Hal Clement - Těžká expedice

Jak cesta ubíhala, stávala se krajina stále kopcovitější a rovněž tok řeky, kterou s malými přestávkami sledovali už několik set mil, se postupně zužoval a rozvětvoval. Dva z jejích přítoků si vynutily jisté zdržení; Bree bylo pokaždé třeba vyložit a na vlečném laně přepravit po hladině, zatímco tank s prázdnými sáněmi koryto překonával hlubokým broděním po dně. Teď však už se prameny zúžily natolik, že je sáně dokázaly přemostit a podobné potíže se neopakovaly.

Nějakých dvanáct set mil od místa, kde Bree přezimovala, a zhruba tři sta mil od rovníku, jež pro Lacklanda znamenaly další polovinu zemské gravitace navíc, se toky viditelně počaly stáčet směrem, jímž měli namířeno. Lackland ani Barlennan o tom raději nemluvili, dokud neměli jistotu, ale po několika dnech už nebylo pochyb, že překročili rozvodí východního oceánu. Do posádky jakoby vstoupilo nové odhodlání; několik námořníků se neustále zdržovalo na střeše tanku v naději, že za příštím kopcem zahlédnou mořskou hladinu. Dokonce i Lackland, občas polomrtvý únavou, viditelně pookřál. O to větší byl jeho úžas a zklamání, když jim náhle, bez jakékoli výstrahy, přehradil cestu sráz; téměř kolmý skalní zlom vysoký přes šedesát stop, který se táhl, kam až oko dohlédlo, na obě strany.

Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Lackland i Barlennan překvapením ztratili řeč. Dali si přece na rozboru leteckých snímků a na výběru trasy expedice tolik záležet. Posádka, obvykle plná nápadů, tentokrát hromadně usoudila, že řešení tohoto problému ponechá kapitánovi a jeho pozemskému příteli.

„Kde se to tu mohlo vzít?“ přerušil všeobecné mlčení jako první Barlennan. „Chápu, že s ohledem na výšku snímkovací rakety není terénní zlom příliš zřetelný, ale neměl by ho na odpoledních záběrech prozrazovat stín?“

„Máte pravdu, Barle. Napadá mě jediné vysvětlení, proč jsme ho na snímcích neobjevili. Jak víte, jediný záběr pokrývá plochu mnoha čtverečních mil; všechno kolem, kam až dohlédneme, a ještě mnohem víc. Snímek zachycující toto území musel být pořízený před polednem, kdy sráz nevrhal stín.“

„Nemohl by útes přesahovat do dalšího záběru?“

„To je možné; mohlo se ale stát, že dva nebo tři sousední záběry vznikly během dopoledne — neznám přesně letovou dráhu snímkovací rakety. Pokud ale vedla, jak předpokládám, od východu k západu, snadno se mohlo stát, že při každém obletu se raketa ocitla nad touto oblastí ve stejnou denní dobu.

Rozebírat, proč jsme si útesu nevšimli dřív, nám však příliš nepomůže. Teď je mnohem důležitější vymyslet způsob, jak se dostat dál.“ Tato slova se setkala s novým mlčením, které k Lacklandově i Barlennanově překvapení přerušil první důstojník.

„Neměli bychom požádat Letcovy přátele tam nahoře, aby zjistili, až kam útes pokračuje? Pro ně musí být hračkou pořídit nové snímky, když jsou ty původní neúplné. Třeba ani nebude nutná velká zajížďka k místu, kde začíná mírnější svah.“ Když Barlennan přeložil Dondragmerovu poznámku do angličtiny, zvedl Lackland udiveně obočí. „Váš přítel by klidně mohl mluvit rovnou anglicky, Barle — zná toho dost, když dokázal sledovat náš předchozí rozhovor. Nebo máte ještě nějaký způsob dorozumívání, o kterém nevím?“

Barlennan se na svého podřízeného zadíval s překvapením, jež se po chvíli změnilo ve zmatek. Rozhovor Dondragmerovi netlumočil; Letec má zřejmě pravdu — první důstojník rozumí anglicky. Něco pravdy však naneštěstí bylo i na Lacklandově druhé domněnce; Barlennan se už dávno přesvědčil o tom, že určité zvuky, které dokáže vytvořit ve svém hlasovém ústrojí, Pozemšťan z jakéhosi neznámého důvodu není schopen zachytit. Po několik sekund rozpačitě uvažoval, zda má přiznat Dondragmerovu znalost, tajemství jejich dorozumívání, obojí dohromady, nebo naopak celou záležitost rychle zamluvit a neprozradit nic. Pak už dělal, co mohl.

„Dondragmer je zřejmě bystřejší, než jsem si myslel. Je to pravda, že jste se naučil Letcovu jazyku, Done?“ Tuto otázku pronesl anglicky, v tónině, jež byla pro Lacklanda slyšitelná. Mnohem pronikavějšími tóny své mateřštiny pak dodal,

„Mluvte pravdu — chci co možná nejdéle utajit, že spolu můžeme mluvit tak, aby nás neslyšel. Odpovězte v jeho jazyce, pokud to dokážete.“ První důstojník uposlechl, i když ani jeho kapitán na něm nepoznal, co si skutečně myslí. „Docela se mi váš jazyk podařilo ovládnout, Charlesi Lacklande. Nenapadlo mě, že by vám to mohlo vadit.“

„Vůbec mi to nevadí, Done; moc mě to těší a přiznávám, že i překvapuje. Byl bych vás rád učil společně s Bariem, kdybyste docházel do stanice. Je obdivuhodné, že jste toho z našich rozhovorů a kapitánova jednání sám dokázal pochytit tolik, že se teď můžete účastnit na naší porady. Návrh, který jste před chvílí přednesl, zní rozumně; hned se spojím se základnou na Toorey.“

Operátor, který na měsíční stanici nepřetržitě sledoval frekvenci hlavní vysílačky tanku pomocí několika přenosových družic rozmístěných po vnějším prstenci Mesklinu, odpověděl okamžitě. Potvrdil příjem a přislíbil provedení nového průzkumu tak rychle, jak jen to bude možné.

I při největší možné rychlosti však přípravy zabraly pěknou řádku mesklinských dní; Lackland s přáteli si zatím krátili čekání promýšlením dalšího postupu pro případ, že útes nebude možné v přijatelné vzdálenosti obejít. I když teď už byla celá posádka ochotná skákat a šplhat stejně jako jejich kapitán, když několik námořníků navrhlo, že s útesu seskočí, značně to Barlennana zneklidnilo — připadalo mu nebezpečné, aby u jeho lidí přirozený strach z výšek nahradila naprostá lhostejnost. Aby odvážlivce odradil od jejich úmyslu, zavolal si na pomoc Lacklanda, který vypočítal, že skok s útesu vysokého šedesát stop odpovídá u nich doma asi tak pádu z výše jedné stopy. To byla výška, s níž si od dětství zvykli raději nehazardovat. Když kapitán o této epizodě později přemýšlel, uvědomil si, že z hlediska norem, které celý život respektoval, jeho posádka sestává ze samých bláznů, mezi nimiž je on sám bezpečně nejvyšinutější; ale byl si celkemjistý, že tato konkrétní podoba šílenství ještě přinese užitek.

S praktičtějším nápadem stále nikdo nepřicházel a Lackland využil příležitosti k tomu, aby dohonil zameškaný spánek, který už nutně potřeboval. Když se dostatečně prospal a vydatně pojedl, došlo hlášení z průzkumné rakety. Bylo stručné a bezútěšné. Od místa, kde se nacházeli, útes pokračoval nějakých šest set mil směrem k severovýchodu a končil v moři, těsně u rovníku. V opačném směru se táhl do vzdálenosti asi dvanácti set mil, velmi zvolna se snižoval, až v zeměpisné šířce s pětinásobkem zemské gravitace zmizel docela. Nevedl úplně přímo, v jednom místě se daleko odkláněl od oceánu; právě zde na něj výprava narazila. Ocitla se dokonale uvězněná mezi dvěma řekami, které se přes okraj útesu řítily do údolí, protože na pokus o přepravu Bree přes děsivé peřeje nebylo ani pomyšlení. Jeden z vodopádů ležel asi o třicet mil dál na jih; druhý se nacházel za ohybem útesu přibližně sto mil na severovýchod. Z výšky, kterou raketa musela dodržovat, přirozeně nebylo možné zlom prozkoumat po celé délce do nejmenšího detailu, ale pozorovatel silně pochyboval o tom, že by tank dokázal skalní stěnu v kterémkoli místě překonat. Jako nejslibnější se mu jevilo okolí některého z obou vodopádů, kde byly patrné známky eroze, jež mohla vytvořit schůdnější cestu. „Jak se sem ksakru něco takového vůbec dostalo?“ podrážděně vyhrkl Lackland, když vyslechl hlášení. „Osmnáct set mil dlouhý hrbol, vysoký tak akorát pro zlost, a zrovna my na něj musíme narazit. Vsadil bych se, že je na této planetě jediný.“