Hal Clement - Těžká expedice

Světlo se mu zjevně nelíbilo. V záři hlavního světlometu několikrát oslněně zamrkal a Lackland spatřil, jak se mu obrovské zorničky prudce smršťují; pak s kvílivým sykotem, jejž mikrofon na střeše tanku věrně přenášel do kabiny, učinil několik nemotorných kroků a udeřil.

Lackland si neuvědomil, že je tak blízko — anebo přesněji, že dosáhne tak daleko. Masivní hlava zvířete, umístěná na mnohem delším krku, než původně předpokládal, se náhle vymrštila kupředu, mírně se sklonila a prudce švihla do strany. Jeden z mohutných klů dutě zazvonil o pancíř a současně zhasl hlavní světlomet. Zároveň pronikavější zasyčení naznačovalo, že při tom útočník zřejmě utrpěl lehký elektrický šok; Lackland se však nezdržoval tím, aby tuto možnost prověřoval. Spěšně zacouval a vypnul osvětlení kabiny. Obával se toho, že by si netvor pro svůj další úder mohl vybrat některý z průzorů. Teď již scénu ozařovala pouze cestovní světla, zasazená nízko při zemi do pancéřovaného předku vozidla. Zvíře povzbuzené Lacklandovým ústupem těžce vykročilo kupředu a zaútočilo proti jednomu z reflektorů. Pozemšťan se je neodvažoval zhasnout a pokračovat v boji naslepo; vyslal ale naléhavou výzvu rádiem.

„Barle! Děláte něco s těmi svými sítěmi? Pokud nejste připraveni zasáhnout, budu na tu bestii muset použít kanón, maso nemaso. Držte se raději stranou; bude asi nutné střílet termitem, protože je tak blízko, že by trhavé náboje mohly ohrozit tank.“

„Sítě ještě nejsou připravené, ale když zvíře odlákáte ještě o pár yardů dál, aby bylo vůči lodi po větru, můžeme se s ním vypořádat jiným způsobem.“

„Dobrá.“ Lackland nevěděl, o jaký jiný způsob by mohlo jít, a měl určité pochybnosti o jeho účinnosti, ať to bylo cokoli; pokud ale kapitánovi vyhovovalo, aby pokračoval v ústupu, byl mu ochoten vyhovět. Ani na okamžik si nepřipustil, že by Barlennanova zbraň mohla ohrozit tank; poctivě vzato, ani Meskliňanovi zřejmě něco podobného vůbec nepřišlo na mysl. Rychlým úhybným manévrováním se Pozemšťanovi dařilo udržovat vozidlo mimo dosah dorážejících klů; obluda, jak se zdálo, neměla dost inteligence na to, aby dokázala jeho pohyby předvídat. Po dvou nebo třech minutách měl Barlennan konečně kořist tam, kde ji potřeboval.

Sám po tu dobu rovněž nezahálel. Na prámech na závětrné straně, směrem k tanku a útočící nestvůře, jeho muži rozmístili čtyři přístroje, nápadně připomínající dmychadla, jejichž hubice byly nahoře opatřené násypkami. U každého měchu stáli dva námořníci a na kapitánův pokyn začali dmýchat, co jim síly stačily. Současně třetí člen obsluhy přistoupil k násypce a vzápětí z trysky vyrazil pramínek jemných krystalků, jež vítr unášel k oběma duelantům. Ve tmě bylo obtížné odhadnout jeho postup; Barlennan však byl dobrý znalec vzdušných proudů a po několika okamžicích usilovného pumpování vyštěkl další rozkaz.

Muži od násypek chvíli cosi kutili u ústí trysky svého dmychadla, když vtom od boku Bree vyšlehl mohutný sloup ohně, který se po větru s rachotem šířil k zápasícím kolosům, až je zcela pohltil. Lodní posádka byla ukrytá pod celtovými přístřešky, dokonce i „ohněstrůjci“ se chránili dílci plachtoviny, které tvořily součást jejich výstroje; zápasníkům však rostlinstvo řídce vyrážející ze sněhu poskytovalo jen chabou ochranu. Lackland prudce zacouval a se slovy, jaká se od něj Barlennan nikdy nenaučil, spěšně opustil ohnivý mrak; v duchu se jen modlil, aby vydržely křemíkové průzory. Také jeho protivník se snažil dostat do bezpečí, ale zjevně zpanikařil. Zmateně se potácel z místa na místo a marně hledal, kam uniknout. Oheň během několika sekund uhasí a zanechal oblaka hustého bílého dýmu, který ve světle reflektorů tanku pableskoval; buď však žár vykonal své, anebo byl pro obra kouř stejně vražedný, protože jeho kondice se soustavně zhoršovala. Jeho bezcílné pohyby se zkracovaly a zpomalovaly, nohy se pod tíhou jeho obrovitého trupu začaly podlamovat, až konečně zaklopýtal a převalil se na bok. Ještě chvíli křečovitě kopal nohama, střídavě smršťoval a opět naplno protahoval svůj dlouhý krk, hlavu s mocnými kly horečně zvedal do vzduchu a bušil s ní o zem. Při východu slunce už bylo možno pozorovat jen občasný záškub hlavy či nohy; zanedlouho nato pohyby mohutného těla zcela ustaly. Posádka Bree poháněná touhou po mase se mezitím vyhrnula z lodi a zaplnila ohněm zčernalé prostranství, z něhož se odpařil všechen sníh. Smrtící bílý mrak se přemístil po větru o kus dál a postupně se začal usazovat. Lackland si s překvapením všiml, že v místech, kudy mrak přešel, po sobě na sněhu zanechal černý prach.

„Barle, co to proboha máte za prevít, že nadělá takový ohňostroj? Nenapadlo vás, že v tom žáru mohla na tanku popraskat okna?“ Protože kapitán zůstal na lodi a zdržoval se v dosahu vysílačky, jeho odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

„Promiňte, Charlesi, nevěděl jsem, z čeho jsou vyrobená vaše okna, a vůbec mě nenapadlo, že by oheň mohl váš stroj nějak ohrozit. Příště si dám větší pozor. Jako palivo používáme látku, kterou získáváme z určitých rostlin — vyskytuje se v poměrně velkých krystalech, které bez přístupu světla opatrně drtíme na prášek.“ Lackland pozorně naslouchal a zvolna pokyvoval hlavou. V chemii se sice moc nevyznal, ale k tomu, aby uhodl, o jakou látku se jedná, to stačilo. Na světle se vzněcuje — hořením ve vodíku vzniká bílý dým — zanechává černé skvrny na sněhu — to nemůže být, pokud je mu známo, nic jiného než chlor. Při mesklinských teplotách se vyskytuje v pevném skupenství; bouřlivě se slučuje s vodíkem v chlorovodík, vytvářející jemný prášek bílé barvy; při reakci s metanem si odebírá vodík a zanechává saze uhlíku. Mají tady povedenou květenu! Musí podat nové hlášení na Toorey — anebo by si raději měl tuhle lahůdku schovat pro případ, že bude opět zapotřebí uchlácholit Rostena.

„Je mi moc líto, že jsem ohrozil váš tank.“ Barlennan zřejmě stále cítil potřebu se omlouvat. „Příště bychom raději měli nechat na vás, abyste se s podobným tvorem vypořádal sám svým kanónem; nebo byste nás mohl naučit, jak se s ním zachází. Vyvinuli jste ho speciálně k použití na Mesklinu podobně jako rádia?“ Kapitána napadlo, zda svým návrhem přece jen nezašel příliš daleko, ale musel to riskovat. Ještě že neviděl úsměv, jímž Lackland doprovodil svou odpověď; stejně by si ho nedokázal vyložit.

„Ne, tohle dělo nebylo vyrobeno ani nijak zvlášť upraveno pro tento svět. Tady funguje docela dobře, ale mám obavy, že ve vaší zemi by bylo k nepotřebě.“ Sáhl po logaritmickém pravítku, chvíli s ním manipuloval a pak dodal, „Jeho největší dostřel by u vašeho pólu činil asi sto padesát stop.“

Zklamaný Barlennan neměl, co by k tomu dodal. Porcování zabitého netvora zabralo několik dnů. Lackland si vyžádal lebku, kterou hodlal použít jako dodatečnou ochranu před Rostenovým hněvem, a kavalkáda znovu vyrazila na cestu. Den za dnem, míli za mílí se tank a jeho vlek zvolna sunuly kupředu. Občas míjeli další údolní města, obklopená balvany; dvakrát nebo třikrát narazili na čerstvé zásoby potravin, jež Lacklandovi na dohodnuté trase zanechala raketa; často zahlédli velké živočichy, ať už příbuzné toho, jehož zabil Barlennanův oheň, nebo exempláře zcela odlišné tělesné stavby a rozměrů. Ve dvou případech mohl Lackland obdivovat obratnost, s níž posádka ulovila do sítí obrovité býložravce, aby se vybavila masem na další cestu. Nepoměr ve velikosti kořisti a lovců byl mnohem větší nežli v případě pozemských slonů a afrických Pygmejů.