Hal Clement - Těžká expedice

Ve chvíli, kdy Barlennan s Dondragmerem zamířili k letounům, zazněl strohý rozkaz, aby zůstali stát. Muž, který je oslovil, neměl žádné hodnostní označení, takže se nedalo zjistit, jakou má pravomoc; to však bylo z hlediska jejich plánu podružné. Poslušně se zastavili a ze vzdálenosti třiceti či čtyřiceti yardů si nenucené prohlíželi kluzáky, jejichž posádky se začaly tvářit bojovně. Reejaaren se svou arogancí zřejmě nebyl mezi svými krajany výjimkou. „Vypadáte vyjeveně, barbaři,“ poznamenal po chvíli ticha jeden z pilotů. „Klidně se podívejte, stejně nic nepochopíte, i kdyby vám oči vypadly.“ Mluvil Barlennanovýmjazykemjen s nepatrně horším přízvukem než hlavní tlumočník. „Pohled na vaše stroje nás opravdu nemůže příliš poučit. Například by stačilo prohnout přední plochy křídel poněkud dolů a ušetřili byste si spoustu starostí s větrem; takhle jen zbytečně plýtváte silami.“ Barlennan neměl ve své mateřštině výraz pro „křídla“ a musel si jej vypůjčit z angličtiny. Pilot požádal o vysvětlení a když ho vyslechl, samým překvapením na chvíli zapomněl na svou povýšenost. „Vy jste se už někdy setkali s kluzáky? Kde to bylo?“

„Váš typ létajícího stroje jsem v životě neviděl,“ odvětil Barlennan. Odpovídal popravdě, ale důraz, který položil na první slovo, byl rozhodně zavádějící. „Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko u Okraje, ale mám za to, že kdybyste letěli o kus dál na jih, jejich křehká konstrukce by se pod vlivem rostoucí tíhy zbortila.“

„Jak…“ Pilot se zarazil; uvědomil si, že takto se nechová civilizovaný tvor k nevědomému barbarovi. Na chvíli se odmlčel a uvažoval, jaký postoj by v tomto případě měl zaujmout. Pak se rozhodl přenechat rozhodnutí na svých nadřízených. „Až se vrátí Reejaaren, určitě se o vaše drobná zlepšení bude zajímat. Pokud usoudí, že mají nějakou cenu, třeba vám dokonce sníží přístavní poplatky. Do té doby byste se ale neměli ke kluzákům přibližovat; mohli byste si všimnout některých cennějších detailů a pak bychom vás museli považovat za špehy.“ Spokojeni s dojmem, který vyvolali, se Barlennan i jeho první důstojník bez odmluvy vrátili na Bree a podali o setkání zprávu na Toorey. „Jak se tvářil, když jste mu naznačili, že máte kluzáky schopné létat v zeměpisných šířkách kolem dvou set g?“ zeptal se Lackland. „Myslíte, že vám uvěřil?“

„Těžko říct; v té chvíli ho zřejmě napadlo, že si rozhovorem s námi koleduje o malér, a rozhodl se počkat, dokud se nevrátí šéf. Přesto si myslím, že nás začínají vidět jinýma očima.“

Barlennan měl možná pravdu, ale když se vrátil tlumočník, jeho chování nějaké zvláštní změně postoje nenasvědčovalo. Během doby, která uplynula od přistání do chvíle, než navštívil Bree, ho pilot zřejmě stačil o obsahu rozhovoru informovat; Reejaaren se však o tom ani slůvkem nezmínil.

„Správce vnějších přístavů je pro tuto chvíli ochoten předpokládat, že nemáte nepřátelské úmysly,“ řekl úvodem. „Tím, že jste bez dovolení vystoupili na břeh, jste přirozeně porušili naše zákony, uznává však, že jste v té době byli v nesnázích, a chce k vám být shovívavý. Pověřil mě, abych provedl inspekci vašeho nákladu a stanovil výši pokuty a přístavních poplatků.“

„Nepřál by si správce prohlédnout náklad osobně a třeba i přijmout malou pozornost jako důkaz naší vděčnosti za jeho laskavost?“ otázal se Barlennan s dobře potlačovanou jízlivostí. Reejaaren předvedl meskliňanskou obdobu úsměvu. „Váš postoj je chvályhodný a jsem přesvědčen, že spolu budeme velmi dobře vycházet. Správce je bohužel zaneprázdněn na jiném ostrově a vrátí se až za mnoho dnů. Pokud tady ještě budete, určitě s potěšením vaší nabídky využije. Teď se ale dejme do práce.“

Ani při prohlídce Bree nepřestal Reejaaren dávat najevo svou nadřazenost, ale nevědomky Barlennanovi poskytl jistou informaci, kterou by vědomě nikdy neprozradil. Navenek ovšem znevažoval hodnotu všeho, co viděl, a donekonečna vyzdvihoval „shovívavost“ svého vzdáleného pána Marreniho. Pak si ale jako pokutu při vlastnil úctyhodné množství plodů, tvarem připomínajících jedlové šišky, jež výprava shromáždila cestou přes pevninskou šíji. Dalo by se čekat, že zde tyto plody budou lehce dostupné, protože rostly na místech, kam se dalo na kluzácích snadno zaletět. Pokud tedy považoval ovoce za vzácnost, mohlo to znamenat, že jeho lidé mají před „barbary“ z pevniny respekt a že nejsou takovými pány tvorstva, za jaké se chtěli považovat. Z toho vyplývalo, že Dondragmerův plán má poměrně značnou naději na úspěch, protože tlumočník patrně udělá všechno možné, aby si před „barbarskou“ posádkou Bree nezadal. Když byly poplatky uhrazené, nahrnuly se davy místních obyvatel, kteří dosud jen přihlíželi z okolních kopců, houfně do údolí; zájem o „jedlové šišky“ Barlennanovi potvrdil, že jsou zde tyto plody vzácností. Zprvu se mu příliš nechtělo rozprodat všechno, co měl na palubě, protože doufal, že teprve doma mu toto zboží přinese opravdový zisk; pak si ale uvědomil, že cestou domů bude muset místa, kde se tato plodina vyskytuje, tak jako tak navštívit. Mnozí z kupujících byli zjevně sami povoláním kupci a měli s sebou hojné zásoby zboží. Nabízeli i potraviny, ale o ty posádka na kapitánův pokyn neprojevovala zájem. Na tom nebylo nic neobvyklého; pro zámořské kupce, kteří cestou získávali obživu z moře a většinu druhů potravin nedokázali uchovat v čerstvém stavu tak dlouho, aby je mohli doma prodat, bylo podobné zboží téměř bezcenné. Výjimku tvořilo hlavně koření, které nepodléhalo tak rychle zkáze, ale to místní obchodníci nenabízeli.

Někteří z kupců však měli na prodej řadu užitečných věcí. K Barlennanovu úžasu mezi nimi byly i lano a plátno, o které se zajímal. Dlouhou dobu ohmatával neuvěřitelně průzračnou a zároveň pevnou tkaninu, než se ujistil, že je to opravdu stejný materiál, jakým byla potažená křídla kluzáků. Musel jednat opatrně, protože Reejaaren mu byl stále nablízku. Od kupce se dověděl, že jde o látku utkanou z rostlinných vláken — mazaný obchodník odmítl uvést bližší podrobnosti — napuštěnou zvláštním roztokem, který částečně rozpustil vlákna a ucpal oka v tkanině.

„Znamená to, že je odolná proti větru? Taková látka by u nás mohla jít dobře na odbyt. Zřejmě není dost pevná na to, aby se jí dalo prakticky využít, třeba jako střešní krytiny, ale. v různých barevných odstínech rozhodně působí dekorativně. Není sice ode mne příliš taktické, abych vám něco takového říkal, ale tohle je ten nejzajímavější obchodní artikl na celém ostrově.“

„Že není dost pevná?“ rozhořčil se místo kupce Reejaaren. „Podobné plátno se nevyrábí nikde jinde a je to jediný materiál, který je natolik lehký a zároveň dostatečně odolný, aby posloužil jako potah na křídla našich kluzáků. Pokud máte zájem, můžeme vámje prodat, ale jedině v malých štůčkách — jen blázen uvěří sešívanému křídlu, že ve švu nepovolí.“

„Samozřejmě,“ ochotně souhlasil Barlennan. „Je docela možné, že tady, kde je tak malá tíha, takový materiál vyhovuje. Ve vyšších šířkách by ale k tomuto účelu byl naprosto k nepotřebě; letoun s plochou křídel dostatečně velkou na to, aby vzlétl, by potřeboval tak silný vztlak vzduchu, že by ho roztrhal na kusy.“ Tady Barlennan téměř doslova citoval slova jednoho ze svých pozemských přátel, který mu předtím vysvětloval, proč se dál na jih nikdy s kluzáky nesetkali. „Jistě, v těchto šířkách je kluzák vystaven jen malému zatížení,“ souhlasil Reejaaren. „Proto je nestavíme pevnější, než je nutné, abychom zbytečně nezvyšovali jejich hmotnost.“