Hal Clement - Těžká expedice

„Jaké zařízení vlastně bylo na palubě té rakety?“, zeptal se Barlennan. Téměř ve stejném okamžiku litoval, že tu otázku vůbec vyslovil; taková zvláštní zvědavost by Letce mohla zarazit a vzbudit v něm podezření ohledně kapitánových skutečných úmyslů. Lackland však podle všeho neviděl na dotazu nic neobvyklého.

„Na to vám, Barle, bohužel nedokážu odpovědět. Prostě vám chybí základní průprava, aby pro vás měly pojmy jako „elektron“, „neutrino“, „magnetismus“ a „kvantum“ jakýkoli smysl. Trochu víc by vám toho mohl říkat pohonný mechanismus rakety, ale i o tom pochybuji.“ Přestože Lackland, jak se zdálo, nejevil známky nedůvěry, Barlennan se rozhodl obrátit list.

„Neměli bychom raději hledat snímky, zachycující pobřeží a vnitrozemské oblasti dál na východ?“

Lackland odpověděl, „Zatímještě nemůžeme vyloučit možnost, že se oba oceány někde setkávají;

netvrdím, že jsem si zapamatoval všechny podrobnosti. Možná v těsné blízkosti ledové čepičky — jak velký chlad jste schopni snést?“

„Když zamrzne moře, necítíme se příliš dobře, ale dá se to vydržet — pokud se neochladí ještě mnohem víc. Proč se ptáte?“

„Není vyloučeno, že se cestou budete muset přiblížit až k severnímu pólu. To se ještě uvidí.“ Letec se probíral hromádkou pozitivů, která byla pořád ještě vyšší než Barlennan na délku, a nakonec vytáhl tenký svazek fotografií. „Jeden z těchto záběrů…“ Na několik okamžiků se odmlčel. „Tady to máme. Tento snímek byl pořízený z vnitřního okraje prstence, z výšky přes šest set mil, úzkoúhlým teleobjektivem. Můžete na něm rozeznat hlavní pobřežní čáru, velký záliv a tady, na jižní straně, malou zátoku, kde je zazimovaná Bree. Snímek pochází z doby, než byla vybudována stanice — i když tu by na něm stejně nebylo vidět.

Teď se podívejme, co se z toho dá sestavit. Tady máme záběr území o kus dál na východ.“ Znovu se odmlčel a jeho mesklinský společník jen fascinovaně přihlížel, jak mu před očima vzniká přehledná mapa končin, kam dosud nikdy nevkročil. Lackland pracoval v horečném tempu, téměř bez přestávky na jídlo a dokonce i na odpočinek, který v ničivé mesklinské gravitaci tolik potřeboval, až se nakonec na podlaze místnosti prostírala nová mapa — obdélník zachycující území široké asi dva tisíce mil od východu k západu a zhruba poloviční délky. Na jeho západním konci bylo možné zřetelně rozeznat velký záliv i nepatrnou zátoku, kde se skrývala Bree; na opačné straně většinu plochy zabírala jednotvárná rozloha východního oceánu. Mezi nimi ležela pevninská bariéra.

Byla poměrně úzká; v nejužším místě, nějakých pět set mil severně od rovníku, měřila od pobřeží k pobřeží sotva osm set mil a tato vzdálenost se podstatně zkracovala, pokud se za výchozí bod zvolil nejzazší dostupný úsek některé z hlavních řek. Asi tak tři sta mil, z toho část přes horský hřbet, to bylo vše, co leželo mezi Bree a relativně snadnou cestou ke vzdálenému cíli Pozemšťanova snažení. Tři sta mil; s ohledem na mesklinské vzdálenosti pouhý krok. Pro mesklinského plavce to však naneštěstí znamenalo mnohem víc. Bree se přece jen nacházela na té nesprávné straně bariéry; Lackland po dlouhé minuty beze slova zíral na mozaiku, jež ho obklopovala, než svého drobného společníka seznámil s tímto závěrem. Očekával, že mu odpoví mlčení anebo přinejlepším sklíčený projev souhlasu; jeho hodnocení se dalo stěží zpochybnit. Meskliňan ho však překvapil.

„To není problém, pokud máte víc takových plechů, na kterých jsme dopravili vás a maso zpět!“ zněla jeho pohotová odpověď.

Lackland ještě drahnou chvíli hleděl přes okno stanice drobnému stvoření do očí, než si srovnal v hlavě všechny možnosti, které v sobě Meskliňanova poznámka zahrnovala; pak ztuhl v postoji, který — alespoň pokud to gravitace dovolovala — prozrazoval napjatou pozornost.

„To chcete tvrdit, že jste ochotni táhnout Bree po souši na saních, tak jako jste to udělali se mnou?“

„Ne tak docela. Loď má oproti nám mnohem vyšší hmotnost a nastaly by stejné potíže s nedostatkem tažné síly jako minule. Měl jsem na mysli možnost, že Bree potáhnete vy s pomocí dalšího tanku.“

„Ano, už rozumím. To by samozřejmě bylo možné, pokud nenarazíme na terén, kudy tank nedokáže projet. Ale budete se svým mužstvem ochotni podstoupit takovou cestu? Vynahradí vám to málo, co pro vás můžeme udělat, zvýšenou námahu a vzdálenost od domova?“ Barlennan roztáhl klepeta do úsměvu.

„Bude to mnohem lepší, než jsme původně plánovali. Zboží z pobřeží východního oceánu do naší země putuje dlouhými karavanními cestami přes pevninu; v době, kdy se dostane do přístavů na březích našeho moře, už stojí celé jmění a žádný poctivý kupec na něm nemůže slušně vydělat. Kdybychomje na této výpravě mohli získat přímo, určitě by se nám to mnohonásobně vyplatilo. Musel byste nám ale slíbit, že nás na zpáteční cestě přepravíte znovu přes pevninu.

„To je docela rozumný požadavek; mí přátelé vámjistě rádi vyhoví. Ale co cesta po souši? Jak jste sám říkal, nic o té oblasti nevíte; nezalekne se vaše posádka neznámých zemí, vysokých hor nad hlavou nebo třeba zvířat tak obrovitých rozměrů, jakých ve vaší části světa nikdy žádné nedoroste?“

„Není to poprvé, co musíme čelit nebezpečí,“ odpověděl Meskliňan. „Dokázal jsem si přivyknout na výšky — dokonce i na střechu vašeho tanku. Co se týká zvířat, Bree je vyzbrojená ohněm a žádné z těch, co žijí na souši, se velikostí nemůže rovnat některým obyvatelům oceánů.“

„Máte úplnou pravdu, Barle. No dobrá. Bůhví, že jsem se vás nepokoušel odrazovat; jen jsem se'chtěl ujistit, zda jste si všechno důkladně promysleli, než se pustíte do podobného podniku, protože ho bude nutné dotáhnout až do konce.“

„To je mi docela jasné, ale v tomto směru můžete být bez obav, Charlesi. Teď se musím vrátit na loď; znovu se začínají hromadit mraky. Povím mužstvu, co hodláme podniknout, a abych předešel jakýmkoli obavám, připomenu všem, že účastníci výpravy mají zajištěný podíl na zisku odpovídající jejich hodnosti. V celé posádce není jediný muž, kterého by strach odradil od cesty k bohatství.“

„A co vy?“ uchechtl se dušeně Lackland.

„Já jsem bez obav,“ odvětil Meskliňan a zmizel do noci, ponechávaje Lacklanda v nejistotě, jak si jeho slova vysvětlit. Když Rosten vyslechl nový plán, neodpustil si spoustu uštěpačných poznámek v tom smyslu, že se od Lacklanda dalo čekat, že přijde s nějakým nápadem, jak si zajistit možnost užívat tank.

„Zdá se ale, že by to mohlo vyjít,“ připustil neochotně. „Jak by vlastně měly vypadat sáně, co máme postavit pro tu mořskou kocábku vašeho přítele? Jak je vůbec velká?“

„Bree je asi čtyřicet stop dlouhá a patnáct široká; řekl bych, že má ponor pět nebo šest palců. Skládá se ze spousty prámů dlouhých zhruba tři stopy a širokých polovic, vzájemně propojených lany tak, aby měly zajištěnou volnost pohybu — není těžké uhádnout, proč.“

„Hm. Je mi to jasné. Kdyby na této planetě někde blízko pólu vlny tak dlouhou loď na obou koncích vyzvedly do výše, zatímco střed by zůstal bez opory, byla by na kusy. Čím je poháněná?“

„Plachtami; na dvaceti či třiceti prámech jsou stěžně. Mám dojem, že některé z prámů jsou rovněž vybavené kýlovými deskami, jež se dají sklopit, aby bylo loď možné vytáhnout na břeh; přímo jsem se na to ale Barlennana neptal. Vlastně ani nevím, jak dalece je na tomto světě rozvinuté umění mořeplavby, ale podle toho, s jakou samozřejmostí kapitán mluví o rozlehlých prostorách oceánu, které překonali, bych přinejmenším předpokládal, že dovedou lavírovat.“