Hal Clement - Těžká expedice

„Už je to jasné, Barle! Může za to mísovitý tvar náhorní plošiny! Řekl bych, že se vám tam nahoře bude dařit mnohem lépe, než jsme si mysleli. Jenom nechápu, proč nás to nenapadlo dřív!“

„Co vlastně nás mělo napadnout?“ Z Meskliňanových slov bylo zřetelně znát, jak je zmatený.

„Jak se na takovém místě projeví vaše gravitace, podnebí a ovzduší. Podívejte se: v té části Mesklinu, kterou znáte — na jižní polokouli — nastává zima v době, kdy se planeta na své dráze nejvíc přiblíží ke slunci. Na severu je tehdy léto a dochází k odpařování ledové čepičky — proto u vás v tomto ročním období neustále řádí strašlivé bouře. To všechno víme. Srážející se vlhkost — metan nebo jak tomu chcete říkat — uvolňuje teplo a ohřívá na vaší polokouli ovzduší, i když slunce nevidíte tři anebo čtyři měsíce. Teplota zřejmě vystupuje téměř k bodu varu metanu — při vašem povrchovém tlaku zhruba na mínus sto čtyřicet pět stupňů. Nemám pravdu? Není vám v zimě o mnoho tepleji?“

„Ano,“ připustil Barlennan.

„Výborně. Vyšší teplota způsobuje, že vzduch s rostoucí výškou tak rychle neřidne — dalo by se říci, že se celá atmosféra rozpíná. Přitom se zároveň přelévá přes okraje kotliny, u níž se nacházíte. Pak přejde jarní rovnodennost, bouře se utiší a Mesklin se opět počne vzdalovat od slunce. Ochladí se a ovzduší se znovu smršťuje; velké množství vzduchu však zůstává zachycené v míse, kde je nyní mnohem vyšší povrchový tlak, nežli v okolí. Značná část přirozeně přetéká ven, k patě útesu, kde se vlivem rotace planety odklání doleva. To je ten vítr, který vám cestou tolik pomáhal. Zbytek se dere ven v jediném místě, kde je to možné, a vytváří bouřlivý proud, který jste právě překřížili; po obou stranách průrvy tak vzniká částečný podtlak, kam se z boku hrne vzduch. Je to úplně jednoduché!“

„To všechno vás napadlo ve chvíli, kdy jsme proplouvali větrným úsekem?“ zeptal se suše Barlennan. „Jistě — najednou jsem si uvědomil, že je to jediné vysvětlení. Proto jsem si taky jistý, že tam nahoře musí být vzduch mnohem hustší než jsme čekali. Chápete?“

„Abych byl upřímný, moc ne. Pokud jste ale přesvědčený, že máte pravdu, musí mi to prozatím stačit. Co však to pro nás znamená v praxi? Zlézat svah při takovém větru nebude žádná hračka.“

„Obávám se, že vám nic jiného nezbude. Vítr zřejmě jednou ustane, ale než se mísa vyprázdní, může trvat celé měsíce — možná i několik pozemských let. Myslím, že pokud to bude jen trochu možné, měli byste se o výstup pokusit hned.“ Barlennan se zamyslel. Při Okraji by takový hurikán Meskliňana v okamžiku zvedl do výšky a odnesl do neznáma; tam by však vzduch polapený v míse měl pouhý zlomek své současné váhy, takže by tak silný vichr vůbec nevznikl. Aspoň tolik teď bylo zřejmé i Barlennanovi.

„Vyrážíme okamžitě,“ řekl úsečně do rádia a začal posádce udílet rozkazy.

Nejprve s Bree zajeli k protějšímu břehu — Barlennan přistál na — opačné straně řeky, než kde byla náhorní plošina — vytáhli ji na souš a upoutali ke kůlům; v blízkosti sesuvu nerostla žádná vegetace, jež by mohla předpokládané zatížení udržet. Pak kapitán vybral pětici námořníků, kteří měli zůstat u lodi; ostatní se opásáli postroji, upevnili k nim vlečná lana svých vaků a okamžitě se vydali ke svahu.

Vítr je zpočátku neobtěžoval; Barlennan zvolil nejsnazší přístupovou cestu, z boční strany vějířovitě rozprostřeného sesuvu. Jeho nejnižší část, jak se už mohli přesvědčit, tvořily poměrně jemné částečky — písek a drobný štěrk; s rostoucí výškou se kamenné úlomky stále zvětšovaly. Bylo to pochopitelné; nejmenší kousky odnesl vítr nejdál. Všechny však začala mírně znepokojovat představa, jak velké balvany budou muset zlézat nahoře v rozsedlině. Okraje skalní průrvy dosáhli během několika dnů. Vítr zde byl již čerstvější; o několik yardů dál pak vyrážel zpoza stěny útesu s takovým burácivým řevem, že zakrátko nebylo slyšet vlastního slova. Občas skupinku zasáhl větrný vír jako připomínka toho, co bude následovat; Barlennan se však dlouho nerozmýšlel. Přesvědčil se, zda má vak se zásobami bezpečně připoutaný k postroji, sebral všechny síly a vystavil se plnému náporu větru. Ostatní ho bez váhání následovali.

Jejich nejhorší obavy se nenaplnily; zlézat jednotlivé balvany nebylo zapotřebí. Ležely jim sice v cestě, ale pod každým z nich se vytvořila návěj sypkého materiálu, který tam nakupil všudypřítomný vítr. Návěje se do značné míry překrývaly a všude tam, kde ležely dále od sebe, bylo možné postupovat šikmo proti větru od jedné ke druhé. Šlo to sice zvolna, s četnými oklikami, ale vzdálenost k vrcholu se stále zkracovala.

Pokud ovšem námořníci získali dojem, že jim při výstupu nic nehrozí, měli se záhy přesvědčit o opaku. Jeden z jejich druhů dostal hlad, ukryl se v závětří za balvanem a pokusil se vyjmout z vaku kousek potravy; možná svou přítomností narušil po měsíce a roky vytvářenou rovnováhu a způsobil větrný vír, který se opřel do otevřeného zavazadla. To se zachovalo jako padák, jenž vyrval nešťastníka z úkrytu a stáhl ho do hlubiny. V okamžiku zmizel v oblaku rozvířeného prachu a jeho přátelé jen odvrátili zrak. Ve zdejší gravitaci byl již pád z výše šesti palců smrtelný; bezmocnou oběť čekalo mnoho takových pádů, nežli dosáhne úpatí. A i kdyby se snad pád zbrzdil dřív, jediný náraz o skaliska při několika stech librách váhy dokáže vykonat své. Ostatní členové výpravy zabořili nohy hlouběji do sypkého svahu a jakékoli myšlenky na jídlo zatím pustili z hlavy.

Jak dny ubíhaly, počala se průrva znatelně rozšiřovat, sráz byl stále mírnější, vichr, který svištěl podél jejich protáhlých těl, zvolna ztrácel na divokosti. Konečně dosáhli vrcholu útesu a před nimi se doširoka rozprostřely rozlehlé prostory náhorní plošiny. Vítr byl i zde silný, ale už zdaleka ne vražedný; a když opustili ústí rozsedliny, rychle slábl. Teprve když usoudili, že mohou bez nebezpečí zastavit, vybalili zásoby a poprvé po třech stech dnech dosyta pojedli — dokonce i pro Meskliňany to byl neobvykle dlouhý půst.

Když utišili hlad, počal se Barlennan rozhlížet po okolí. Utábořili se stranou od skalní průrvy, na samém okraji kotliny, a kam až oko dohlédlo, obklopovala je zvolna se svažující pláň. Neskýtala příliš povzbudivý pohled. Byla posetá obrovskými skalisky, které bránily v cestě — nepřipadalo v úvahu kterékoli z nich zlézt. Nedal se mezi nimi ani udržet stanovený směr; umožňovaly výhled nanejvýš v okruhu několika yardů a rovněž slunce zde bylo jako vodítko zcela k nepotřebě. Nezbývalo než se držet okraje útesu (i když ne příliš blízko; Barlennanovi už při pouhém pomyšlení přejížděl mráz po těle). Až se dostanou do blízkosti rakety, jistě přijdou na způsob, jak ji najít; Letci si už nějak poradí. Další problém představovala potrava. Se zásobami, které měli v cestovních vacích, mohli vystačit dlouhou dobu — nejméně osm set mil, jež je dělily od místa, pod nímž leželo původní kotviště Bree; museli však najít nějaký způsob, jak je doplnit, protože jim chybělo jídlo na zpáteční cestu i na pobyt poblíž rakety. V první chvíli Barlennan nevěděl, jak dál; pak ho přece jenom napadlo jisté řešení. Zvažoval je ze všech stran a nakonec dospěl k závěru, že nic lepšího se nedá vymyslet. Když měl všechno promyšlené do posledního detailu, poslal si pro Dondragmera. První důstojník vyslechl kapitánovy rozkazy, aniž dal najevo jakékoli pohnutí, i když ho musely přinejmenším v jednom ohledu hluboce zklamat. Poté dal nastoupit všechny přítomné členy své hlídky, připojil k nim polovinu kapitánova doprovodu a nově přerozdělil zásoby; malá skupina vedená Barlennanem dostala všechny potraviny a rovněž všechna lana, s výjimkou jediného kusu, kterým se navzájem připoutali muži převedení pod Dondragmerovo velení. Poučili se ze zkušenosti — trpké zkušenosti, kterou si už nechtěli zopakovat.