Hal Clement - Těžká expedice

Když se ujistil, že je celá posádka na palubě, Letec znovu nastartoval tank a pokračoval v cestě k východu. Během příštích několika dnů se kopce postupně zvyšovaly a dvakrát narazili na potoky metanu, naštěstí tak úzké, že je sáně dokázaly přemostit. Ještě štěstí, že stoupání bylo povlovné, protože každý pohled dolů na větší vzdálenost vyvolával mezi námořníky pocit neklidu; ten však, jak hlásil Barlennan, byl zvolna na ústupu.

A pak, nějakých dvacet dní od začátku druhého úseku cesty, spatřili něco, co je přinutilo zapomenout na strach z výšek, co upoutalo pozornost všeho živého v obou vozidlech.

Až dosud měla většina kopců lehce zaoblený tvar, jehož nepravidelnosti již dávno uhladily vlivy povětří. Nikde nebylo ani stopy po jámách a rozsedlinách, kterých se zpočátku Lackland trochu obával. Na temeni byly vršky mírně zakulacené, takže by si ani při vyšší rychlosti nikdo zvlášť nevšiml, že překonali další z nich. Zato teď, když dosáhli vrcholu jednoho z mnohých návrší a otevřel se před nimi výhled dál do krajiny, odlišnost pahorku, který měli před sebou, okamžitě každého uhodila do očí.

Byl delší než většina z těch, které doposud překročili, připomínal spíše kamennou hráz, jež se jim stavěla do cesty, nežli pahorek; hlavní rozdíl však byl patrný na temeni. Na rozdíl od plynule zakřivené siluety okolních kopců obroušených větrnou erozí měl na první pohled vysloveně rozeklaný tvar; při bližším pohledu bylo patrné, že jeho vrchol vroubila řada balvanů, jejichž pravidelné rozmístění nemohlo být ničímjiným, nežli dílem rozumných bytostí. Byly to kameny nejrůznějších rozměrů, od kolosů velikosti Lacklandova tanku, až po valouny zvíci míče na košíkovou; přes nerovnosti povrchu měly všechny zhruba kulovitý tvar. Lackland okamžitě zastavil vozidlo a uchopil dalekohled — částečně byl oblečený do skafandru, ale neměl nasazenou přilbu. Barlennan docela zapomněl na přítomnost posádky, jediným skokem překonal vzdálenost dvaceti yardů, oddělující Bree od tanku, a bezpečně přistál na jeho střeše. Pro podobné případy tam měl upevněnou vysílačku a začal mluvit bezmála dřív než dopadl.

„Co je to, Charlesi? Nemohlo by to být město, o jakých jste mi vyprávěl, když jste mluvil o vaší planetě? Vašim obrázkům se to ale moc nepodobá.“

„Doufal jsem, že se něco dozvím od vás,“ zněla odpověď. „Město to rozhodně není a většina kamenů je podle mého názoru rozmístěných příliš daleko od sebe, než aby mohly vytvářet zeď nebo opevnění. Vidíte v jejich blízkosti nějaký pohyb? Já to tímhle dalekohledem nedokážu, ale třeba máte ostřejší zrak.“

„Já jen vidím, že vrchol pahorku má nepravidelný tvar; na to, abych tam rozeznal nějaké volné kameny, bychom museli být o něco blíž. Rozhodně nepozoruji žádný pohyb. Ale řekl bych, že na takovou dálku by objekt mých rozměrů stejně nebylo vidět.“

„Já bych vás na tu vzdálenost zahlédl i bez dalekohledu, i když bych nedokázal určit počet vašich očí či končetin. S jeho pomocí mohu tvrdit téměř určitě, zeje vršek opuštěný. Stejně vám ale ručím za to, že se tam ty kameny nedostaly náhodou; měli bychom si dát pozor, ať už je tam zasadil kdokoli. Raději upozorněte posádku.“ Lackland si v duchu zaznamenal, že Barlennan má slabší zrak; nebyl školený fyzik, aby si to podle velikosti Meskliňanových očí dokázal předem odvodit.

Zůstali stát a pokračovali v pozorování ještě další dvě až tři minuty, během nichž slunce postoupilo tak daleko, že prosvětlilo všechna zákoutí, jež dosud zakrýval stín; kromě stínu se ale nic nehýbalo a Lackland nakonec znovu nastartoval tank. Zatímco sjížděli se svahu, nastala tma. Tank měl jen jediný světlomet, který Lackland udržoval sklopený dolů na cestu; pokud se v té době něco dělo nahoře mezi kameny, nebylo to vidět. Při východu slunce přebrodili další potok a s rostoucím napětím zahájili stoupání. Minutu či dvě nedokázali nic rozeznat, protože slunce stálo přímo naproti; pak se ale vyhouplo výš a umožnilo nerušený výhled na vrchol kopce. Žádný z pozorovatelů na první pohled nezjistil viditelnou změnu oproti předchozímu večeru. Lackland měl nejasný dojem, který očividně sdíleli i Meskliňané, že kamenů mezitím přibylo; ale protože je předtím nikdo nepočítal, nedalo se to dokázat. Nikde však nebylo sebemenší známky pohybu.

Při pětimílové rychlosti tanku cesta do kopce zabrala pět nebo šest minut, takže když dosáhli vrcholu, měli slunce přímo za zády. Lackland zjistil, že některé mezery mezi většími balvany jsou dost široké“ na to, aby jimi tank i sáně mohly projet, a k jedné z nich si to namířil. Když se blížil ke hřebeni, přejel několik drobnějších kamenů s tak hlasitým zaskřípěním, že Dondragmera vzadu na lodi na okamžik napadlo, zda jeden z nich nepoškodil tank, zvlášť když stroj znenadání zastavil. Barlennana bylo stále vidět na střeše vozidla, jak všechny své oči upírá na výjevy, který měl pod nohama; Letce samozřejmě vidět nebylo, ale po chvíli první důstojník Bree dospěl k závěru, že i jeho muselo údolí, jež měl pod sebou, natolik upoutat, až zapomněl, že má řídit.

„Kapitáne, co se děje?“ vychrlil ze sebe Dondragmer a současně dával znamení obsluze ohňometných nádrží, aby zaujala bojové postavení. Zbytek posádky nečekal na další rozkazy a obsadil vnější prámy s připravenými kyji, noži a oštěpy. Barlennan dlouho neodpovídal a první důstojník už, už chtěl vyslat výsadek na obranu tanku — neměl ponětí o palebné síle rychlopalného kanónu, který dostal Lackland dodatečně k dispozici — když se kapitán ohlédl, zhodnotil situaci a udělal konejšivý posunek.

„Zdá se, že je všechno, v pořádku,“ řekl. „Trochu to vypadá jako město, ale nic se tam nehýbá. Uvidíte sami, jen co Letec trochu popojede, abyste nemuseli sesedat.“ Pak opět přešel do angličtiny a tlumočil své přání Lacklandovi, který mu pohotově vyhověl. Tím se věci rázem dostaly do pohybu.

V první chvíli Lackland — a méně zřetelně Barlennan — spatřili rozlehlé, mělké, mísovité údolí, ze všech stran obklopené hradbou pahorku podobných tomu, na němž se nacházeli. Lackland si pomyslel, že na dně by mělo být jezero; nikde neviděl otvor, kudy by mohl odtékat déšť či tající sníh. Pak si všiml, že na vnitřních svazích okolních kopců žádný sníh neleží; jejich povrch byl naprosto holý a měl nezvyklý tvar.

Údolí rozhodně nevzniklo přirozeným způsobem. Bylo zbrázděné mělkými, širokými strouhami, jež začínaly nedaleko pod jeho horním okrajem. Měly nápadně pravidelné rozestupy; kdyby někdo vedl kousek pod místem, kde začínaly, údolní stěnou kolmý řez, získal by dokonalý obraz zvlněné mořské hladiny. Při svém sestupu po stráních dolů směrem ke středu kotliny se kanály postupně zužovaly a prohlubovaly, jako kdyby byly určeny k tomu, aby odváděly dešťovou vodu do centrální nádrže. Proti této hypotéze však hovořila skutečnost, že se všechny ve středu nesetkávaly — všechny k němu dokonce ani nedosahovaly, i když vesměs končily u nevelkého, relativně plochého dna údolí. Zajímavější než kanály byly valy, jež je vzájemně oddělovaly. S rostoucí hloubkou koryta se přirozeně zvyšovaly; do poloviny svahu vytvářely hladce zaoblené hřbety, ale dál byly jejich stěny stále strmější, až nakonec nabyly podoby hrází kolmo se zvedajících ze dna kanálů. Některé z nich se táhly téměř až do středu údolí. Nesměřovaly však do jediného bodu; mírně se cestou zakřivovaly, takže spíše než loukotě kola připomínaly žebra odstředivého čerpadla. Nahoře byly příliš úzké na to, aby se na nich člověk udržel.