Hal Clement - Těžká expedice

„V pořádku.“ Hlas opět patřil prvnímu důstojníkovi a Pozemšťan poslušně zeslabil zvuk. „Co bylo na tom prvním kusu tak špatného?“ zeptal se polohlasně.

„Nehodil by se ani jako žrádlo pro ternee mého nejhoršího nepřítele,“ odpověděl Dondragmer.

„Zdá se, že vy Meskliňané máte s lidmi víc společného, než by se mohlo zdát,“ poznamenal Lackland. „Přes noc bychom si ale měli dát pohov; potmě se nedokážu orientovat. Kdyby se stalo něco, nač bych měl reagovat, hned mi to proboha řekněte.“ To už se slunce znovu sklánělo k západu a Barlennan Letce ujistil, že ho bude průběžně informovat.

Kapitán rychle získal ztracenou duševní rovnováhu a na to, že byl v postavení vězně, zůstával až překvapivě pánem situace.

Po celou noc k Pozemšťanům vysoko na obloze zřetelně doléhal náčelníkův hlas, občas přerušovaný hlasy členů jeho družiny; zřejmě probíhala válečná porada. Za úsvitu konečně padlo rozhodnutí. Ve chvíli, kdy na palubu dopadly šikmé paprsky ranního slunce, náčelník poodstoupil od hloučku svých rádců, odložil zbraně a s uklidňujícími posuňky vykročil k Barlennanovi. Kapitán, který si byl téměř jistý tím, co bude následovat, klidně vyčkával. Když se k němu náčelník přiblížil na vzdálenost několika palců, na chvíli se významně odmlčel a pak začal hovořit. Tomu, co říkal, námořníci přirozeně nerozuměli; gesta, jimiž svá slova doprovázel, však byla výmluvná natolik, že jejich smysl chápali i vzdálení lidští pozorovatelé.

Bylo zřejmé, že chce rádio. Lackland uvažoval o tom, jaké asi nadpřirozené schopnosti náčelník přístroji připisuje. Možná chtěl s jeho pomocí chránit vesnici před nepřáteli, nebo doufal, že jeho lovcům přinese bohatý úlovek. To ale teď nebylo podstatné; důležitější bylo, jak se zachová, když kapitán jeho žádost odmítne. Barlennan na náčelníkův projev odpověděl úsečně; jeho odpověď se skládala z jediného slova a posuňku, který Lackland důvěrně znal. „Ne“ bylo první mesklinské slovo, jež ovládl nad jakoukoli pochybnost. Barlennan se tvářil nesmlouvavě a jeho pozemský přítel získal dojem, že projevuje víc odvahy než rozumu.

K Lacklandově značné úlevě si však náčelník zachoval chladnou hlavu. Na jeho rozkaz někteří z bojovníků složili zbraně a začali vracet naloupenou potravu zpátky do vyprázdněných spížních prostorů. Pokud si zajatci zázračných skříněk cení víc než svobody, byl ochoten připlatit. Barlennan i Lackland teď už nabyli téměř jistoty, že přes všechnu chamtivost, která se v něm probudila, nebude mít odvahu sáhnout k násilí.

Když byla polovina zásob opět na svém místě, náčelník svou nabídku zopakoval; poté, co se znovu setkal s odmítnutím, dal překvapivě lidským způsobem najevo, že se vzdává, a přikázal svým lidem, aby vrátili všechno. Lackland začal být nesvůj.

„Co by asi udělal, kdybyste ho ještě jednou odmítl?“ zeptal se tlumeným hlasem. Náčelník pohlédl na skříňku s jistou nadějí; třeba právě přemlouvá svého majitele, aby konečně splnil, co se na něm požaduje.

„Nejsem si jistý natolik, abych si troufl něco předvídat,“ odpověděl Meskliňan. „Při troše štěstí by mohl ještě zvýšit nabídku a přidat nám něco ze svých vlastních zásob; už bych na to ale nesázel. Kdyby rádio pro nás nebylo tak důležité, asi bych mu je dal.“

„Dělejte, co pokládáte za nejlepší, Barle. Jste přímo na místě, znáte svou planetu a její obyvatele lépe než kdokoli z nás; a pokud se rozhodnete jeden aparát u těchto lidí ponechat, třeba nám to pomůže poznat jejich způsob života.“

„Děkuji vám, Charlesi.“ Kapitán byl rozhodnutý v okamžiku, kdy Lackland domluvil; odhodlaný dohrát hru až do konce, zavolal několik členů posádky a rychle jim vydal rozkazy.

Námořníci připravili smyčkový závěs; pohybovali se přitom velice opatrně a dávali si pozor, aby se ani jedinkrát nedotkli rádia. Potom za použití ráhen jako páčidel přístroj z „bezpečné“ vzdálenosti nadzvedli a posouvali jím tak dlouho, dokud nebyl pevně usazený v závěsu. Když byli hotovi, uctivě podali jednu ze smyček Barlennanovi. Ten pak posuňky vyzval náčelníka, aby přistoupil blíž, a s výrazem, kterým naznačoval, že drží něco křehkého a drahocenného, mu lano odevzdal. Poté ukázal na skupinku rádců a naznačil, že by se měli chopit zbývajících lan. Někteří z nich nesměle vykročili vpřed; náčelník rychle určil tři, kteří s ním měli sdílet tu čest, a ostatní se stáhli zpět. Velmi pomalu a opatrně nosiči přemístili aparát k okraji Bree, kam vzápětí hladce přirazila náčelníkova kánoe — dlouhá, úzká lodice se stěnami tenkými jako papír, zřejmě vydlabaná z kmene některého z lesních stromů. Barlennan na ni pohlížel s nedůvěrou. Sám nikdy neplul na ničemjiném než na prámu; jakékoli duté plavidlo mu bylo naprosto cizí. Byl si jistý, že kánoe je příliš malá na to, aby unesla tíhu rádia; a když náčelník přikázal, aby část posádky vystoupila, stěží zakryl svůj nesouhlas. Zdálo se mu, že je člun třeba mnohem více odlehčit. Proto se víc než podivil, když i po přeložení nákladu na palubu zůstal ponor kánoe téměř beze změny. Po několik sekund strnule hleděl v očekávání, že člun i s nákladem najednou zmizí pod hladinou; ale k ničemu podobnému nedošlo a po chvíli bylo zřejmé, že ani nedojde. Barlennan byl oportunista, jak ostatně prokázal už před mnoha měsíci, když bez váhání souhlasil, že uzavře partnerství s návštěvníky ze Země a naučí se jejich jazyku. Toto bylo něco nového, co se zjevně vyplatilo prozkoumat; pokud je možné vyrábět lodi, které unesou v poměru ke svým rozměrům o tolik větší množství nákladu, má taková znalost pro národ, který se zabývá mořeplavectvím, nesmírnou cenu. Z toho logicky vyplývala nutnost získat jednu z kánoí. Když náčelník a jeho tři společníci nastoupili do člunu, Barlennan je následoval. Nahnul se z paluby přes bok kánoe,

uctivě a opatrně se dotkl rádia a začal mluvit.

„Charlesi, chci se zmocnit této loďky, i kdybych ji měl ukrást. Až domluvím, něco odpovězte — je úplně jedno, co budete říkat. Chci u těch lidí vyvolat představu, že člun, použitý k převozu skříňky, prodělá zvláštní proměnu, takže se už nehodí k běžnému použití a musí zaujmout její místo na naší palubě. Co tomu říkáte?“

„Nemám zrovna v lásce podobné triky — jednou vám vysvětlím, co to znamená — ale obdivuji vaše nervy. Když vám to projde, tak jen do toho, ale příliš neriskujte krk, i když nic takového nemáte.“ Lackland se odmlčel a pozoroval Meskliňana, jenž hned začal uskutečňovat svůj plán.

Podobně jako předtím, ani teď téměř nepromluvil; smysl jeho počínání však byl dostatečně srozumitelný dokonce i lidem a nad slunce jasnější jeho bývalým věznitelům. Nejprve důkladně prohlédl kánoi a zřetelně dal najevo, že plavidlo jakž takž vyhovuje. Pak posuňky odehnal další loďku, jež připlula příliš blízko, a rovněž hlouček příslušníků říčního kmene, kteří ještě zůstávali na palubě Bree, vykázal do bezpečné vzdálenosti. Zvedl oštěp, odložený jedním z bojovníků, a názorně předvedl, že každý musí zachovávat nejméně tak velký odstup od kánoe. Poté oštěpem přeměřil člun, odebral se na místo, kde předtím stálo rádio, a okázale dal vyklidit dostatečně velkou plochu, aby se na ni dala umístit kánoe; na jeho rozkaz několik námořníků přestavělo zbývající přístroje tak, aby vzniklo místo pro očekávaný přírůstek. Možná by se pokusil v působení na domorodce pokračovat, ale znemožnil mu to západ slunce. Ráno už neměl koho přesvědčovat; kánoe s rádiem byla na yardy daleko, vytažená na břeh. Barlennan ji pozoroval se znepokojením. Většina ostatních lodí rovněž přistála a jen pár jich dosud bloumalo po hladině v blízkosti Bree. Na břehu se shromáždil hustý zástup domorodců, kteří zvědavě přihlíželi; k Barlennanově spokojenosti se však nikdo neodvážil přiblížit k velitelské kánoi. Jeho vystoupení patrně nezůstalo zcela bez účinku. Náčelník se svými pomocníky opatrně vyložili rádio a celý kmen je z uctivé vzdálenosti sledoval. Dodržoval přitom mnohonásobně větší odstup, nežli byl ten, který Barlennan vyměřil oštěpem. Vzápětí se dav doširoka rozestoupil, propustil vzácnou trofej do vesnice a zvolna se vydal za ní; po několik minut na břehu ustala jakákoli činnost. V té době by se dala Bree snadno vyprostit z klece, protože posádky kánoí, hlídkujících na řece, námořníkům nevěnovali pozornost, ale kapitán se jen tak lehce nevzdával. Vyčkával, s očima upřenýma na pobřeží, dokud se na pláži neobjevil shluk červenočerných těl. Jedna z postav zamířila ke kánoi; Barlennan si však všiml, že to není náčelník, a varovně houkl. Domorodec se zarazil a po krátké výměně názorů udělal místo náčelníkovi. Dva z členů rady, kteří pomáhali nést rádio, kánoi odrazili od břehu a náčelník s ní okamžitě zamířil k Bree. Další rádce ho v bezpečném odstupu následoval. Náčelník přistál u boku lodi v místě, kde předtím naložil rádio, a okamžitě vystoupil. Barlennanovi lidé člun neprodleně vyzvedli na palubu a s všemožnými projevy úcty ji odtáhli do vyhrazeného prostoru. Náčelník nečekal, až s tím budou hotovi; nasedl do druhé kánoe a spěšně se vrátil na břeh. Ve chvíli, kdy vystupoval na břeh, opět nastala tma. „Jste pašák, Barle. Chtěl bych mít vaše schopnosti; byl bych teď možná boháč, pokud bych ovšem zůstal naživu. Pokusíte se z nich zítra ještě něco vyrazit?“