jste námořník a ne vůdce karavany; ty čtyři tisíce mil pevniny zrovna v místech, kde je nejvyšší přitažlivost, znamenají náš konec.“

„To tedy znamená, že ani vědění, které vám umožňuje létat, nedokáže změnit tíhu?“

„Nedokáže.“ Lackland se usmál. „Přístroje na palubě rakety, jež uvázla na vašemjižním pólu, možná obsahují údaje, díky kterým bychom se to mohli časem naučit. To je taky důvod, proč jsme tu raketu vypustili; ze všech míst ve vesmíru, která jsou nám zatím dostupná, vládne nejstrašlivější povrchová přitažlivost právě na pólech vaší planety. Existuje řada světů, jež jsou mnohem blíže položené nežli ten váš a dosahují daleko větší hmotnosti, ale žádný z nich se neotáčí takovým způsobemjako Mesklin; navíc mají téměř sférický tvar. Potřebovali jsme v tom nesmírném gravitačním poli provést měření — nejrůznější druhy měření. Hodnota přístrojů, zvlášť vyvinutých pro tuto výpravu, se nedá číselně vůbec vyjádřit; když raketa odmítla reagovat na povel ke startu, otřáslo to vládami na deseti planetách. Ty údaje musíme mít, i kdybychom měli vyhloubit průplav, jímž se Bree přeplaví do toho druhého oceánu.“