Hal Clement - Těžká expedice

Mluvčí skupiny neztrácel čas a sotva k němu Barlennan došel, důležitě ho oslovil. Kapitán mu nerozuměl ani slovo. Cizinec si to po několika větách zřejmě uvědomil; na chvíli se odmlčel a pak pokračoval v poněkud pomalejším tempu, podle všeho nějakýmjinýmjazykem Barlennan nečekal, až na něm vyzkouší všechny jazyky, které zná, a hlasitě dal najevo, že nerozumí. Jeho protějšek tedy začal znovu a kapitán ke svému velkému překvapení zjistil, že tentokrát naslouchá své vlastní mateřštině; přes nesprávný rytmus a vadnou výslovnost se jí dalo rozumět. „Už je to dávno, co jsem váš jazyk slyšel naposled,“ řekl neznámý. „Doufám, že se v němještě dokážu dohovořit. Rozumíte, co říkám?“

„Rozumím vám dokonale,“ odpověděl Barlennan.

„Výborně. Jsem Reejaaren, tlumočník Správce vnějších přístavů Marreniho. Mám rozkaz zjistit, kdo jste, odkud přicházíte a za jakým účelemjste připluli k těmto ostrovům“

„Jsme na obchodní výpravě a nemáme žádný určitý cíl.“ Barlennan neměl v úmyslu hovořit o svém spojení s bytostmi z jiného světa. „Nevěděli jsme o existenci těchto ostrovů; prostě jsme si to namířili pryč od Okraje, kterého jsme už měli dost. Pokud máte zájem o naše zboží, jsme ochotni s vámi uzavřít obchod; pokud ne, nežádáme nic jiného, než abyste nám dovolili pokračovat v cestě.“

„V těchto mořích obchodují naše lodě a kluzáky — nikdy jsme se nesetkali s cizí výpravou,“ odpověděl Reejaaren. „Nechápu jednu věc. Kupec ze vzdáleného jihu, od něhož jsem se naučil vašemu jazyku, hovořil o tom, že pochází ze země, která leží na březích moře, jež se rozkládá za západní pevninou. Víme, že mezi těmito místy a oblastí věčného ledu neexistuje žádný průliv, který by oba oceány spojoval; když jsme vás ale poprvé zahlédli, pluli jste ze severu. To by mohlo znamenat, Že jste v těchto vodách křižovali záměrně a pátrali po pevnině. Jak to vysvětlíte? Nemáme tady rádi špehy.“

„Připluli jsme ze severu poté, co jsme překročili pevninu oddělující náš a váš oceán.“ Barlennan si uvědomoval, že to zní nepravděpodobně, ale nestačil si vymyslit přesvědčivější lež. Reejaarenův výraz ho přesvědčil, že se nemýlil. „Vaši loď by nebylo možné postavit bez zvláštního vybavení, které nemáte. Zbývá tedy jedině loděnice; v severní části tohoto oceánu však není ani jediná. To chcete, abych uvěřil, že jste loď rozebrali a vlekli ji takový kus cesty po souši?“

„Ano. Nebyli jsme na to ale sami, podařilo se nám získat vydatnou pomoc,“ odpověděl Barlennan a snažil se svému hlasu dodat podrážděný tán.

„Od vrhačů kamení a říčních kmenů? To musíte mít pozoruhodné přesvědčovací schopnosti. Nám přátelské city nikdy neprojevili.“ Naštěstí Reejaaren tuto otázku dál nerozebíral a začal o něčemjiném.

„Takže vy byste s námi chtěli obchodovat? Co můžete nabídnout? Možná si přejete navštívit některé z našich měst?“ Barlennan vytušil léčku a opatrně se jí vyhnul.

„Můžeme obchodovat tady nebo kdekoli jinde, když si to budete přát, jen bychom se neradi příliš vzdálili od moře. Na prodej máme hlavně potraviny, které jsme získali na pevnině, ale těch máte asi díky svým létajícím strojům dostatek.“

„Jídla není nikdy dost,“ odpověděl tlumočník vyhýbavě. „Jste, ochotni zůstat na místě, dokud se nedohodneme?“

„Je-li to nutné, pak ano, i když nevím, proč bychom nemohli zakotvit na pobřeží. Kdybychom se pokusili odplout bez vašeho souhlasu, před vašimi létajícími stroji bychom stejně daleko neunikli, nemyslíte?“ Pokud se až dosud kapitánovi dařilo překonávat Reejaarenovu nedůvěru, posledními slovy opět vzbudil jeho ostražitost.

„Možné je všechno, ale mně nepřísluší, abych o tom hovořil. Rozhodne samozřejmě Marreni, ale raději se připravte na to, že se vykládka uskuteční tady. V každém případě vás čekají též přístavní poplatky.“

„Jaké přístavní poplatky? Tady není žádný přístav a taky jsme zde nepřistáli; vyplavila nás bouře.“

„Každá cizí loď musí zaplatit. Měl bych vás upozornit na to, že výši poplatků určuje Správce vnějších přístavů a jeho postoj k vám bude záviset na tom, co mu řeknu. Proto by se slušelo, abyste byli zdvořilejší.“ Barlennan se jen s obtížemi ovládl, ale nahlas tlumočníka začal ujišťovat, že s ním naprosto souhlasí. Vzal to hezky zeširoka a nakonec se mu ho zřejmě podařilo poněkud uchlácholit. Každopádně už před odchodem nevyslovil Žádnou další otevřenou ani skrytou pohrůžku.

Dva z Reejaarenových společníků ho následovali, ostatní zůstali na místě. Muži z ostatních kluzáků spěšně uchopili lana, upevněná ke skládací rámové konstrukci, a zatáhli. Lana se neuvěřitelně prodloužila, takže bylo možné háky na jejich koncích zaklesnout do oka umístěného na nose letadla. Pak kdosi uvolnil kotevní provazy, lana se smrskla na svou původní délku a vymrštila kluzák do vzduchu. Barlennan v té chvíli z celého srdce zatoužil po kusu takového natahovacího provazu a hned to i řekl. Dondragmer měl pro svého kapitána plné pochopení. Vyslechl celý rozhovor s tlumočníkem Správce vnějších přístavů a dostal chuť dát mu za vyučenou. „Napadá mě, Barle, jak bychom na toho hocha mohli vyzrát. Chtěl byste to zkusit?“

„To bych moc rád, ale teď zrovna si ho nemůžeme příliš znepřátelit. Nechtěl bych, aby jeho přátelé zasypali Bree oštěpy.“

„Nemám ho v úmyslu proti nám popudit, ale zastrašit. Závisí to ale na jedné věci: znají Letci princip těchto kluzáků a budou nám ho ochotni prozradit?“

„Řekl bych, že ho znají, ale nejsem si jistý, zda nám ho budou' chtít říct. Asi už jste mezitím pochopil skutečný důvod, proč jsem souhlasil, že pro Eetce podnikneme tuto výpravu; mám v úmyslu získat co nejvíc poznatků o jejich vědě. Proto se chci dostat k té jejich raketě poblíž Středu; Charles říkal, že obsahuje to nejvyspělejší vědecké zařízení, které mají. Až se ho zmocníme, žádný pirát na moři ani na souši si nedovolí na Bree vztáhnout ruku, nikdo si na nás nepřijde s přístavními poplatky — pravidla si budeme určovat sami.“

„Myslel jsem si, že sledujete něco podobného.“

„Je tedy docela možné, že vytuší, o co námjde, a potřebné informace neposkytnou.“

„Třeba jste sám přehnaně podezřívavý. Zkusil jste je někdy požádat o vědecké poznatky, které jim chcete uloupit?“

„Ano; Charles mi pokaždé řekl, že se to obtížně vysvětluje.“

„Možná mluvil pravdu, možná ty věci ani sám neznal. Vkaždém případě se chci některého z jeho lidí přeptat na ty kluzáky. Chci Reejaarena vidět na kolenou.“

„Co to vlastně máte za nápad?“

Dondragmer mu všechno podrobně vypověděl. Kapitán měl zpočátku jisté pochybnosti, ale postupně začal roztávat; nakonec svého zástupce nedočkavě doprovodil k rádiu.

Reejaaren si naštěstí dával s návratem na čas. Jeho lidé zůstávali; na obloze se bez přestání vznášelo pět nebo šest kluzáků a další se krčily na okolních kopcích vedle svých katapultů. Počet strojů se viditelně neměnil, ale domorodců na pahorcích den ze dne přibývalo.

Pozemšťané na Toorey přijali Dondragmerův plán nadšeně a, jak Barlennanovi připadalo, tak trochu pobaveně. Podařilo se ho dopracovat a nacvičit dlouho před tlumočníkovým návratem a oba důstojníci se nemohli dočkat, až ho budou moci opravdu vyzkoušet. Vydrželi čekat jen několik dnů; jednou z rána se kapitán a jeho zástupce vypravili na kopec, kde byly zaparkované kluzáky, pevně odhodlaní začít společný záměr uskutečňovat, i když jeden druhému o svých úmyslech neřekl ani slovo. Již nějaký čas trvalo jasné počasí a vál čerstvý mořský vítr, který na Mesklinu nikdy neutuchá. Kluzáky se na svých kotevních lanech zmítaly jako divoké šelmy a jejich posádky, pevně upoutané k okolním keřům, stály v pohotovosti u křídel pro případ, že by bylo nutné zasáhnout.