Hal Clement - Těžká expedice

„Vypadá to tak. Dobrá, tak tady na Toorey vyrobíme něco z lehkého kovu a dopravíme vám to dolů hned, jak to bude hotové.“

„Měli byste s tím počkat, až skončí zima. Pokud sáně vyložíte dál od pobřeží, ztratí se pod sněhem a když je necháte na břehu, budeme potřebovat potápěče, zvedne-li se hladina tak, jak Barlennan očekává.“

„Proč si ale v tom případě dává tolik na čas? Zima už je víc než z poloviny za námi a ve všech oblastech jižní polokoule, které můžeme sledovat, dochází k fantastickému množství srážek.“

„Proč mi kladete takové otázky? Myslel jsem, že na to máme meteorology, pokud ovšem ze samé snahy porozumět této planetě nepřišli o rozum. Já mám dost svých starostí. Kdy dostanu další tank?“

„Až ho bude možné používat; jak už jsem říkal, až skončí zima. A pokud ho taky vyhodíte do povětří, je marné volat o další, protože nejbližší je až na Zemi.“

Když se Barlennan při své další návštěvě o několik set dnů později seznámil s obsahem rozhovoru, byl dokonale spokojen. Jeho posádka přijala zamýšlenou výpravu s nadšením; mohl je zlákat, tak jak předpokládal, očekávaný zisk, ale zároveň s ním všichni v bohaté míře sdíleli prostou touhu po dobrodružství, která je zavedla tak daleko do neznámých krajů.

„Jakmile skončí období bouří, vyrazíme,“ řekl Lacklandovi. „Na zemi ještě bude ležet spousta sněhu; pokud cesta povede mimo písčité pláže, může nám to přijít vhod.“

„Neřekl bych, že to pro tank může hrát nějakou roli,“ odpověděl Lackland.

„Pro nás ale ano,“ zdůraznil Barlennan. „Uznávám, že pád s paluby není zvlášť nebezpečný, ale je nemilé, když vás to setřese právě uprostřed jídla. Už jste se rozhodl, jaká trasa přes pevninu bude nejvýhodnější?“

„Právě na ní pracuji.“ Pozemšťan vytáhl mapu s výsledky svého snažení. „Nejkratší cesta, kterou jsme spolu objevili,

má tu nevýhodu, že vyžaduje, abych vás přepravil přes horský hřbet. Třeba by to bylo možné, ale na možné následky pro vaši posádku raději nechci pomyslet. Nevím, jak jsou ty hory vysoké, ale na této planetě žádná výška není maličkost.

Zpracoval jsem trasu, která je vyznačena červenou čárou. Asi dvanáct set mil — pokud nepočítáme drobné zákruty, jež zřejmě nebude třeba kopírovat — sleduje tok řeky, která se vlévá do velkého zálivu na této straně mysu. Potom vede nějakých čtyři sta mil přímo napříč pevninou až k pramenům další řeky. Když budete chtít, můžete se po ní plavit, anebo se dál nechat vléct — podle toho, co pro vás bude rychlejší a pohodlnější. Hlavní nevýhodou je to, že řečiště z velké části leží tři nebo čtyři sta mil jižně od rovníku — to pro mne znamená snášet ještě nejméně půl zemské tíže navíc. S tím se však dokážu vypořádat.“

„Pokud jste si tímjistý, řekl bych, že tahle trasa je opravdu ta nejlepší,“ prohlásil Barlennan, když si důkladně prostudoval mapu. „Asi bude rychlejší, když nás potáhnete, než abychom se plavili, zvláště po řece, kde zřejmě nebude dostatek místa k plavolení.“

Poslední výraz si musel vypůjčit ze svého mateřského jazyka; Lackland vyslechl vysvětlení jeho významu s uspokojením. Jak se zdálo, nebyl daleko od pravdy, když odhadoval stupeň vyspělosti Barlennanova národa v oboru mořeplavectví.

Jakmile padlo rozhodnutí ohledně trasy, nezbývalo toho Lacklandovi mnoho na práci; bylo třeba čekat, až Mesklin na své oběžné dráze dospěje k příštímu ekvinokciálnímu bodu. To už ale nemělo dlouho trvat; vzhledem k tomu, že zimní rovnodennost na jižní polokouli časově téměř přesně odpovídala době, kdy se obří planeta nacházela v těsné blízkosti svého slunce, na podzim a v zimě se její orbitální pohyb nesmírně zrychloval. Každé z těchto ročních období trvalo jen maličko déle než dva pozemské měsíce — naproti tomu jaro i léto každé zabralo nějakých osm set třicet pozemských dní, zhruba dvacet šest měsíců. K uskutečnění výpravy tak zbývalo víc než dost času.

Zatímco se Lackland oddával nucené nečinnosti, na palubě Bree naopak nikdo nezahálel. Pozemní výprava vyžadovala rozsáhlé přípravy, navíc komplikované tím, že nikdo z posádky neměl tušení, co je čeká. Mohlo se stát, že budou po celou dobu muset vystačit s vlastními zásobami potravin; stejně dobře však mohli cestou narazit na spoustu zvěře, jež jim poskytne nejenom dostatečný zdroj obživy, ale za příznivých okolností též kůže a kosti, které se dají dále zpeněžit. Cesta mohla být zcela bezpečná, tak jako bývají podle představ námořníků všechny suchozemské pouti, ale mohla na ní rovněž číhat nebezpečí, ať už šlo o nástrahy terénu nebo o útoky šelem, jež ho obývaly. V prvním případě se toho moc nedalo dělat; to byla Letcova starost. Pro ten druhý zde byly zbraně, narychlo uváděné do stavu nejvyšší připravenosti. Námořníci se vyzbrojili palicemi, jaké by ve vyšších zeměpisných šířkách nedokázali pozvednout ani Hars či Terblannen; rovněž objevili určité druhy rostlin, jejichž stonky obsahovaly krystalky chlóru, které posloužily k doplnění plamenometných nádrží. Ve výzbroji pochopitelně chyběly metací zbraně; na světě, jehož obyvatelé nikdy neviděli padat pevné těleso, které ztratilo oporu, protože pád probíhá příliš rychle, než aby se dal zrakem zachytit, podobný vynález vůbec nemohl vzniknout. Kdyby totiž někdo na Mesklinu na rovníku vodorovně vystřelil kulku ráže 0.50, již po prvních sto yardech letu by klesla o více než sto stop. Když Barlennan po setkání s Lacklandem získal určitou představu o významu pojmu „házet“, začal jednu chvíli dokonce uvažovat o tom, že se Letce zeptá na možnost sestrojit na podobném principu nějakou zbraň; pak se ale rozhodl, — že raději zůstane u zbraní, na které byl zvyklý. Sám Lackland se naopak zase zabýval myšlenkou, že by výprava při přechodu šíje mohla narazit na plemeno, které vynalezlo luk a šíp. Podnikl však s tím nápadem o trochu víc než Barlennan; vylíčil situaci Rostenovi a požádal ho, aby tažný tank byl vybaven čtyřicetimilimetrovým dělem s termitovými a trhavými náboji. Rosten jako obvykle chvíli reptal, ale nakonec souhlasil.

Sáně se podařilo zhotovit snadno a rychle; na jejich konstrukci nebylo nic složitého a plechu měli na Toorey dostatek. Podle Lacklandovy rady nepřikročili k jejich přepravě na povrch Mesklinu okamžitě, protože bouře stále přinášely spousty metanového sněhu promíseného s čpavkem. Hladina oceánu poblíž rovníku zatím výrazněji nestoupla a meteorologové zpočátku trousili nelichotivé poznámky o Barlennanově pravdomluvnosti i jazykových schopnostech; když však s příchodemjara sluneční svit obsáhl stále větší část jižní hemisféry, uskutečnilo se nové snímkování a jeho výsledky byly porovnány se snímky z předchozího podzimu, odborníci na počasí zmlkli a bylo je možno vídat, jak bloudí po stanici a zmateně si pro sebe něco drmolí. Ve vyšších šířkách se podle Meskliňanovy předpovědi moře zvedlo o několik set stop a den za dnem viditelně stoupalo. Pronikavé rozdíly v úrovni mořské hladiny v téže době na téže planetě patřily k jevům, jež se poněkud vymykaly zkušenosti na Zemi školených meteorologů, a nedokázal je vysvětlit ani žádný z mimozemských vědců, kteří se účastnili expedice. Zatímco si odborníci takto lámali hlavy, denní oblouk slunce se zvolna přesunul přes rovník k jihu a na jižní polokouli Mesklinu oficiálně začalo jaro. Už dlouho předtím ale došlo k dramatickému úbytku bouřkové činnosti, jak co do počtu, tak do intenzity, a to částečně z důvodu extrémního zploštění planety, díky němuž se krátce po zimní rovnodennosti pronikavě snížilo ozařování severní polární čepičky, částečně proto, že za stejnou dobu vzdálenost Mesklinu od slunce vzrostla o více než padesát procent. Když byl dotazován ohledně možného začátku cesty, projevil Barlennan ochotu vyrazit hned s příchodem astronomického jara, bez ohledu na možnost ekvinokciálních bouří, jež mu zjevně nedělaly žádné starosti.