Hal Clement - Těžká expedice

Plavba na bouřlivých mořích Mesklinu by vůbec nebyla možná, nebýt jediné okolnosti: výpary metanu mají mnohem vyšší hustotu než vodík. Na Zemi jsou vodní páry lehčí než vzduch, což značně urychluje svislé proudění provázející hurikán; na Mesklinu naproti tomu metan, který smršť strhává s povrchu oceánu, v poměrně krátké době přeruší výstupné proudy a bouři utlumí. Navíc při kondenzaci metanových par a vzniku bouřkových mraků se uvolňuje jen asi čtvrtina tepla, jež by vydalo srovnatelné množství vody — a na množství tepla závisí i rychlost pohybu vzduchových hmot. Přesto takový mesklinský hurikán není žádný špás, jak se o tom posádka měla záhy přesvědčit Barlennan zrovna vážně uvažoval o tom, že dá odtáhnout Bree tak daleko od břehu, jak jen to bude možné, když ho vývoj událostí předešel; hladina v jezeře pojednou prudce poklesla a zanechala loď na souši plných dvacet yardů od okraje. Okamžik nato se vítr otočil o devadesát stupňů a zmohutněl natolik, že hrozil odnést každého, kdo se nezachytil nejbližší opory. Kapitánův pronikavý hvizd, kterým svolával posádku zpátky na loď, v burácení větru zcela zanikl; nikdo však žádný rozkaz nepotřeboval. Krok za krokem, od keře ke keři, přidržujíce se vždy nejméně dvěma páry klepet, razili si námořníci cestu zpět ke svým druhům, pevně připoutaným k palubě plavidla, jež jako by se každým okamžikem chystalo vznést do povětří. Po nekonečné minuty posádku bičoval déšť, nebo přesněji mořská tříšť, jež zaplavovala celý ostrov; náhle jako zázrakem přeprška i vítr ustaly. Nikdo se neodvážil povolit uvazovací lana, ale poslední z opozdilců přestávky využili k tomu, aby dorazili k lodi. Měn nejvyšší čas.

Jádro hurikánu u mořské hladiny dosahovalo v průměru asi tří mil a pohybovalo se rychlostí kolem šedesáti či sedmdesáti mil za hodinu. Vítr se ztišil jen na chvíli; znamenalo to, že se údolí ocitlo v centru cyklonu. S ním byla spojená hluboká tlaková níže; ve chvíli, kdy zasáhla ústí fjordu, přišla záplava. Zvedla se mohutná příbojová vlna a s prudkostí vodopádu zaplavila kotlinu. Dravý příval zakroužil podél stěn a již při prvním nárazu strhl Bree s sebou, do centra obrovského malstromu; hladina neustále stoupala — dosáhla patnácti, pak dvaceti a posléze pětadvaceti stop, když vítr udeřil s novou silou.

Stěžně z houževnatého dřeva popraskaly jako párátka. Dva z členů posádky, kteří se nestačili pevně připoutat, zmizeli v hlubinách. Poryv vichru zachytil ochromenou loď a mrštil jí směrem k vnějšímu okraji údolí; bezmocná jako tříska, ocitla se Bree v korytu potoka, jímž se nyní divoký proud dral zpět do vnitrozemí. Poháněná bouřlivými závany větru rozletěla se vzhůru řečištěm; v té chvíli však znovu stoupl tlak a povodňová vlna klesla tak rychle jako začala Za denního světla by Barlennan možná loď dokázal i v jejím současném stavu vyvést zpátky na moře; v následujícím okamžiku však zapadlo slunce a v nastalé tmě Bree najela na mělčinu. Nový den odhalil už jen bezmocnou kupu prámů, rozsetých ve vzdálenosti asi dvaceti yardů od potoka, který byl příliš úzký a mělký na to, aby pojal třeba jen jediný z nich. Moře zůstalo hluboko pod nimi, za ohybem kopce; postavení expedice názorně dokreslovalo bezvládné tělo dvacet stop dlouhého mořského netvora, který uvázl na souši na opačné straně potoka.

Většinu toho, co se odehrálo, mohli na Toorey sledovat na vlastní oči; vizifonní přístroje, podobně jako většina dalších předmětů upoutaných k palubě, zůstaly na svých místech. Když se loď zmítala v bouřlivém víru, nedalo se toho přirozeně příliš rozeznat; její současná situace však byla až nepříjemně zřejmá. Nikoho z Pozemšťanů, shromážděných v monitorovacím středisku, nenapadlo nic povzbudivého.

Ani Meskliňanům nebylo příliš do řeči. Byli zvyklí na to, že se s lodí ocitnou na souši, protože v pozdním létě a na podzim, kdy moře v jejich zeměpisných šířkách začalo ustupovat, k tomu docházelo poměrně často; nikdy se jim to ale nestalo tak náhle a neuvázli v takové výšce nad hladinou. Když Barlennan a jeho první důstojník hodnotili vyhlídky expedice, nenacházeli příliš důvodů k spokojenosti.

Potravy měli stále ještě dostatek, i když zásoby uložené v kánoi zmizely. Dondragmer tak získal novou příležitost k tomu, aby poukázal na přednosti prámů; přešel ale mlčením skutečnost, že námořníci, kteří člun nakládali, se nemístně spolehli na výšku jeho boků a náklad ponechali jen nedbale upevněný, ne-li úplně volný. Jinak ovšem kánoe zůstala na konci svého vlečného lana naprosto nedotčená. Strom, z něhož byla vydlabaná, se pružností vyrovnal zakrslým dřevinám, jež rostly ve vyšších zeměpisných polohách. Samotná Bree, vyrobená z podobných, i když méně poddajných materiálů, bouři přečkala rovněž bez vážnějších škod; kdyby však kruhová laguna měla skalnaté stěny, mohlo vše dopadnout daleko hůř. Díky své konstrukci po celou dobu pevně seděla na hladině — to byla další výhoda, na niž by první důstojník jistě upozornil, kdyby ho Barlennan nepředešel. Loď ani zásoby jim tedy nechyběly; potíž ale spočívala v tom, jak je spustit na moře.

„Nejjistější bude, když Bree rozebereme tak jako posledně a sneseme dolů. Svah není příliš strmý a ani tíha zde ještě nestojí za řeč,“ navrhl Barlennan po chvíli přemýšlení.

„V tom máte pravdu, kapitáne; nebude ale úspornější, když loď rozdělíme po celé délce tak, abychom získali řady prámů vzájemně napojených na sebe? Pak bychomje mohli snadno přenést nebo odtáhnout k potoku a o kus dál po proudu se námje určitě podaří splavit.“ S tímto nápadem přišel Hars, který se už nadobro zotavil po svém střetnutí s balvanem. „To zní slibně. Harsi, co kdybyste se podíval, jak to může být daleko? Ostatní mohou začít uvolňovat podélné vazáky a překládat náklad.“

„Zajímalo by mě, jestli je počasí pořád ještě nepříznivé pro létající stroje,“ poznamenal spíše jen tak pro sebe Dondragmer. Barlennan se zadíval na oblohu.

„Mraky jsou stále nízko a vane silný vítr,“ odpověděl. „Pokud se Letci nemýlí — a řekl bych, že by o tom měli něco vědět — nejsou to zrovna nejlepší letové podmínky. Ale neuškodí podívat se občas na nebe. Docela se těším, až se zase nějaký ten větroň objeví.“

„Docela by se námjeden hodil,“ poznamenal suše první důstojník. „Měli bychom ho do páru ke kánoi.“ Barlennan neodpověděl; dosud vědomě neuvažoval o tom, že by rozmnožil svou sbírku o kluzák, ale teď ho ta myšlenka ho docela zaujala Ovšem aby v něm sám letěl — ani s odvahou to není třeba přehánět.

Podle předpovědi Letců mělo brzy nastat příznivější počasí a během několika příštích dnů už bylo nebe skutečně bez mraků. Přes zlepšení letových podmínek jen málokoho z členů posádky napadlo pozorovat oblohu. Všichni měli příliš mnoho práce. Ukázalo se, že Harsův plán je proveditelný; už ve vzdálenosti pouhých několika set yardů dál směrem k moři byl potok dostatečně široký i hluboký na to, aby po něm mohli prámy splavovat. Barlennanovo očekávání, že dodatečná tíha nebude hrát velkou roli, se však nepotvrdilo; oproti místům, kde se rozloučili s Lacklandem, teď každý díl vážil dvakrát tolik a námořníci nebyli zvyklí zvedat cokoli. I když měli dostatek sil, působením zvýšené gravitace jim rychle ubývaly a teprve když vyložili veškerý náklad, byli schopni propojené prámy napůl odnést, napůl odtáhnout k potoku. Jakmile seje podařilo spustit na hladinu, byla to už pro posádku hračka; a když parta kopáčů rozšířila řečiště téměř až k místu, kde uvázla Bree, měli téměř vyhráno. Pak už stačilo jen několik set dnů k tomu, aby dlouhý konvoj plně naložených prámů mohl vyplout směrem k oceánu.