Hal Clement - Těžká expedice

„Teď hned odplouváme!“ odpověděl bez váhání kapitán.

Lackland opustil ztemnělou obrazovku a odebral se do své kabiny, aby si po mnoha hodinách na chvíli zdříml. Od chvíle, kdy poprvé zahlédl vesnici, uplynuly necelé čtyři mesklinské dny — pouhých šedesát pět minut.

Bree veplula do vod východního oceánu tak nenápadně, že nikdo nedokázal určit, kdy k tomu vlastně došlo. Vítr den ze dne nabýval na síle, až bylo možno rozvinout všechny plachty běžně používané na širém moři; řeka se postupně rozšiřovala, až břehy na obou stranách námořníkům zmizely z dohledu.

Pluli stále východním směrem, protože podle Letců jim cestu na jih přehrazoval protáhlý mys. Počasí bylo příznivé a kdyby měla nastat jakákoli změna, cizí bytosti, jež na loď tak bděle dohlížely, posádku neopomenou včas varovat. Potravy měli dostatečné zásoby; snadno s nimi vystačí do doby, než narazí na bohaté rybolovné oblasti. Mezi mužstvem panovala dobrá nálada.

Také kapitán byl spokojený. Zčásti na základě vlastního pozorování a experimentů, zčásti díky Lacklandovým příležitostným výkladům zjistil, jak je možné, že dutý člun jako třeba kánoe unese vzhledem ke svým rozměrům mnohem větší náklad nežli prám. Přímo ho posedla myšlenka postavit loď — stejně velkou nebo větší nežli Bree — založenou na podobném principu, na níž bude schopen běhemjediné výpravy přepravit výnos deseti cest. Svým škarohlídstvím ho nedokázal zviklat ani Dondragmer, který namítal, že jistě musí existovat určitý důvod, proč jejich krajané taková plavidla nepoužívají, i když nemohl říci jaký.

„Je to tak prosté,“ zdůrazňoval. „Někdo by na to už dávno přišel, kdyby v tom nebyl nějaký háček.“ Barlennan však jen ukázal dozadu, kde se za lodí lehce vznášela kánoe, obtížená dobrou polovinou všech jejich zásob potravy. Když konečně nabrali kurs k jihu, osvítil prvního důstojníka nový nápad.

„Jen co se dostaneme do míst, kde je rozumná tíha, půjde okamžitě ke dnu,“ prohlásil. „Tady blízko Okraje třeba ještě postačí, ale v normálních podmínkách je zapotřebí řádný, solidní prám“

„Letec to popírá,“ odpověděl Barlennan. „Sám dobře víte, že Bree tady u Okraje nemá o nic menší ponor než u nás doma. Letec tvrdí, že je to proto, že i metan tady váží mnohem méně, což mi připadá rozumné.“ Dondragmer neodpověděl; pouze se podíval s výrazem odpovídajícím útrpnému úsměvu na pružinové závěsné váhy, které na lodi tvořily jeden z hlavních navigačních přístrojů. Byl si jistý, že jakmile závaží začne klesat, dojde k něčemu, s čím ani kapitán ani vzdálený Letec nepočítali. Nevěděl, co to bude, ale byl si jistý, že to nastane.

Kánoe však navzdory zvolna rostoucí tíze plula nerušené dál. Přirozeně neměla tak malý ponor jako na Zemi, protože kapalný metan má více než o polovinu nižší hustotu než voda; při nákladu, který nesla, u ní čára ponoru probíhala zhruba uprostřed mezi kýlem a horním okrajem, takže plné čtyři palce zůstávaly pod „vodou“. Jak dny ubíhaly,

vzdálenost čtyř palců, jež přečnívaly nad hladinou, se nezmenšovala a první důstojník pociťoval téměř zklamání. Možná měli Barlennan a Letec přece jen pravdu.

Tíhový ukazatel se počal nepatrně vychylovat z nulové polohy — zařízení bylo přirozeně uzpůsobené tak, aby zaznamenávalo deseti až stonásobky pozemské gravitace — když poklidný průběh cesty narušil nečekaný zvrat. Tíha v té době odpovídala asi sedmi g. Pravidelné spojení s Toorey se tentokrát zpozdilo a kapitán s prvním důstojníkem se už začali obávat, zda nedošlo na zařízení k poruše. Když se stanice konečně ozvala, nebyl u aparátu Lackland, ale meteorolog, kterého Meskliňané dobře znali.

„Barle,“ začal bez dlouhých úvodů, „nevím, jak silná musí být bouře, aby vám nahnala strach — řekl bych, že vás jen tak něco nevyvede z míry — ale tentokrát se k vám žene smršť, jakou bych rozhodně nechtěl zažít na kocábce dlouhé čtyřicet stop. Řekl bych, že má sílu hurikánu, jaký ani na Mesklinu nebývá často vidět. Zůstává za ní tisíc mil dlouhá, kontrastně zbarvená stopa; tvoří ji zřejmě usazeniny vyvržené z hloubky na hladinu.“

„To mi stačí,“ uznal Barlennan. „Jak se jí vyhneme?“

„V tomje háček; nevím Je od vás ještě daleko a nejsem si jistý, zda nepřekříží vaši dráhu zrovna v nejkritičtější okamžik. Do té doby kolem vás přejde ještě několik běžných cyklonů a je možné, že ovlivní nejenom váš kurs, ale i směr postupu tornáda. Říkám vám to proto, že asi pět set mil na jihozápad leží skupina poměrně velkých ostrovů a možná byste k nim měli zamířit. Bouře je zcela jistě zasáhne, ale zdá se, zeje tam několik dobrých kotvišť, kde byste mohli Bree ukrýt, dokud se to nepřežene.“

„Dorazíme tam včas? Kdybychom to neměli stihnout, raději bouři přečkáme na širém moři než v blízkosti jakékoli pevniny.“

„Při rychlosti, kterou si teď udržujete, byste měli mít dost času na to, abyste se tam dostali a vyhledali si bezpečný přístav.“

„Tak dobrá. Jakou máme polohu?“

Pozemšťané zaměřovali polohu Bree pomocí rádiových vln vyzařovaných z vizifonních aparátů, protože shora z oběžné dráhy by loď nevypátral žádný teleskop, takže meteorolog mohl kapitánovi snadno poskytnout požadované údaje. Po nezbytném přesměrování plachet Bree nabrala nový kurs.

Nebe zůstávalo bez mraků, jen vítr nabyl na síle. Jak dny ubíhaly, nedoznal tento ráz počasí prakticky žádné změny; postupně se však ve vyšších vrstvách atmosféry vytvořil houstnoucí opar, v němž se zlatý sluneční kotouč proměnil v perleťově zářící skvrnu, jež rychle putovala oblohou. Stíny počaly slábnout a nakonec se docela rozplynuly v tlumeném přísvitu, který vydávala jednolitě světélkující nebeská báň.

Bree se nacházela necelých sto mil od souostroví, když pozornost posádky upoutal podivný jev. Daleko před lodí se na obloze objevila drobná, temná tečka; hned se vznášela vysoko nad hladinou, hned zase klesala v střemhlavém letu, na němž by člověk neviděl nic zvláštního, ale který byl naprosto cizí Meskliňanům. Zprvu si jí nikdo nevšiml a když na palubě neznámý předmět konečně zaznamenali, byl už příliš blízko a zároveň 14

vysoko, mimo zorné pole videokamer. Námořník, který ho zahlédl jako první, vypískl překvapením. V monitorovacím středisku na Toorey to vyvolalo poplach, ale televizní obrazovky zachycovaly jen posádku Bree, jak vzpíná svá housenkovitá těla vzhůru a upřeně hledí k obloze. „Co se děje, Barle?“ ozval se okamžitě Lackland.

„Nemám ponětí,“ odpověděl kapitán. „Nejprve jsem si myslel, že jste vyslali raketu, aby nás přesněji navedla k souostroví, ale je to menší a má to značně odlišný tvar.“

„Takže je to létající předmět?“

„Ano. Nevydává ale na rozdíl od vaší rakety žádný zvuk. Řekl bych, že je poháněný větrem, jenže se pohybuje příliš hladce, plynule a nesprávným směrem. Nevím, jak bych ho měl popsat; je širší než delší a trochu připomíná ráhno připevněné křížem na stěžeň. Lip vám to přiblížit nedokážu.“

„Nešlo by obrátit jednu z kamer vzhůru, abychom se mohli taky podívat?“

„Zkusíme to.“ Lackland se okamžitě telefonicky spojil s jedním z biologů na stanici.