Hal Clement - Těžká expedice

„Lanci, zdá se, že Barlennan narazil na nějaké létající zvíře. Snažíme se to zařídit tak, abychom si je mohli prohlédnout. Nechtěl byste přijít do řídicího střediska a podívat se, co to je?“

„Hned jsem u vás.“ Biologův hlas se ke konci věty téměř vytratil; vědec zřejmě vyrazil okamžitě ke dveřím. Stihl přijít. dřív, než námořníci stačili nasměrovat přístroj do potřebné polohy. Znovu se ozval Barlennan.

„Prolétá nad lodí sem a tam, někdy rovně, jindy zase v kruzích. Když krouží, lehce se přitom naklání; jinak se ale na něm nic nemění. V místě, kde se obě tyče protínají, vidím něco, co vypadá jako nevelký trup…“ Pokračoval dál ve svém popisu, ale neznámý předmět se zjevně příliš lišil od všeho, s čím se dosud setkal, než aby pro něj dokázal v cizím jazyce najít adekvátní výrazy.

„…napříč přes dlouhou tyč se táhne řada kratších ráhen, mezi nimiž je napjatá velice jemná plachta. Znovu se to obrací směrem k nám, tentokrát docela nízko — myslím, že se každou chvíli dostane na dohled vašeho oka…“ Diváci ztuhli napětím a, operátorovy prsty pevněji sevřely dvojcestný spínač, který měl uvést v činnost rychloběžnou kameru a zároveň zvýšit zisk obrazovky. Počkal, až bude objekt přímo v záběru, takže si jej všichni stačili dobře prohlédnout, než je oslnil prudce zesílený jas monitoru.

Za napjatého ticha kameraman zapnul automatické vyvolávání, převinul film, natočil kameru na stativu proti volné stěně místnosti a spustil promítání. Celá operace zabrala patnáct sekund.

Projekce byla padesátkrát zpomalená a každý se mohl po chuti vynadívat. Nebylo divu, že Barlennan předmět nedokázal popsat; do setkání s Lacklandem před několika měsíci ho ani ve snu nenapadlo, že existuje něco jako létání, a v jeho jazyce chyběly pojmy, které by podobnou činnost vystihovaly. Výrazy jako „letadlo“, „křídla“, či „ocasní plochy“ nikdy netvořily součást jeho slovníku.

Vůbec se nejednalo o zvíře. Ta věc měla tělo — Pozemšťané by spíše řekli trup — dlouhé asi tři stopy, zhruba o polovinu kratší než kánoe, kterou Barlennan ukořistil. Na jeho zadním konci do vzdálenosti několika stop vyčníval štíhlý nosník, na němž byly umístěné směrovky. Rozpětí křídel činilo plných dvacet stop a pod průsvitnou tkaninou, kterou byla potažena, se zřetelně rýsovala hlavní vzpěra i početné žebroví. S ohledem na přirozené hranice svých možností Barlennan zvládl popis letounu na výbornou.

„Jaký to má pohon?“ otázal se náhle jeden z přítomných. „Není vidět vrtule ani proudový motor a podle Barlennana se pohybuje úplně nehlučně.“

„Je to větroň,“ prohlásil jeden z meteorologů. „Kluzák, jehož posádka dokáže využívat vzestupných větrných proudů jako pozemský racek. Snadno unese několik osob Barlennanových rozměrů a udrží se ve vzduchu libovolně dlouhou dobu.“

Posádka Bree počínala být tak trochu nervózní. Znepokojovalo ji to, že létající stroj nevydává žádný hluk a že se nedá určit, kdo ho řídí; nikdo nemá rád, když jej neustále pozoruje kdosi, koho není vidět. Kluzák sice nedával najevo žádné známky nepřátelství, ale při vzpomínce na nedávný útok ze vzduchu mezi mužstvemjeho přítomnost vyvolávala neklid. Někteří z námořníků dokonce začali na palubě pátrat po těžších předmětech, aby si na něm vyzkoušeli svou nově získanou dovednost v házení, ale Barlennan jim to přísně zakázal. Pokračovali tedy v cestě, dokud zamlžená nebeská klenba neztemněla dalším soumrakem. Když následujícího dne zjistili, že létající stroj beze stopy zmizel, nikdo si nebyl jistý, zda má cítit úlevu anebo ještě větší znepokojení. Vítr znovu zesílil a začal vát od severovýchodu, téměř napříč kursu, který udržovala Bree. Tehdy Barlennan objevil první nevýhodu kánoe; při rozbouřené hladině začala nabírat metan. Neuplynul ani den a bylo nutné přitáhnout člun k boku lodi a určit dva muže k tomu, aby ho vyprazdňovali, což byla činnost, pro kterou kapitán neměl ani vhodný výraz, ani vybavení.

Kluzák se v následujících dnech neobjevoval, ale palubní hlídky dál upínaly oči k obloze v očekávání jeho návratu. Vysoký opar však neustále tmavl a houstl, až se nakonec proměnil v těžkou pokrývku mraků, která klesla na vzdálenost necelých padesáti stop nad hladinu. Když Pozemšťané Barlennana informovali, že toto není zrovna vhodné počasí k létání, hlídky konečně odvolal. Ani on, ani jeho lidští přátelé si však nepoložili otázku, jak asi našla orientaci posádka onoho prvního větroně za mlhavé noci, kdy nebylo možné se řídit podle hvězd.

První z ostrovů, který se objevil na dohled, byl poměrně vysoký a jeho příkré břehy se ztrácely v oblacích. Ležel směrem po větru a Barlennan po prohlídce schematické mapky souostroví, kterou si načrtl podle zpráv Pozemšťanů, pokračoval ve stejném kursu dál. Jak očekával, ještě ani neměli první ostrov úplně z dohledu, když se přímo před nimi vynořil další; rozhodl se ho obeplout po závětrné straně. Podle údajů získaných ze stanice bylo pobřeží na této straně značně členité a mohlo skrývat vhodné kotviště; kromě toho se kapitán chtěl při pátrání za špatné viditelnosti návětrným břehům raději vyhnout.

Také tento ostrov podle všeho vystupoval vysoko nad mořskou hladinu; jeho kopcovitý povrch rovněž zakrývaly mraky, ale navíc, když Bree veplula do jeho závětří, vichr znatelně ztratil na síle. Do pobřeží se zařezávaly četné fjordy; Barlennan měl v úmyslu nejprve prozkoumat ústí každého z nich, ale Dondragmer namítal, že bude výhodnější proniknout hlouběji, dostatečně daleko od otevřeného moře. Tvrdil, že přiměřený úkryt jim poskytne téměř kterákoli pláž co nejhlouběji ve vnitrozemí. Barlennan se dal přesvědčit jen natolik, aby svému prvnímu důstojníkovi ukázal, jak se mýlí. Jeho záměr mu však nevyšel; hned první fjord, který navštívili, ve vzdálenosti asi půl míle od oceánu vytvořil ostrý zákrut a vyústil v téměř dokonale kruhovité jezero o průměru asi sto yardů. Stěny kotliny se ztrácely v mlze a prorážely je pouze dva otvory — ústí průplavu, jímž Bree připlula, a o několik yardů dál poněkud užší průrva, kterou se do jezera vléval nevelký potok. Jediná pláž se nacházela mezi nimi.

Posádka měla dost času na to, aby bezpečně upevnila loď i náklad; nízká oblačnost patřila druhému z „běžných“ cyklonů, 0 nichž se zmiňoval meteorolog, nikoli očekávané bouři. Za několik dnů po příjezdu Bree do přístavu se počasí znovu vyjasnilo, i když dál vanul ostrý vítr. Barlennan zjistil, že se nacházejí na dně mělkého kotle, jehož zvolna se svažující stěny dosahovaly výšky necelých sta stop. Ze svahu byl dobrý výhled do úzké strže, kudy protékal potok, a potom dál do vnitrozemí. Když se tam Barlennan krátce po vyjasnění vypravil, učinil znepokojivý objev: vedle porostu suchozemského typu úbočí pokrýval hustý koberec mušlí, řas a kostí poměrně velkých mořských živočichů. Při další obhlídce zjistil, že tato pokrývka pokračuje rovnoměrně kolem celého údolí až do výše plných třiceti stop nad současnou úrovní mořské hladiny. Mnohé z pozůstatků byly staré, rozpadlé téměř na prach a zčásti pohřbené; ty se daly vysvětlit sezónními výkyvy mesklinských moří. Jiné však byly docela čerstvé. Z toho vyplýval jasný závěr — při určitých příležitostech zde moře stoupalo vysoko nad svůj dnešní stav a Bree možná nebyla v tak bezpečném úkrytu, jak se její posádka domnívala.