Hal Clement - Těžká expedice

Pokud však vůbec existovala nějaká šance, že se podaří ohnivý mrak účinně použít, ve chvíli, kdy se flotila kanoí rozvinula a obklopila Bree, taková možnost definitivně zmizela. Ve vzdálenosti dvou nebo tří yardů od lodi se jejich postup zastavil a na chvíli zavládlo naprosté ticho. K Lacklandově nemalé zlosti právě v tom okamžiku zapadlo slunce a nemohl sledovat, co se děje. Příštích osm minut strávil tím, že se pokoušel vyčíst nějaký význam z podivných zvuků, které vycházely z přijímače, ale jeho úsilí skončilo nezdarem, protože nezachytil jediné slovo v jazyce, který by znal. Neozvalo se ani nic, co by naznačovalo násilnou činnost; obě posádky se zřejmě jen vzájemně oťukávaly. Patrně se jim však nepodařilo najít společnou řeč, protože nic z toho, co slyšel, nepřipomínalo souvislý rozhovor. Za úsvitu nicméně zjistil, že noc neproběhla tak zcela bez událostí. Za normálních okolností měl proud během noci zahnat Bree o kus dál po řece; místo toho ležela stále proti vesnici. Navíc se už nenacházela daleko uprostřed řečiště, ale jen několik yardů od břehu. Lackland se užuž chystal Barlennana zeptat, proč se rozhodl podstoupit takové riziko a jak dokázal Bree vmanévrovat do této polohy, když počalo být zřejmé, že kapitán je vývojem událostí stejně překvapený jako on.

Někteří z námořníků uchopili náhradní stěžně a pokoušeli se loď odstrčit zpět do středu řeky, ale neměli úspěch. Dondragmer po krátké obhlídce vnějších prámů přišel s hlášením, že se nalézají v kleci vytvořené z kůlů zaražených do dna; pouze strana proti proudu zůstávala otevřená. Mohla, ale nemusela to být náhoda, že klec měla dostatečné rozměry právě tak na to, aby pojala Bree. Mezitím se kánoe počaly stahovat z prostoru kolem tří ohrazených stran a zatarasily jedinou cestu k úniku; námořníci, kteří se právě chystali loď tímto směrem bidlovat, všeho nechali a obrátili se na Barlennana pro další instrukce. Kapitán po chvíli přemýšlení posuňkem vyzval posádku, aby se stáhla na vzdálený konec lodi, a sám se vydal opačným směrem, naproti shromážděným kánoím. Způsob, jakým se loď ocitla v nynějším postavení, nebylo těžké uhodnout; když nastala tma, museli někteří z veslařů tiše sklouznout do řeky, podplavat Bree a dotlačit ji tam, kam chtěli. Na tom nebylo nic zvláštního; on sám byl schopen nějaký čas vydržet pod hladinou řeky či oceánu, obsahujících značný podíl rozpuštěného vodíku. Starost mu dělalo jedině to, jaké mají tito lidé s jeho lodí úmysly.

Cestou se zastavil u jedné z beden se zásobami, odstranil z ní kryt a vyjmul kus masa. Došel s ním až na samý konec lodi a nabídl ho mlčícímu davu domorodců. V tu chvíli se mezi nimi ozvalo nesrozumitelné brebentění; vzápětí všechno ztichlo, když se jedna z kánoí zvolna rozjela kupředu a domorodec sedící na přídi, podle všeho náčelník, se natáhl pro nabízený dar. Barlennan mu maso odevzdal. Náčelník je okusil a cosi poznamenal; pak si utrhl pořádnou porci, zbytek podal dozadu svým společníkům, a se zaujetím se pustil do jídla. Barlennana to povzbudilo; skutečnost, že si nenechal všechno pro sebe, napovídala, že tito lidé už dosáhli jistého stupně společenského vývoje. Vrátil se tedy pro další kus a opět ho podával věznitelům; když však po něm náčelník sáhl, kapitán tentokrát ucukl. Ukryl sousto za zády, došel k nejbližšímu kůlu, jež obklopovaly loď, ukázal na něj, rozmáchl se směrem k Bree a obrátil se k řece. Byl si jistý, a to zcela právem, že tomu, co naznačoval, musel každý rozumět; smysl jeho počínání pochopili i Pozemšťané na vzdáleném Toorey, třebaže nepadlo jediné slovo v jejich jazyce. Náčelník se však ani nepohnul. Barlennan celý výstup zopakoval a znovu maso nabídl jako výkupné.

Pokud měl náčelník nějaké společenské cítění, projevovalo se zřejmě jen v rámci vlastní pospolitosti; ve chvíli, kdy kapitán maso ukázal podruhé, vymrštil se oštěp jako jazyk chameleóna, nabodl kořist, vytrhl ji z Barlennanova sevření a stáhl se dřív, než překvapení námořníci stačili cokoli podniknout. Vzápětí náčelník vyštěkl jediný rozkaz; v té chvíli polovina bojovníků z každé z kánoí skočila vpřed.

S útokem ze vzduchu se námořníci ještě nesetkali a poté, co kapitán začal vyjednávat, taky poněkud polevila jejich pozornost; to, co se odehrálo na palubě, proto ani vzdáleně nepřipomínalo boj. Bree se ocitla v rukou útočníků ani ne za pět sekund. Náčelník se svým doprovodem okamžitě začal s prohlídkou spížních skříní a dokonce i přes jazykovou bariéru bylo zřejmé, že je spokojen. Na jeho pokyn začali domorodci shromažďovat lodní zásoby masa na palubě, aby je mohli přeložit do kánoí. Barlennan jen ohromeně přihlížel a teprve po chvíli ho napadlo, že mu zůstal ještě jeden spojenec, se kterým se může poradit.

„Charlesi, jste na příjmu?“ Od chvíle, kdy celý incident začal, to byla jeho první slova v angličtině. Lackland, který všechno sledoval chvíli pobaveně, chvíli znepokojeně, odpověděl okamžitě.

„Ano, Barle, vím, co se přihodilo.“ Při řeči sledoval, jak útočníci na jeho slova zareagují, a výsledek ho nezklamal. Náčelník, jenž zrovna stál zády k místu, kde byla připoutaná rádia, sebou mrskl jako vyplašený chřestýš a s neuvěřitelně lidským výrazem překvapení začal pátrat, odkud vyšel tajemný hlas. Jeden z jeho druhů, který byl obrácený směrem k přijímačům, ukázal na přístroj, jehož reproduktorů Lackland použil, ale poté, co do nedobytné skříňky chvíli bodal nožem a hrotem oštěpu, náčelník tento nápad zřejmě zavrhl. To byl okamžik, který si Pozemšťan zvolil k tomu, aby znovu promluvil. „Myslíte, Barle, že je dokážeme zastrašit pomocí rádia?“

Náčelník měl v té chvíli hlavu jen dva palce od reproduktoru a Lackland se nijak nesnažil zmírnit hlasitost. V tu chvíli už o původu hlasu nebylo pochyby a náčelník se raději dal na ústup. Zjevně se snažil pohybovat co nejpomaleji, aby si zachoval důstojnost, a zároveň chtěl být co nejrychleji pryč; Lackland měl znovu co dělat, aby se hlasitě nerozesmál. Než Barlennan stačil odpovědět, přistoupil Dondragmer k hromadě masa, vybral zvlášť šťavnatý kus a s projevy nábožné úcty ho položil před rádiový aparát. Vystavil se tak nebezpečí, že skončí nejméně se dvěma noži v těle, ale stráže byly příliš zaujaté novým vývojem situace, než aby mu v tom chtěly zabránit. Lackland pochopil, co se od něj očekává; ztlumil zvuk vysílače, aby jeho hlas zněl vlídněji, a vřele prvního důstojníka pochválil. „Dobrá práce, Done. Pokaždé, když uděláte něco podobného, budu dávat najevo spokojenost; když naopak naši noví známí provedou něco, co nebudeme chtít, udělám pořádný kravál. Sami víte nejlíp, jak se máte zachovat. Hlavně se pokuste vzbudit dojem, že v těchhle skříňkách sídlí mocné bytosti a kdo je popudí, toho srazí blesk.“

„Rozumím. Uděláme, co je třeba,“ ujistil ho Dondragmer. „Myslel jsem si, že něco takového máte na mysli“ Náčelník mezitím znovu sebral odvahu a znenadání zaútočil oštěpem proti nejbližšímu přístroji. Lackland zůstal zticha;

usoudil, že uražený dřevěný hrot není třeba zvlášť komentovat. Námořníci s chutí přistoupili na Letcovu hru: s projevy posvátné hrůzy se odvrátili a zakryli si oči klepety. V téže chvíli Barlennan skříňce nabídl další lákavé sousto a posuňky všemožně naznačoval, že se tak pro nevědomého rouhače pokouší vyprosit milost. Na říční lid to zjevně udělalo dojem a dokonce i náčelník ustoupil stranou a svolal svou družinu k poradě. Nakonec jeden z rádců zvedl odřezek masa a jen tak na zkoušku ho předhodil nejbližšímu rádiu. Lackland už chtěl vlídně poděkovat, když zaslechl Dondragmerův hlas, „Odmítněte!“ I když nechápal důvod, rozhodl se spolehnout na Meskliňanův úsudek; nastavil vysílač na nejvyšší hlasitost a zařval jako lev. Dárce vyděšeně uskočil; vzápětí se na příkrý povel náčelníka připlazil zpět, odstranil sousto, jež vyvolalo takovou nelibost, vybral na hromadě jiný kus a uctivě jím popudlivou bytost obdaroval.