Hal Clement - Těžká expedice

Námořníci se protáhli úzkým prostorem mezi tankem a ústím uličky — Lackland zastavil těsně u jejího dolního konce — a zůstali beze slova zírat podobně jako domorodci. Obydlí, jaká oni znali, měla obvodové zdi vysoké nejvýš tři palce s plátěnou střechou na ochranu před vlivy počasí; myšlenka používat jako střešní krytinu jakýkoli pevný materiál jim byla naprosto cizí. Kdyby se na vlastní oči nepřesvědčili, že obyvatelům města ty podivné stavby skutečně slouží jako příbytky, asi by je pokládali za nějaké dosud neznámé přírodní útvary.

Jejich kapitán však nebyl z těch, kdo zbůhdarma ztrácejí čas; hodlal s těmito lidmi obchodovat a pokud o to nebudou mít zájem, chtěl hned pokračovat v cestě. Proto na nic nečekal, svolal své muže, a začal jim se střechy tanku házet balíky se zbožím. Posádka se pustila do práce až poté, co na zem dopadl poslední kus nákladu. Po něm seskočil dolů i sám Barlennan — nezdálo se, že by jeho čin mlčky přihlížející diváky nějak zvlášť znepokojil — aby svým druhům pomohl zboží vybalit. Lackland vše se zájmem pozoroval.

Mezi vystavenými předměty viděl štůčky čehosi, co vypadalo jako látky rozmanitých barev, do svazečků spoutané sušené kořínky či ústřižky provazu, drobné uzavřené nádobky i větší prázdné — bohatý, rozmanitý — výběr věcí, o jejichž účelu se většinou mohl jen dohadovat.

Při pohledu na vystavené zboží se domorodci začali tlačit blíž; zda ze zvědavosti anebo výhružně, nedokázal Lackland odhadnout. Žádný z námořníků nejevil viditelné obavy — v rozpoznávání příznaků tohoto typu emocí u Barlennanova plemene už získal jistou dovednost. Ve chvíli, kdy se přípravy zdály být u konce, tank obklopoval téměř neprodyšný kruh místních obyvatel. Cesta, po níž přijel, představovala jediný směr, který svými protáhlými těly nezahradili. Skutečnost, že podivní tvorové vytrvale mlčeli, Lacklanda začínala znepokojovat; Barlennanovi to buď bylo lhostejné, nebo dokázal dobře zakrývat své pocity. Zádavu si náhodně — či alespoň bez použití nějaké zvláštní metody výběru, jíž by si Pozemšťan povšiml — zvolil určitého jedince a zahájil prodejní kampaň.

Jeho počínání Lacklandovi zůstávalo zcela nepochopitelné. Přestože kapitán podle vlastních slov nepočítal s tím, že by zdejší lid mluvil jeho jazykem, bez přestání hovořil; hojně používal posuňků, které podle Lacklanda postrádaly jakýkoli smysl. Cizímu pozorovateli bylo naprostou záhadou, jak mu vůbec někdo mohl rozumět; a přesto Barlennan zjevně začínal dosahovat jistých úspěchů. Potíž samozřejmě spočívala v tom, že za těch několik krátkých měsíců, během nichž se Lackland seznamoval s Meskliňany, dokázal jen nepatrně proniknout do jejich psychiky. To se mu stěží dalo vyčítat; pro odborníky představovala hádanku ještě řadu let. Jednání těchto tvorů a jejich gestikulace jsou natolik propojeny s tělesnými funkcemi jejich organismu, že pro příslušníka téže řasy je jejich smysl automaticky nabíledni; a třebaže obyvatelé údolí nepatřili přímo k Barlennanově druhu, byli mu natolik příbuzní, že dorozumění nepředstavovalo takový problém, za jaký je Lackland přirozeně pokládal.

Netrvalo dlouho a ulice města se zaplnily zástupy obyvatel, obtížených předměty, s nimiž zjevně chtěli obchodovat, a posádka Bree musela vynaložit všechny síly na to, aby dokázala zájem koupěchtivých zákazníků uspokojit. Čilý obchodní ruch trval po celý den a neustal ani po setmění — Barlennan požádal Lacklanda, aby se postaral o umělé osvětlení. Pokud domorodce tato skutečnost zneklidnila či překvapila, nedali to na sobě znát. Věnovali se pouze obchodu a pokaždé, když se některému z nich podařilo směnit to, co vlastnil, anebo získat to, co potřeboval, uvolnil místo dalšímu. Trvalo tedy jen několik dnů, než zboží, jež měl Barlennan k dispozici, vyměnilo své majitelé a nově získané věci se postupně přemístily na střechu tanku.

Většina těchto předmětů byla Lacklandovi stejně cizí, jako původní zboží; dva z nich ale zvlášť upoutaly jeho pozornost. V obou případech šlo zjevně o živé tvory, i když byli příliš drobní, než aby dokázal rozeznat bližší detaily. Oba byli podle všeho zdomácnělí; zůstali schoulení vedle nového majitele a nesnažili se utéci. Lackland se dohadoval — jak se ukázalo, správně — že se jedná o druh živočichů, které si námořníci hodlali vypěstovat jako pokusná zvířata k vyhledávání vhodné rostlinné potravy.

„Jsme tady už se vším hotovi?“ zavolal poté, co poslední z místních obyvatel opustil okolí tanku.

„Víc toho tady neuděláme,“ odpověděl Barlennan. „Už nemáme co nabídnout. Přejete si pokračovat v cestě, nebo navrhujete něco jiného?“

„Moc rád bych zjistil, jak jejich příbytky vypadají uvnitř; ale dveřmi se v žádném případě neprotáhnu, i kdybych si svlékl skafandr. Nemohl byste se vy anebo někdo z vašich lidí podívat dovnitř?“ Barlennan byl poněkud na rozpacích. „Nevím, zda by to bylo rozumné. Ti lidé se při obchodování chovali docela mírumilovně, ale něco mi na nich vadí, i když to nedovedu přesně pojmenovat. Možná je to v tom, že se příliš nesnažili smlouvat.“

„Chcete říci, že jim nevěříte — že se pokusí získat zpátky to, co vydali, když už nemáte co nabídnout?“

„To bych tak docela netvrdil; jak už jsem říkal, nemám pro svůj pocit žádný konkrétní důvod. Řekl bych to takto: pokud se nám podaří dopravit tank zpátky na okraj údolí a připojit ho k lodi, abychom byli připraveni pokračovat v cestě, a domorodci nám mezitím nezpůsobí potíže, sám se na jejich obydlí půjdu podívat. Souhlasíte?“ Během rozhovoru Barlennan ani Lackland nevěnovali domorodcům pozornost; zpočátku tak ani nepostřehli, že se znovu stali středem zájmu obyvatel údolí. Ti, co byli nablízku, se obrátili a zvědavě sledovali nepatrnou skříňku, z níž vycházel Lacklandův hlas. Jak rozmluva pokračovala, přicházeli další a naslouchali; zdálo se, že teprve pohled na mluvící bedýnku, jež byla příliš malá na to, aby se v ní mohl skrývat inteligentní tvor, u nich dokázal prolomil hradbu zdrženlivosti, kterou se dosud obklopovali. Poté, co z miniaturního reproduktoru zazněla závěrečná Lacklandova odpověď a bylo zřejmé, že rozhovor je u konce, někteří z posluchačů se spěšně odebrali do svých domovů. Téměř okamžitě se objevili s nejrůznějšími předměty a nabídli je námořníkům s gesty, o jejichž smyslu nemohlo být pochyby. Chtěli získat přijímač a byli za něj ochotni slušně zaplatit.

Barlennanovo odmítnutí je zmátlo. Jeden po druhém přicházeli se stále vyššími nabídkami. Nakonec Barlennan použil jediný možný způsob, jak dát najevo, že odmítnutí je definitivní; hodil přijímač na střechu tanku, vyskočil tam za ním a vybídl své muže, aby začali s nakládkou nově nakoupeného zboží. Domorodci na několik okamžiků zůstali jako opaření; pak se jako na znamení obrátili a zmizeli v úzkých vchodech svých příbytků.

V Barlennanovi stále narůstal stísněný pocit. Po celou dobu, co na střeše tanku ukládal nákupy, sledoval vchody okolních domů, kam jen dohlédl; nebezpečí však nehrozilo z obydlí; Zpozoroval je silák Hars, když se po způsobu domorodců napůl vzepjal nad své druhy, aby kapitánovi hodil obzvláště objemný balík. Jeho pohled náhodou zabloudil směrem ke kanálu, kterým sestoupili do údolí; v témže okamžiku vyloudil jeden z těch neuvěřitelně hlasitých skřeků, jaký Lacklanda pokaždé znovu ohromil — a vyděsil. Vzápětí ze sebe vychrlil několik slov, která Pozemšťan nepochopil; Barlennan však porozuměl, jediným pohledem zhodnotil situaci a ve dvou anglických větách stačil vyjádřit všechno podstatné.