Hal Clement - Těžká expedice

Létající stroje se objevily právě ve chvíli, kdy se soulodí nacházelo v té části řečiště, kde byly břehy nejpříkřejší, nedaleko od míst, kde se potok vléval do jezera. Jako první je zahlédl Karondrasee; zatímco ostatní byli zapražení do vlečných lan, on sám v té době na palubě připravoval potravu a měl víc času se rozhlížet. Jeho poplašný svist vzbouřil celou posádku, stejně jako Pozemšťany na Toorey; ti však přílet vetřelců nezpozorovali, protože kamery opět nebyly nastavené dostatečně vysoko.

Kluzáků bylo osm a letěly poměrně blízko u sebe, i když nevytvářely pravidelnou formaci. Nadnášeny vzestupnými proudy na závětrné straně údolí zamířily přímo k lodi; když byly nad ní, změnily směr a přelétly ji nad přídí. Vzápětí se střemhlav spustily dolů, svrhly jakýsi předmět, obrátily se a krouživým letem zpět na závětrnou stranu opět začaly nabírat výšku.

Shazované předměty bylo zřetelně vidět; námořníci jasně rozeznávali oštěpy, jež se podobaly těm, kterých používali lidé od řeky, ale měly mnohem těžší hroty. V první chvíli hrozilo nebezpečí, že posádka z dávné hrůzy před padajícími tělesy propadne panice; brzy však muži s úlevou zjistili, že je střely nezasáhnou, protože směřují o kus dál dopředu. Za několik sekund kluzáky začaly nalétávat znovu a námořníci se přikrčili v očekávání, že tentokrát budou mít vrhači lepší mušku; oštěpy ale dopadly zhruba do stejného místa. Při třetím pokusu už bylo zřejmé, že tam míří záměrně; a vzápětí všichni pochopili, jaký cíl přitom sledovali. Všechny oštěpy zasáhly úzké koryto potoka a více než z poloviny se zarazily do tvrdého jílového dna; po třetím náletu řečiště přehrazovala kolová ohrada, vytvořená z násad dvou tuctů oštěpů, jež lodi účinně bránila v další plavbě.

Když Bree doplula k bariéře, bombardování ustalo. Barlennan se obával, že v něm posádky větroňů budou pokračovat, aby jeho lidem znemožnili překážku odstranit, ale záhy se přesvědčil, že by to bylo zbytečné. Oštěpy, svržené v gravitačním poli sedmi g z výšky téměř sta stop, vězely tak pevně v zemi, že by k jejich vytažení bylo zapotřebí těžké mechanizace. Ke stejnému závěru dospěli Terblannen a Hars, když se plných pět minut marně pokoušeli jeden z kůlů uvolnit.

„Nemůžete je přeštípnout?“ zeptal se Lackland ze svého vzdáleného pozorovacího stanoviště. „Máte v těch svých klepetech pořádnou sílu, jak jsem se mohl přesvědčit.“

„Tohle není kov, ale dřevo,“ namítl Barlennan. „Tady by pomohla jen jedna z vašich ocelových pil nebo nějaké zvláštní trhací zařízení.“

„Musíte mít nástroje na opracování dřeva; čím byste jinak na lodi prováděli opravy?“

„K řezání používáme nástrojů vyrobených ze zvířecích zubů, jež jsou zasazené do pevných rámů; většina z nich se ale jen těžko přenáší. Využijeme všeho, co máme na palubě, i když nás asi sotva nechají příliš dlouho na pokoji.“

„Mohli byste jejich útoky odrážet ohněm“

„To ano, ale jen pokud by byli tak hloupí a blížili se k nám z návětrné strany.“ Lackland se odmlčel a námořníci zaútočili na kůly všemi řeznými nástroji, které jim padly do ruky. Dýky z tvrdého dřeva se ukázaly být k nepotřebě, ale našlo se i pár nožů zhotovených z kostí a klů, s jejichž pomocí se občas podařilo odštípnout nějakou tu třísku. Další z členů posádky, kteří neměli nářadí, se pokoušeli kůly podhrabat; střídavě se potápěli do líně tekoucího proudu několik palců pod hladinu a rozrývali nepoddajný jíl. Dondragmer chvíli přihlížel a pak usoudil, že bude mnohem snazší vykopat kolem překážky nové koryto, než se snažit vydolovat dva tucty oštěpů zaražených na čtyři stopy hluboko. Kopáči jeho nápad nadšeně přijali za svůj a práce jim šla rychle od ruky.

Kluzáky po celou tu dobu nepřestávaly kroužit po obloze; nedalo se určit, zda tam setrvávaly přes noc, anebo se pod rouškou tmy střídaly. Barlennan ostražitě sledoval vrcholky kopců po obou stranách potoka, zda se tam neobjeví pozemní sily nepřítele; po dlouhou dobu však široko daleko nespatřil sebemenší známku života. Rovněž posádky kluzáků zůstávaly neviditelné; nikdo nemohl říci, jak jsou početné, ani co je to za bytosti, jež na nich létaly, i když lidé i Meskliňané považovali více méně za samozřejmé, že patří k Barlennanově rase. Skrytí pozorovatelé sice zprvu nejevili žádné viditelné známky znepokojení nad tím, že se námořníci pokoušejí z obklíčení prokopat, ale jak výkopy pokračovaly, dali jim zřetelně najevo, že nehodlají jen nečinně přihlížet. Průplav byl zhruba ze tří čtvrtin hotový, když se rozhodli zasáhnout; po další sérii náletů bylo nové koryto stejně neprodyšně přehrazené jako to původní. I v tomto případě bylo patrné, že si vrhači oštěpů dávali pozor, aby nezasáhli žádného z členů posádky. Na morálku mužstva však akce měla stejně neblahé účinky jako kdyby byla spojená s tělesným násilím; ukázala, že je v silách útočníků zmařit mnohadenní práci během několika minut a že tudy cesta na svobodu nevede. Bylo třeba zvolit zcela odlišný postup.

Na radu Pozemšťanů Barlennan svým lidem už dříve rozkázal, aby se neshlukovali do větších skupin; nyní je svolal k lodi a rozmístil je v širokých rozestupech podél řady prámů po obou březích potoka. Námořníci se měli držet tak daleko od sebe, aby při pohledu shora netvořili hromadný cíl, a zároveň dostatečně blízko, aby si v případě pozemního útoku mohli vzájemně poskytovat podporu. Barlennan se rozhodl vyčkávat; chtěl dát neznámým protivníkům najevo, že nyní je řada na nich, aby provedli následující tah. Ti si však dali ještě několik dnů na čas.

Pak se v dálce objevilo dalších dvanáct kluzáků. Střemhlav se snesly dolů, rozdělily se do dvou skupin a přistály na pahorcích po obou stranách uvězněného plavidla. Tak jak Letci předpověděli, přistávaly proti větru; od místa, kde se dotkly země, urazily smykemjen několik stop. Z každého stroje vyskočily čtyři postavy, vrhly se ke křídlům a spěšně letouny připoutaly k okolním keřům. Potvrdilo se to, co všichni po celou dobu předpokládali; tvorové byli tvarem těla, velikostí i zbarvením totožní s námořníky z Bree.

Jakmile byly kluzáky upoutané, počali jejich cestující na návětrné straně budovat jakousi skládací konstrukci, k níž pak připevnili lana zakončená háky. Zdálo se, že dosti pečlivě vyměřují vzdálenost mezi tímto zařízením a nejbližším strojem. Dokud nebyli s výsledkem spokojeni, nevěnovali posádce Bree nejmenší pozornost. Pojednou zazněl protáhlý kvílivý zvuk, který zřejmě sloužil jako znamení pro výsadek na protější výšině, že je všechno hotovo. V té chvíli se hlouček plachtám, shromážděných na kopci na závětrné straně, pustil dolů se svahu. Nepostupovali skokem, tak jako posádky kluzáků bezprostředně po přistání, ale plazili se jako housenky, což byl jediný způsob pohybu, který Barlennanovi lidé až do své návštěvy Okraje ovládali. Přesto vyvinuli značnou rychlost a do západu slunce už byli blízko — jak pesimističtěji založení námořníci usoudili — co by kamenem dohodil. V této vzdálenosti se zastavili a čekali, až přejde noc; měsíce vydávaly právě tak dostatek světla na to, aby každá ze stran viděla, že ta druhá nedělá nic podezřelého. S východem slunce se nově příchozí dali opět do pohybu a zanedlouho stanuli proti kordonu námořníků; vedoucího skupiny v té chvíli dělil od nejbližšího muže pouhý yard, ostatní zůstali o několik stop pozadu. Nezdálo se, že by některý z cizinců měl zbraň. Barlennan se jim vzápětí vydal v ústrety, ale nejprve přikázal dvěma členům posádky, aby k místu setkání nasměrovali jeden z videofonních přístrojů.