Hal Clement - Těžká expedice

„Nebyl si jistý, protože nevěděl, jak hluboko jsou zaražené, ani jak rychle se naučíme zařízení obsluhovat; ale odhadoval to tak najeden denně, což je rychlejší, než kdybychom se chtěli bariérou prosekat.“

„Při takové rychlosti stačí zbytek posádky zatím kanál dokončit bez ohledu na to, kolik lidí budete k obsluze té věci potřebovat. Mimochodem, má to nějaké jméno?“

„Letec tomu říká diferenciální zdvihadlo. Poslední slovo je mi docela jasné, ale to první nedovedu přeložit — pro mne je to pouhý zvuk.“

„Pro mne taky. Ale neztrácejme čas; vaše směna může nastoupit u zdvihadla, moje v průplavu.“ Mužstvo se s chutí pustilo do práce.

Průplav se podařilo dokončit s předstihem. Brzy se totiž ukázalo, že k obsluze zdvihadla postačí dva námořníci, kteří se vždy po několika minutách vystřídají; na výkopech se tak mohl podílet celý zbytek posádky. Kladkostroj pracoval zvolna, ale spolehlivě; postupně z tvrdého dna uvolnil osm hrozivě vyhlížejících oštěpů. K Barlennanovu uspokojení zůstaly všechny zcela neporušené, včetně hrotů vytesaných z křemene. Jeho krajané s kamenem téměř nepracovali a podobné zbraně byly u nich doma velkou vzácností.

Když měli bariéru za zády, byl to do zátoky už jen skok; u břehu pak sestavili Bree do její přirozené podoby. Práce jim šla rychle od ruky — posádka už v této činnosti dosáhla přímo odborných kvalit — a zanedlouho loď konečně vyplula do hlubších vod. Pozemšťané nahoře na stanici si svorně oddechli úlevou. Jak se však brzy ukázalo, bylo to poněkud předčasné.

Kluzáky jim po celou cestu přelétaly nad hlavou. Pokud jejich posádky překvapil způsob, jakým si námořníci uvolnili plavební dráhu, nedaly to na sobě nijak zvlášť znát. Barlennan však věřil, že i tímto dokladem své technické vyspělosti museli na domorodce náležitě zapůsobit. Když dorazili k ústí fjordu, zahlédl na pláži asi tucet kluzáků a přikázal kormidelníkovi, aby přirazil ke břehu.

Bree zakotvila několik yardů od pobřeží a první, kdo je uvítal, byl Reejaaren. „Vidím, že už jste opět připraveni vyplout na moře. Příští bouři bych se na vašem místě snažil raději přečkat daleko od pevniny.“

„Správně,“ souhlasil Barlennan. „Na moři, které neznáte, ovšem není snadné určit, jakou právě máte polohu. Třeba byste nám mohl říci, kde se v tomto oceánu nalézá pevnina. Nebo máte námořní mapy, které byste nám mohli poskytnout?“

„Naše mapy jsou přirozeně tajné,“ odpověděl tlumočník. „Souostroví však byste měli opustit tak během čtyřiceti až padesáti dnů, potom dalších tisíc dnů plavby jižním směrem už na pevninu nenarazíte. Neznám rychlost vaší lodi, takže to berte jen jako hrubý odhad. Pak se pobřeží stáčí k východu a pokud budete pokračovat dál na jih, doplujete k němu asi tak na úrovni“ (zde uvedl výraz, označující na tíhovém ukazateli hodnotu, jež odpovídala zhruba zeměpisné šířce 45 g). „O zemích, které leží na tom pobřeží, bych vám toho mohl hodně vyprávět, ale zabralo by to mnoho času. Stačí, když vám řeknu, že jejich obyvatelé dávají přednost obchodu před válčením, i když se možná občas budou chtít vyhnout placení.“

„Budou nás někde považovat za špehy?“ zeptal se Barlennan nevinně.

„Takové riziko přirozeně existuje, i když jen málokde mají tajemství, které by stálo za to, aby je někdo chtěl uloupit. Spíš by se asi pokusili okrást vás, kdyby si mysleli, že nějaké znáte. Neradil bych vám, abyste se tam vůbec zmiňovali o létání.“

„To nemáme v úmyslu,“ ujistil ho Barlennan s dokonale skrývanou škodolibostí. „Děkujeme vám za vaše rady a informace.“ Zrovna dal rozkaz ke zdvižení kotvy, když Reejaaren poprvé zahlédl kánoi, upoutanou na vlečném laně za lodí a dovrchu naloženou potravinami.

„Škoda, že jsem si jí nevšiml dřív,“ zvolal. „Nemusel jsem vás podezřívat, že nemluvíte pravdu. Jak jste ji od domorodců získali?“ V té chvíli se Barlennan dopustil vážné chyby.

„Tu jsme si přivezli s sebou; doma takové čluny často používáme k přepravě nákladů. Jak sám vidíte, má zvláštní tvar, aby nekladla velký odpor.“ Základy hydrodynamiky Barlennan pochytil od Lacklanda krátce poté, co kánoi získal. „Tak tenhle člun je taky váš vynález?“ zvědavě se zeptal tlumočník. „To je zajímavé; dosud jsem se na jihu s ničím takovým nesetkal. Mohu si ho prohlédnout, nebo máte příliš naspěch? My nic podobného nepoužíváme.“ Barlennan zaváhal; nebyl si jistý, zda nejde o nějaký uskok, ale pak usoudil, že se nic nemůže stát, protože Reejaaren při prohlídce zblízka stejně nezjistí nic, co by nebylo vidět z místa, kde stál. Nechal Bree připlout kousek blíž ke břehu, přitáhl si kánoi za vlečné lano k sobě a odstrčil ji směrem k čekajícímu ostrovanovi. V hloubce několika palců najela na mělčinu a Reejaaren se k ní musel přebrodit. Nahnul se přes okraj, aby nahlédl dovnitř, a přitom mocnými klepety stiskl její boky. Dřevo pod tlakem pružně povolilo; v té chvíli tlumočník spustil poplašný pokřik. Čtyři kluzáky hlídkující na obloze okamžitě zamířily k Bree a vojáci na břehu zaujali bojové postavení.,

„Špehové!“ vřískal. „Hned s lodí přirazte ke břehu, Barlennane, či jak se vůbec jmenujete. Lhát umíte skvěle, ale tentokrát jste si vylhal vězení!“

Již od útlého věku se Barlennan častokrát setkával s názorem, že si svou povídavostí jednoho dne vykoleduje pořádné potíže, z jakých se už nedokáže vy kroutit. V pozdějších letech mu pak nejednou hrozilo, že se tato předpověď vyplní, á pokaždé si znovu předsevzal, že příště si dá větší pozor na jazyk. Podobné pocity zakoušel i teď; navíc si připadal ukřivděně, protože ani trochu nechápal, kde udělal chybu, která ho usvědčila z nepravdy. Neměl ovšem čas, aby o tom dlouho přemýšlel; bylo nutné jednat, a to co nejrychleji. Reejaaren mezitím stačil varovat posádky kluzáků, aby Bree okamžitě poslaly ke dnu, jakmile se pokusí vyplout na volně moře, a katapulty do vzduchu vypouštěly další posily. Vítr vanoucí od moře narážel na stěny fjordu a stáčel se vzhůru; umožňoval tak letounům, aby zůstaly ve vzduchu libovolnou dobu. Barlennan od Pozemšťanů věděl, že vzestupné proudy vznikající odrazem od mořských vln neskýtají dostatečný vztlak, aby kluzák vynesly do výše, z níž by bylo bombardování účinné; otevřené moře, kde by závisely na těchto proudech, však bylo příliš vzdálené. Měl už možnost osobně se přesvědčit o přesné mušce ostrovanů a dospěl k závěru, že ani sebelepším manévrováním loď nedokáže zachránit.

Zatímco zvažoval nejlepší způsob, jak se zachovat, převzal — tak jako mnohokrát předtím — iniciativu někdo jiný. Dondragmer uchopil samostříl, který jim Reejaaren věnoval, nasadil do drážky šipku a napjal tětivu s rychlostí, jež prozrazovala, že zbraň nedrží poprvé. Obrátil se ke břehu, opřel kuši opěrkou o palubu a zamířil hrot střely přímo na tlumočníka.

„Ani hnout, Reejaarene; nějak jste si popletl směr.“ Ostrovan se na mělčině zastavil a váhavě se ohlédl.

„Pokud si myslíte, že vás nejspíš minu, protože s tím neumím zacházet, jděte klidně dál ke břehu. Docela rád si to na vás vyzkouším A teď se hezky rychle seberte a ať už vás vidím tady na palubě, nebo bude zle. Tak bude to?“ Poslední slova přímo vyštěkl a tlumočník usoudil, že bude jistější uposlechnout. Přece jen nemohl spoléhat na to, že Dondragmer blufuje; na místě se obrátil, ponořil se a začal plavat k Bree. Pokud ho cestou napadlo schovat se pod hladinu, nenašel v sobě odvahu, aby to vyzkoušel. Dobře věděl, že záliv je v těchto místech hluboký jen několik palců a že tak slabá vrstva metanu by ho stěží mohla uchránit před střelou, která v sedminásobné gravitaci překoná vzdálenost čtyřiceti yardů a ještě stačí prorazit třícoulové prkno. Samozřejmě o tom v těchto pojmech neuvažoval, ale dobře věděl, co takový projektil dokáže.