Hal Clement - Těžká expedice

Když byly přípravy v plném proudu, vypravil se Barlennan se svým prvním důstojníkem k okraji srázu, aby vybrali nejvhodnější místo k sestupu. Samotnou rokli okamžitě zavrhli; museli by loď sestavovat na hladině a na to zde byl říční proud ještě příliš bouřlivý. Naproti tomu na čelní stěně útesu bylo příhodných míst dostatek a mezi nimi si oba důstojníci zvolili to, jež leželo co nejblíže ústí soutěsky. Znovu sestavenou loď nebo její části bude třeba odtáhnout k řece bez tanku a nemělo smysl tuto vzdálenost zbytečně prodlužovat.

Námořníci ze stěžňů sestavili visuté lešení, jež mělo zabránit tření závěsného lana o okraj útesu a umožňovalo spouštění prámů podél skalní stěny; pak k němu připevnili kladkostroj, který okamžitě upoutal Lacklandovu pozornost, a přitáhli první prám. Navlekli na něj smyčkový závěs, který měl udržovat břemeno ve vodorovné poloze, a připojili hlavní lano, jež ovinuli kolem stromu. Několik mužů uchopilo jeho volný konec, další vysunuli prám přes okraj. Všechno se zdálo být v pořádku, ale Dondragmer a jeho kapitán celé zařízení ještě jednou podrobili důkladné prohlídce; teprve pak se první důstojník a další člen posádky odhodlali vstoupit na plošinu, která visela v mírném náklonu proti stěně asi tak palec pod úrovní útesu. Ostatní chvíli vyčkávavě sledovali, co se bude dít; nic se však nestalo a Dondragmer dal konečně pokyn ke spouštění. Všichni, až na obsluhu lana, se nahrnuli ke kraji, aby pozorovali průběh sestupu. Lackland by se byl taky rád podíval, ale nechtěl se pouštět tak blízko ke srázu. Kromě toho, že byl nesvůj z výšky, při pohledu na provazy, jichž Meskliňané používali, zakoušel značné obavy; pozemský hokynář by se něčím takovým neodvážil zavázat ani dvouliberní pytlík cukru.

Vzrušený pískot ohlásil, že první prámje bezpečně dole. Námořníci se rozešli po své práci a zatímco obsluha zdviže znovu navíjela lano, ostatní k Lacklandovu údivu začali vršit prámy jeden na druhý. Bylo zřejmé, že se rozhodli neztrácet čas. I když Pozemšťan spoléhal na Barlennanův úsudek, pojednou dostal chuť sledovat spouštění svazku prámů na vlastní oči. Už si chtěl oblékat skafandr, když si uvědomil, že to není nutné; znovu si udělal pohodlí, zavolal Barlennana a požádal ho, aby dal rozmístit několik komunikátorů tak, aby jejich „oči“ zabíraly prostor výtahu. Kapitán vyhověl okamžitě; jeden z přístrojů dal přivázat na lešení tak, že hleděl téměř kolmo dolů, a druhý umístil na hranici prámů, kterou námořníci právě uchycovali do smyčkového závěsu. Lackland v průběhu operace střídavě přepínal z jednoho na druhý. Obraz přenášený prvním aparátem ho poněkud vyváděl z míry, protože objektiv kamery zachycoval nosné lano až od vzdálenosti několika stop a zdálo se, že náklad klesá bez jakékoli opory; druhý skýtal pohled na stěnu útesu, který by nepochybně ocenil každý geolog. Teprve asi v polovině cesty ho napadlo zavolat na Toorey a přizvat všechny, kdo budou mít zájem, aby se dívali s ním. Nabídky využilo geologické oddělení, jež se po zbytek přenosu postaralo o bohatý odborný komentář.

Náklad následoval za nákladem s jednotvárnou pravidelností, kterou nezpestřila jediná mimořádná událost. Poté, co sestoupila větší část posádky, vyměnili námořníci tažné lano za delší, jež jim umožňovalo obsluhovat zdvihací zařízení zdola; když se Barlennan nakonec obrátil a vyskočil na tank, začal Lackland tušit, co bude následovat. Vysílačka umístěná na střeše byla poslední, kterou ještě zbývalo odeslat za ostatními.

„Zůstaly nám už jen dva náklady, Charlesi,“ začal kapitán. „S tím posledním budou menší potíže. Neradi bychom tu nechávali část výstroje, pokud to není nutné. To znamená rozebrat zdvihadlo a stěžně dopravit dolů. Nechceme je shazovat, protože nevíme, jak by to přečkaly — půda dole je hrozně skalnatá. Co kdybyste se oblékl do skafandru a poslední náklad spustil ručně? Půjde o jediný prám, těch pár stěžňů, kladkostroj a moji maličkost.“ Poslední položka na seznamu Lacklanda vylekala.

„To se opravdu chcete spolehnout na to, že vás udržím, i když víte, že musím překonávat víc než trojnásobek normální gravitace a navíc ještě tíhu skafandru?“

„Ovšem. Skafandr je dost těžký na to, aby posloužil jako kotva, a když si lano ovinete kolem těla, můžete ho postupně popouštět. Nevidím na tom nic těžkého; náklad váží jen několik vašich liber.“

„V tomto směru snad ne, ale je tu jiná potíž. Vaše lano je velice tenké a rukavice mého skafandru příliš těžkopádné na manipulaci s drobnějšími předměty. Co kdyby mi provaz vyklouzl?“ To Barlennana na chvíli umlčelo. „Jak velký musí být předmět, abyste s nímještě mohl poměrně bezpečně manipulovat?“

„No, řekl bych, že asi jako jeden z vašich stěžňů.“

„V tom případě je všechno v pořádku. Omotáme lano kolem stěžně, který vám poslouží jako naviják. Pak můžete stěžeň i s lanem hodit dolů; pokud se zlomí, nebude to tak velká ztráta.“

Lackland pokrčil rameny. „Jde tady o vaše zdraví a majetek. Nemusím zdůrazňovat, že budu opatrný; nechtěl bych, aby se vám stalo něco zlého, a už vůbec ne pro mou nedbalost. Za chvíli budu venku.“ Meskliňan spokojeně seskočil na zem, aby několika zbylým námořníkům vydal potřebné rozkazy. Všichni pak odjeli dolů s předposledním nákladem; o malou chvíli nato Pozemšťan vystoupil z kabiny svého vozidla.

Barlennan už na něj čekal. U okraje útesu ležel jediný prám, upevněný v lanovém závěsu a připravený ke spouštění. Kapitán na něm rozmístil balík se zbytky lešení a vysílačku a právě se vydal Lacklandovi naproti, aby mu předal stěžeň s navinutým lanem. Pozemšťan se blížil jen zvolna, drcený strašlivou únavou, jež jako by se každým okamžikem zvětšovala; konečně však dorazil na vzdálenost asi deseti stop od okraje, předehnul se tak daleko, jak jen mu to neforemný oblek dovoloval, a vzal si stěžeň od drobného stvoření, které se k němu natahovalo. Bez jediné výzvy k opatrnosti či jiného náznaku nedůvěry se Barlennan obrátil, přesvědčil se, že je náklad řádně upevněný, postrčil prám na samý okraj útesu a nastoupil na palubu.

Vrhl ještě na Lacklanda poslední pohled na rozloučenou a Letec byl ochotný přísahat, že přitom zamrkal. Pak se ve sluchátkách ozvalo, „Držte se, Charlesi,“ a kapitán záměrně vykročil k vnější hraně vratké plošiny. S klepety bezpečně zaklesnutými do uvazovacích lan zůstal nepohnutě sedět, zatímco rozhoupaný prám sklouzl přes okraj. Než se lano úplně napjalo, klesl náklad o několik stop; prám i cestující Lacklandovi okamžitě zmizeli z dohledu. Ostré škubnutí mu napovědělo, že lano zatím drží, a o chvíli později mu to Barlennanův hlas radostně potvrdil. Jeho poslední slova zněla, „Začněte spouštět!“ a Lackland poslechl.

Připadal si trochu tak, jako když v dětství pouštěl draka a používal při tom podobný naviják — šňůru prostě navinutou na dřívku. Tentokrát však věděl, že by se přes ztrátu tohoto draka jen tak snadno nepřenesl. Měl pocit, že se mu hned napoprvé nepodařilo stěžeň dostatečně pevně uchopit; než se však odvážil přehmátnout, pomalým otáčením kolem vlastní osy si ovinul lano kolem těla. Teprve když měl jistotu, začal je zvolna povolovat.

Barlennan dával každou chvíli o sobě vědět a pokaždé řekl něco povzbudivého; vypadalo to jako kdyby tušil, jakou úzkost Lackland prožívá. „Právě jsme v polovině.“