Hal Clement - Těžká expedice

„Na to moc nesázejte,“ odpověděl pozorovatel. „Když jsem informoval naše fyziografy, jen potěšeně pokyvovali hlavami. Jeden prohlásil, že ho překvapuje, proč jste se s něčím podobným nesetkali mnohem dřív; pak spustil druhý v tom smyslu, že na tom není nic divného, protože většinu těchto útvarů můžete čekat až mnohem dál od rovníku. Zaujalo je to tak, že si ani nevšimli, kdy jsem odešel. Řekl bych, že máte kliku, že větší část cesty za vás vykonají vaši přátelé.“

„To je mi novina.“ Lackland se odmlčel, protože ho v té chvíli napadla další otázka. „Pokud jsou tyhle zlomy tak běžné, potřeboval bych vědět, zda se mezi těmito místy a oceánem nenacházejí ještě nějaké další. Musíte kvůli tomu provést nový průzkum?“

„To není třeba. Poradil jsem se předem s geology a celý úsek jsem už prozkoumal. Když dokážete zvládnout tento schod, máte vyhráno — pak stačí spustit loď na hladinu a váš přítel už může po řece pokračovat sám. Zbývá vyřešit jediný problém, a sice jak přenést plachetnici přes okraj útesu.“

„Přenést — hmm. Vím, že jste to myslel obrazně, Hanku, ale co říkáte má něco do sebe. Díky za všechno; později si s vámi možná ještě budu chtít promluvit.“ Lackland vstal od vysílačky, lehl si na palandu a horečně uvažoval. Nikdy Bree neviděl na hladině; když se poprvé setkal s Barlennanem, byla už vytažená na břeh a pokud ji cestou vlekl napříč přes řeku, zdržoval se většinu času v tanku pod hladinou. Proto nevěděl, jak hluboký má plavidlo ponor. Musí však být mimořádně lehké, aby vůbec mohlo plout na moři kapalného metanu, protože metan má téměř o polovinu nižší hustotu než voda. Navíc není duté — to znamená, že nepluje díky velkému prostoru uprostřed, vyplněnému vzduchem, jenž snižuje jeho průměrnou hustotu podobně jako v případě ocelové lodi na Zemi. „Dřevo“, z něhož byla Bree zhotovená, je natolik lehké, aby plulo na metanu a uneslo jak posádku, tak značný lodní náklad. Jednotlivý prám proto na tomto místě planety nemůže vážit víc než několik uncí — nanejvýš jednu či dvě libry. Je-li tomu tak, mohl by se Lackland sám postavit na okraj útesu a spouštět i několik prámů současně; dva námořníci by zřejmě dokázali pozvednout celou loď, pokud by se je podařilo přesvědčit, aby si pod ni vlezli. Sám Lackland neměl jiný provaz či lano kromě toho, na němž byl připoutaný smyk; na Bree však byla lanoví víc než dostatečná zásoba. Námořníci by rozhodně měli vědět, jak dát dohromady zdvihací zařízení, jímž by si mohli úkol usnadnit — ačkoli kdo ví? Na Zemi to patří k základům mořeplaveckého umění; na Mesklinu s jeho překvapivými, i když pochopitelnými předsudky vůči zvedání, skákání, házení a čemukoli spojenému s výškou může být úplně jiná situace. Každopádně Barlennanovi muži dovedou přinejmenším vázat uzly a ani způsob přemisťování břemen vlečenímjim už není tak docela cizí; zbývalo vyřešit jediný opravdový problém, a sice to, zda se námořníci nechají spouštět s útesu společně s lodí anebo ne. Někdo by možná tuto otázku ponechal stranou, ať o ní rozhodne kapitán, ale Lackland dobře věděl, že se to neobejde bez jeho pomoci.

V každém případě bylo teď třeba s Barlennanem promluvit; Lackland se ztěžka natáhl, zapnul příruční vysílačku a zavolal svého mesklinského přítele.

„Barle, něco mě napadlo. Co kdyby vaši lidé spustili loď s útesu na lanech, každý prám samostatně, a dole ji zase sestavili?“

„Jak se dostanete dolů vy?“

„Nijak. Asi třicet mil odsud teče velká řeka, která by podle hlášení Hanka Stearmana měla být splavná až po ústí do moře. Mám pro vás následující návrh: odvezu vás k vodopádu, pomohu vám, jak jen to bude možné při spouštění Bree s útesu, podívám se, jak ji spustíte na řeku, a popřeji vám všechno nejlepší — od té chvíle pro vás nemůžeme dělat nic jiného, než že vám budeme poskytovat povětrnostní a navigační údaje, jak jsme se dohodli. Máte tak pevné provazy, aby udržely váhu jednotlivých prámů?“

„Samozřejmě; v těchto šířkách naše běžné lano dokáže unést celou loď. Při spouštění je ovšem bude nutné ovinout kolem stromu, vašeho tanku nebo něčeho podobného; ani celá posádka by nedokázala zajistit potřebný tah. To ale není žádný problém. Charlesi, řekl bych, že jste našel řešení.“

„A co vaši lidé? Bude pro ně takový způsob dopravy přijatelný?“ Barlennan o tom chvíli uvažoval.

„Myslím, že to bude v pořádku. Pošlu je dolů společně s prámy a dostanou za úkol odrážet náklad od stěny útesu. To je zaměstná natolik, že nebudou mít čas hledět dolů, ani uvažovat o tom, jak jsou vysoko. Ostatně při tomto pocitu lehkosti, který všichni zakoušíme“ — Lackland v duchu zasténal — „se nikdo zvlášť nebojí, že spadne; dokonce ani tolik,

kolik by bylo třeba. O nás si nedělejte starost. Neměli bychom rovnou vyrazit k vodopádu?“

„Dobrá.“ Lackland se dovlekl k řízení a náhle pocítil nesmírné vyčerpání. Jeho úkol byl téměř u konce, dříve než očekával. Celé jeho tělo přímo volalo po tom, aby se zbavilo obrovské tíže, která na něj posledních sedm měsíců doléhala. Snad tady neměl zůstávat přes zimu, ale navzdory únavě toho nelitoval.

Tank zabočil doprava a pustil se podél okraje útesu vzdáleného dvě stě yardů. Zatímco Meskliňané svůj strach z výšek postupně překonávali, Lackland ho začínal pociťovat. Navíc se dosud nepokusil opravit hlavní světlomet, který vzal za své v první bitvě se zástupcem mesklinské fauny, a neměl příliš chuti cestovat nad srázem potmě, pouze za světla cestovních reflektorů.

Cestu k vodopádu zvládli na jediný zátah asi za dvacet dnů. Pozemšťan i domorodci ho slyšeli už zdaleka; zprvu pociťovali jen nezřetelné záchvěvy ovzduší, jež postupně přecházely v tlumený rachot a posléze v řev, který zahanbil i hlasové ústrojí Meskliňanů. Když se dostali na dohled, byl právě den a Lackland při té podívané bezděky zastavil. V místě, kde řeka dosahovala okraje srázu, byla půl míle široká a hladká jako sklo; prostě se přehýbala přes okraj a padala dolů — v korytě zřejmě nebyla žádná skaliska ani jiné nerovnosti. Vodopád vymlel do stěny útesu míli hlubokou průrvu; poskytovala skvělý výhled do rokliny. Jeho povrch nečeřila jediná vlnka, podle níž by se dala určit rychlost mohutného přívalu; prozrazovala ji však divokost, s jakou ze dna vyrážela tříšť. Dokonce i v této gravitaci a atmosféře zůstávala dolní část kataraktu trvale zahalená do mlžného oparu, který jen postupně řidl a odkrýval pohled na rozvířenou hladinu. Kromě vzdušných proudů, jež vytvářely padající masy tekutiny, panovalo bezvětří. Dál od útesu se tok řeky rychle zklidňoval a hladce plynul směrem k oceánu.

Posádka Bree opustila palubu hned, jak tank zastavil; podle toho, jak se její členové rozestavili podél okraje rokle, bylo zřejmé, že s morálkou mužstva během sestupu sotva vzniknou vážnější problémy. Barlennan vzápětí zavolal všechny zpátky na loď a okamžitě se započalo s přípravnými pracemi. Zatímco Lackland se znovu uložil k odpočinku, začali námořníci vykládat svazky lan a přes okraj útesu spustili olovnici, aby zjistili jeho skutečnou výšku. Někteří členové posádky k prámům připevňovali volné součástky výstroje, i když díky důkladným přípravám provedeným před počátkem cesty toho už v tomto směru nezbývalo příliš na práci; další uvolňovali lana, jimiž byly prámy vzájemně propojeny, a prověřovali zarážky, které je bezpečně oddělovaly. Práce jim šla rychle od ruky a množství prámů odpoutaných od hlavního tělesa lodi utěšeně vzrůstalo.