Hal Clement - Těžká expedice

Náhle však bylo znovu po nadějích, tak jako před několika měsíci, když Lackland zjistil, že nemůže dál. Stalo se tak skoro ze stejné příčiny; jenže tentokrát se Bree a její posádka neocitly na vrcholu útesu, nýbrž na jeho úpatí. Sám útes pak neměřil šedesát, ale tři sta stop; a v téměř sedmi stech g byly šplhání, skákání a další rychlé způsoby přesunu, jež se daly volně pěstovat na vzdáleném Okraji, naprostou nemožností.

Měřeno po horizontále, byla raketa vzdálená padesát mil; výškový rozdíl představoval pro člověka ekvivalent třiceti pěti mil — ale vzhůru po kolmé skalní stěně.

Duševní proměna, která tak poznamenala posádku Bree, nebyla pouze dočasná; pudový, rozumu se vymykající strach z výšek, s nímž vyrůstali od narození, byl pryč. Každý z námořníků si však plně zachoval normální schopnost uvažovat; v této části planety pád z výšky odpovídající pouhé polovině jejich tělesné délky mohl být i pro jejich odolný organismus téměř určitě osudný. Když zakotvili u říčního břehu v blízkosti strmého útesu, který jim přehrazoval cestu k porouchané raketě, pociťovali jistou stísněnost.

Pozemšťané jen mlčky přihlíželi a marně se snažili vymyslet způsob, jak překážku překonat. Žádná z raket, jež měla expedice k dispozici, by nedokázala vzlétnout ani při zlomku gravitace, působící poblíž pólu Mesklinu; jediná, která kdy byla k podobnému účelu vyrobená, nedaleko čekala na záchranu. Ale ani kdyby měli vhodný stroj, žádný pilot ze Země či jiné planety by v té oblasti nepřežil, a jediní tvorové, kteří zde mohli žít, měli naději, že se naučí létat v raketě asi tak jako Křovák právě vytažený z pralesa.

„Radovali jsme se trochu předčasně.“ Rosten, povolaný do monitorovacího střediska, rychle zvažoval situaci. „Na vrchol útesu přece musí vést nějaká cesta. Chápu, že přímo nahoru se Barlennan se svými lidmi žádným způsobem nedostane; nic mu snad ale nebrání v tom, aby ho zkusil obejít.“ Lackland tento názor tlumočil kapitánovi. „To je pravda,“ souhlasil Meskliňan. „Jsou s tím ale spojené různé potíže. Už teď je stále těžší získat z řeky dostatek potravy; jsme příliš daleko od moře. Také nemáme představu, jak dlouhá cesta nás ještě čeká, takže nevíme, jak velké zásoby budeme potřebovat. Mohli byste připravit dostatečně podrobné mapy, podle nichž by se dala stanovit nejvýhodnější trasa?“

„Uvidíme, co se dá dělat.“ Když Lackland odložil mikrofon, zachytil několik ustaraných pohledů. „Co se děje? Copak nemůžeme pořídit fotografickou mapu povrchu tak jako na rovníku?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Rosten, „mapu připravit můžeme, možná i dost podrobnou, ale nebude to snadné. Poblíž rovníku se raketa při kruhové rychlosti dokáže udržet pouhých šest set mil nad povrchem — těsně u vnitřního okraje prstence. Tady kruhová rychlost nebude stačit. Abychom získali snímky z co nejmenší výšky a neplýtvali příliš palivem, budeme nuceni zvolit hyperbolickou dráhu; to bude znamenat, vzhledem k povrchu rychlost několika set mil za sekundu. Jistě chápete, co to může pro kvalitu snímků znamenat. Vypadá to tak, že budeme muset použít teleobjektiv na velice značnou vzdálenost; musíme jen doufat, že kamera zachytí dostatečné množství detailů, jež Barlennan potřebuje znát.“

„O tomjsem nepřemýšlel,“ přiznal se Lackland. „Zkusit to však můžeme; stejně nevidím žádnou jinou možnost. Leda že by Barlennan pokračoval v pátrání naslepo, ale to bychom asi na něm chtěli příliš.“

„Správně. Tak se tedy dejme do práce.“ Lackland sdělil obsah rozhovoru Barlennanovi, který odpověděl, že zůstanou kde jsou, dokud se Letcům nepodaří získat potřebné informace.

„Buď se můžeme pustit podél útesu doprava, proti proudu řeky, nebo nechat loď na místě a obejít ho zleva. Protože nevím, kudy je to blíž, bude nejlepší počkat. Samozřejmě bych dal přednost řece; nést zásoby a rádia by nebyla žádná hračka.“

„Dobrá. Jak jste na tom s potravou? Říkal jste, že dál od moře ji není snadné opatřit.“

„Je jí méně, ale není tu úplná pustina. Nějakou dobu si vystačíme. Kdybychom ale museli pokračovat v cestě po souši, přišlo by nám vhod vaše dělo. Samostříl je po devět desetin naší cesty dobrý už leda do muzea.“

„Proč jste si ho ponechal?“

„Jak už jsem řekl — jako muzejní exponát, který se dá dobře zpeněžit. U nás doma dosud nikdo neviděl zbraň, určenou k vrhání předmětů, a pokud vím, něco podobného by nikoho ani ve snu nenapadlo. Co kdybyste nám přenechali taky nějakou ukázku své výzbroje? Pro tyto účely by ani nemusela fungovat.“

'Lackland se rozesmál. „Bohužel to nejde; máme jen to jediné dělo. Snad je už nebudeme potřebovat, ale nemůžeme se hojen tak zbavovat.“ Barlennan učinil posuněk odpovídající chápavému přikývnutí a znovu se věnoval povinnostem svého úřadu. Bylo třeba zanést poslední údaje do Mísy, která na lodi nahrazovala glóbus; během cesty mu Pozemšťané průběžně poskytovali přesné souřadnice a vzdálenosti od pevniny, takže byl schopen do své konkávní mapy zakreslit většinu pobřeží obou moří, jež přepluli.

Musel se rovněž postarat o doplnění zásob potravy; jak už řekl Lacklandovi, nouze posádce přímo nehrozila, ale sítě od nynějška nemohli nechat ani chvíli zahálet. Řeka, která zde dosahovala šířky asi dvou set yardů, jim poskytovala tolik ryb, kolik potřebovali, ale okolní krajina příliš slibně nevypadala. Holý a kamenitý břeh na jedné straně řečiště po několika yardech náhle končil u paty útesu; na protější straně se na míle daleko táhla řada nízkých pahorků, jež se ztrácely za vzdáleným obzorem. Srázná skalní stěna byla vyhlazená jako sklo; k něčemu podobnému dochází na zlomové ploše při tektonických posunech dokonce i na Zemi. Tu a tam živořila sporá vegetace a za prvních padesát dnů nikdo z posádky nespatřil sebemenší známku života. Občas sice měl některý z námořníků pocit, že zahlédl pohyb, ale pokaždé to byly jen stíny, jež vytvářel sluneční kotouč vířící po obloze. Nacházeli se tak blízko u jižního pólu, že slunce během dne zůstávalo zhruba stejně vysoko a ztrácelo se Meskliňanům z dohledu pouze za vrcholem útesu. Pozemšťané mezitím rovněž neztráceli čas. Čtyři účastníci expedice, včetně Lacklanda, nasedli do průzkumné rakety a zahájili sestup k povrchu Mesklinu. Při pohledu z Toorey připomínal obrovitý koláč, s mírnou vypouklinou uprostřed; prstenec se jevil jen jako zářivá linka, jež se rýsovala na temném pozadí hvězdné oblohy a znásobovala zploštění gigantické planety.

Když tah raketových motorů překonal gravitační pole měsíce a opustili rovinu mesklinského rovníku, obraz se začal měnit.

Planetu obklopoval zdvojený prstenec, připomínající soustavu Saturnu, ale tím veškerá podobnost končila. Tvar Mesklinu se díky obrovskému zploštění vymykal jakémukoli přirovnání — při průměru necelých dvaceti tisíc mil na pólech a zhruba čtyřiceti osmi tisíc mil na rovníku skýtal strhující pohled.

Při pádu z oběžné dráhy kolem měsíce raketa získala značnou rychlost a přestože nad pólem prolétala ve výšce několika tisíc mil, zbývalo na snímkování jen velmi málo času, zhruba dvě až tři minuty. Celkem uskutečnili tři přelety, jež načasovali tak, aby slunce osvětlovalo povrch planety vždy z odlišného úhlu a podle délky stínů bylo možno stanovit výšku útesu.