Hal Clement - Těžká expedice

Operace s cílem přepravit tank i smyk na povrch planety započala okamžitě, jakmile Lackland ohlásil stanici na vnitřním měsíci, že jsou Meskliňané připraveni vyrazit; všechno bylo už celé týdny hotové.

Přestože byl smyk zhotovený z lehkého materiálu a ferovodíkové motory dokázaly vyvinout úžasný tah, musela nákladní raketa podniknout cestu nadvakrát. Nejprve dolů dopravila smyk, aby námořníci mohli v době, kdy se vracela pro tank, začít s nakládkou Bree; Lackland ale pilota varoval, aby nepřistával v blízkosti lodi, a tak těžkopádný dopravní prostředek vyložili na prostranství vedle kupole, odkud ho pak tahač přemístil na pobřeží. Lackland se osobně ujal řízení, zatímco posádka rakety zvědavě přihlížela, připravená v případě potřeby pomoci s nakládáním. Lidská pomoc však nebyla nutná. V podmínkách pouhého trojnásobku zemské gravitace byli Meskliňaně plně fyzicky schopní plachetnici zvednout a kamkoli ji přenést; nepřekonatelné psychické zábrany, které jim nedovolovaly vstoupit jakoukoli částí těla pod visuté břemeno, prostě obešli tím, že Bree z pláže odtáhli na lanech — každý z mužů posádky byl přirozeně jedním či dvěma páry zadních klepet pevně zapřený o strom. Loď se svinutými plachtami a složenými kýlovými deskami lehce sklouzla po písku a usadila se na nablýskané kovové plošině. Ukázalo se, že péče, kterou Barlennan po celou zimu věnoval tomu, aby Bree nepřimrzla k pláži, nebyla marná; během posledních několika týdnů ale i zde hladina oceánu počala stoupat podobně jako v jižněji položených oblastech. Vzedmutá tekutina, jejíž postup si již vynutil přemístění plavidla o dvě stě yardů dále od pobřeží, by je v případě nutnosti jistě vyprostila. Řemeslníci na vzdáleném Toorey sáně opatřili dostatečným množstvím vazníků a ok, s jejichž pomocí námořníci Bree pevně připoutali k plošině. Lana Lacklandovi připadala nezvykle tenká, ale Meskliňané jim podle všeho plně důvěřovali. Asi právem, pomyslel si Pozemšťan; udržela loď na pláži během bouří, kdy by se on sám neodvážil ven ani ve svém nejtěžším skafandru. Napadlo ho, že by se asi vyplatilo zjistit, zda zdejší lanoví a plachtovina dokáží vzdorovat pozemským teplotám.

Tyto úvahy přerušil svým příchodem Barlennan se zprávou, že na lodi i na saních je všechno připravené k odjezdu. Smyk byl již vlečným lanem připojený k tanku; tahač byl zásobený dostatečným množstvím potravy, aby jednočlenné osádce vystačila na několik dnů. Zásoby měla Lacklandovi podle potřeby doplňovat raketa a přistávat měla vždy dostatečný kus cesty napřed, aby pohled na letící těleso domorodce zbytečně nerozrušoval. Nemělo k tomu ale docházet častěji, než bylo bezpodmínečně nutné; poučený první nehodou, nehodlal Lackland otevírat tank a pouštět dovnitř venkovní ovzduší jindy než jen ve skutečně naléhavých případech.

„Myslím, že můžeme vyrazit, příteli,“ odpověděl na Barlennanovo hlášení. „Ještě pěkných pár hodin vydržím bez spaní a za tu dobu můžeme urazit pořádný kus cesty. Jen kdyby aspoň ty vaše dny trvaly rozumnou dobu; nijak zvlášť mě netěší vyhlídka, že pojedu potmě přes sněhové pole. Kdyby tank zapadl do jámy, asi by ho nevyprostila ani celá vaše posádka, i kdyby se měla o co zapřít.“

„Taky tomu moc nevěřím, i když tady na Okraji je můj odhad tíhy značně nepřesný,“ odpověděl kapitán. „Pochybuji ale, že by nám hrozilo příliš velké riziko; sníh není dost lepkavý na to, aby dokonale překryl velikou jámu.“

„Pokud ji ovšem úplně nezavál. Tím si ale budeme lámat hlavu, až k tomu dojde. Všichni na palubu!“ Nastoupil do tanku, utěsnil průlez, odsál mesklinskou atmosféru a napustil do kabiny pozemský vzduch, přečerpávaný před každým otevřením dveří do tlakových nádrží. Nevelká nádržka, obsahující řasy, jejichž úkolem bylo osvěžovat vzduch, zaperlila bublinami, jež do ní počala vhánět oběhová čerpadla. Drobné spektrometrické čidlo ukázalo zanedbatelný obsah vodíku v ovzduší; když se o tom ujistil, uvedl Lackland bez váhání do chodu hlavní motory a zamířil s tankem, i jeho neohrabaným vlekem k východu.

S rostoucí vzdáleností od zátoky se převážně rovinatý ráz krajiny počal pozvolna měnit. Během asi čtyřiceti dnů, než musel Lackland zastavit, aby se vyspal, urazili nějakých padesát mil a ocitli se uprostřed pásma zvlněných pahorků, dosahujících výšky tří až čtyř set stop. Jízda se saněmi i na saních probíhala bez nejmenších potíží. Jak Barlennan ohlásil vysílačkou, pro mužstvo cesta znamenala skvělý zážitek a ani nezvyklá nečinnost zatím nikomu nevadila. Tank s přívěsem dosahoval rychlosti asi pěti mil za hodinu, a pohyboval se tedy o mnoho rychleji než lezoucí Meskliňané; někteří členové posádky ale využili — pro ně — zanedbatelné gravitace k tomu, aby opustili palubu a vyzkoušeli si jiné způsoby cestování. Žádný z nich se dosud neodhodlal přímo ke skoku, ale vypadalo to tak, že nepotrvá dlouho a k Barlennanovi přibudou další, kteří tak jako nedávno on začnou považovat pád za cosi zcela běžného. Dosud nenarazili na žádnou zvěř, i když ve sněhu občas nacházeli drobné stopy, které po sobě zřejmě zanechali živočichové podobní těm, jež posádka Bree po celou zimu lovila. Rostlinstvo vykazovalo zřetelnější rozdíly; sněhovou přikrývku místy prorážela a zcela překrývala trávovitá vegetace a při jedné příležitosti mužstvo úplně fascinoval pohled na rostlinný útvar, který Lacklandovi připomínal podsaditý strom. Meskliňané se ještě nikdy nesetkali s ničím, co by rostlo tak vysoko nad zemí.

Zatímco Lackland spal ták pohodlně, jak jen to bylo ve stísněné kabině možné, posádka se rozptýlila po okolní krajině. Zčásti je poháněla touha opatřit si čerstvou potravu, ale jejich hlavním cílem bylo shromáždit náklad, který by se dal zpeněžit. Všichni znali rozličné druhy rostlin, poskytujících to, co Lackland nazýval kořením, ale nic podobného v bezprostředním okolí nerostlo. Nacházeli četné porosty, nabízející roztodivné listovitě tvarované výhonky, semena a kořeny; potíž byla v tom, že se nedalo určit, co z toho je vůbec poživatelné, nemluvě už ani o tom, jakou to má chuť. Žádný z Barlennanových námořníků nebyl tak zbrklý ani naivní, aby ochutnal rostlinu, kterou předtím nikdy neviděl; příliš mnoho rostlinných druhů na Mesklinu dokázalo ke své obraně s děsivou účinností využívat jedy. Obvyklý způsob testování spočíval v tom, že se Meskliňané v takových případech spoléhali na jemně vyvinuté smysly drobných živočichů, jež zpravidla chovali jako své domácí mazlíčky; co byl ochoten jíst parsk nebo ternee, bylo bezpečné. Naneštěstí jediné takové zvíře na palubě Bree nepřežilo zimu — či spíše pobyt na rovníku; prudký poryv větru, předcházející jedné ze zimních bouří, je smetl s paluby dřív, než je majitel stačil přivázat. Námořníci na loď přece jen nanosili množství slibně vypadajících vzorků; žádný z nich si však nevěděl rady, co si s těmi nálezy vlastně počít. Jediný Dondragmer podnikl výpravu, kterou bylo možno označit jako úspěch; protože byl vynalézavější než ostatní, dostal nápad pátrat pod povrchem a odvalil velké množství kamenů. Zprvu byl poněkud nesvůj, ale nervozita se postupně vytratila a nový sport ho opravdově zaujal. Zjistil, že dokonce i pod dosti těžkými balvany je možné najít spoustu věcí; a zanedlouho se vrátil na loď obtížen množstvím předmětů, o nichž se všichni shodli, že to musí být vejce. Karondrasee si je vzal na starost — nikdo se neobával jíst cokoli živočišného původu — a brzy se ukázalo, že se ve svém odhadu nemýlili. Byla to vejce — navíc velice chutná. Teprve když už byla snědená, přišel kdosi s nápadem, že jich mohli pár nechat vylíhnout, aby zjistili, jakému živočišnému druhu patří; a když už ta myšlenka zazněla, vylepšil ji Dondragmer nápadem, že by mohli zkusit vypěstovat zvíře, které by nahradilo chybějící ternee. Nápad se setkal s všeobecným nadšením a do okolí znovu vyrazily skupiny hledačů vajec. Než se Lackland probudil, proměnila se Bree prakticky v inkubátor.