Hal Clement - Těžká expedice

„Při hladině móře; všechna svá měření obvykle provádíme ve vztahu k tomuto výchozímu bodu.“ Barlennan se na chvíli zamyslel. „To mi připadá jako nesmysl; čekal bych, že k měření použijete nějaký stabilní bod. Hladina našich moří během roku stoupá a klesá o stovky stop — přesto j sem ve vzduchu nikdy nepozoroval žádnou zvláštní změnu.“

„To bych ani nepředpokládal, a to z několika důvodů; hlavní z nich je ten, že na palubě Bree pořád zůstáváte při hladině moře a tedy každopádně v nejnižší vrstvě atmosféry.“

„Stejně je tady ale jeden háček,“ odpověděl kapitán. „Naše města stojí stále na jednom místě; na jaře jsou na pobřeží a na podzim, když moře ustoupí, něco mezi dvěma sty a dvěma tisíci mil hluboko ve vnitrozemí. Mořské dno má velmi mírný sklon, ale jsem si jistý, že výškový rozdíl nakonec dělá dobrých tři sta stop.“ Lackland s Rosteném na sebe zůstali chvíli mlčky hledět; pak se ujal slova velitel expedice.

„Vaše země ale leží mnohem dál od pólu — vlastně ne, to nemůže hrát roli. I kdyby u vás působila jen třetinová přitažlivost, stejně byste museli pociťovat obrovské změny tlaku. Možná jsme někde udělali chybu.“ Na chvíli se odmlčel, ale Mesliňan neodpovídal. „Jste tedy ochotní vystoupit na náhorní plošinu, nebo se o to aspoň pokusit? Rozhodně vás nechceme nutit, zvlášť pokud by to pro vás mělo mít škodlivé následky, ale dobře víte, co to pro nás znamená.“

„Když už jsme dorazili až sem, tak toho teď přece nenecháme; není důvod si myslet, že zbytek cesty bude o tolik horší než to, co je za námi. Už jste objevili nějaký způsob, jak se dostat nahoru, neboje vaše otázka zatím čistě hypotetická?“ Dál už bylo zase na Lacklandovi, aby pokračoval.

„Nalezli jsme něco jako přístupovou cestu asi osm set mil proti proudu řeky od místa, kde právě jste. Nevíme jistě, zda tudy dokážete vyšplhat; vypadá to na skalní sesuv, který má velmi mírný sklon, i když na tu vzdálenost nedokážeme určit, jak velké jsou tam balvany. Pokud se ale nahoru nedostanete tudy, mám obavu, že se tam nedostanete vůbec. Až na toto jediné místo obklopuje náhorní plošinu ze všech stran strmý sráz.“

„Dobrá, pustíme se tedy proti proudu. V těchto šířkách nemám chuť šplhat ani přes malé balvany, ale uděláme, co bude v našich silách.“

„Obávám se, že potrvá hezky dlouho, než tam doplujete.“

„To bych netvrdil; podél útesu vane směrem, kterým potřebujeme, bez ustání vítr. Už je to pár desítek dní, co jsme sem přijeli, a za celou tu dobu se nezměnily ani jeho síla ani směr. Není sice tak silný, jako mořské větry, ale určitě bude stačit na to, aby Bree pomohl překonat proud — pokud řeka podstatně nezrychlí tok.“

„Až do místa, kam poplujete, se řečiště nezužuje; rychleji by mohla proudit jen pokud je tam mělčí dno. S jistotou můžeme říci jen to, že na žádném snímku není ani stopy po peřejích.“

„Dobrá, Charlesi. Až se vrátí všichni muži z lovu, zvedneme kotvy.“

Netrvalo dlouho a lovci se po skupinách začali trousit zpátky na loď; kromě skrovného úlovku nepřinesla výprava do okolí nic, co by stálo za zmínku. Zvlněná pahorkatina, táhnoucí se všemi směry, byla jakoby bez konce; porostlá sporou vegetací, chudá na řeky a prameny, téměř bez života. Mezi mužstvem vládla poněkud sklíčená nálada, ale po zprávě, že Bree opět vypluje, se rázem vylepšila. Posádka rychle nalodila zbytek zásob a výstroje a odrazila od břehu.

Než námořníci napjali plachty, strhl loď proud a zvolna ji unášel k moři; pak se ale s větrem v zádech rozjela proti proudu, směrem k neznámým končinám největší planety, na niž kdy vkročila lidská noha.

Barlennan očekával, že výš proti proudu budou břehy stále pustější, ale pokud se vůbec dalo hovořit o nějaké změně, pak byla spíše k lepšímu. S výjimkou úseků, kde útes na levé straně spadal přímo k řece, lemovaly její koryto po obou stranách chumáče plazivé vegetace, připomínající chapadla chobotnice. Když urazili prvních sto mil od míst, kde naposledy kotvili, a minuli ústí několika potoků, jež se vlévaly do hlavního řečiště, byli mnozí z námořníků dokonce ochotni přísahat, že v pobřežních porostech zahlédli divokou zvěř. Kapitán byl v pokušení zakotvit a vyslat skupinu mužů na lov, ale nakonec ho dva důvody přiměly k tomu, aby plul dál. Prvním byl vítr, jenž vytrvale vál směrem, který potřeboval; navíc jej poháněla touha dosáhnout cíle cesty a prohlédnout si zázračný stroj, který Letci nechali přistát a pak ztratili v polárních pustinách jeho planety.

Jak plavba pokračovala, naplňoval vítr kapitána rostoucím úžasem; nikdy se nesetkal s tím, aby vytrvale vál jedním směrem po více než několik set dnů. Tady nejenom zachovával směr, ale stáčel se podél stěny útesu, takže ho měli neustále přímo v zádech. Palubní hlídky sice dál zůstávaly na místech, ale plachtoví nevyžadovalo žádnou zvláštní pozornost. Sám Barlennan už ztratil přehled o tom, kolik dnů uplynulo od chvíle, kdy bylo naposledy třeba seřídit plachty.

Tak jak Letci předpověděli, uchovávala si řeka stále stejnou šířku; zároveň, jak rovněž připustili, se postupně změlčovála a její tok se zrychloval. To Bree poněkud přibrzdilo, ale méně, než by se dalo čekat, protože vítr rovněž začal nabývat na síle. Míjely den za dnem, míle za mílí a meteorology záhadný jev přiváděl málem k šílenství. Slunce kroužící po obloze se pří svém putování nepozorovaně posouvalo stále výš, ale tento proces byl příliš pomalý, na to, aby mohl tak silné proudění vzduchu vyvolat. Nakonec lidé i Meskliňané dospěli k závěru, že příčinu je třeba hledat v nějaké místní fyziografické zvláštnosti; Barlennan posléze nabyl takové jistoty, že když nakrátko zastavil a vyslal své muže na lov a průzkum okolí, ani na chvíli nezapochyboval o tom, že až se lovci vrátí, bude vítr vát jako doposud. Nepolevil ani na chvíli a vzdálenost k cíli se utěšeně zkracovala. Osm set mil, tvrdili Letci. Jak ukazovala měření pomocí logu, museli uplout vzhledem ke klikatosti toku o mnoho víc, než se ve skalní stěně přímo před nimi objevila průrva, kterou očekávali.

Zpočátku řeka tekla přímo od místa sesuvu a mohli si ho prohlédnout z profilu — spatřili téměř rovný svah, nakloněný v úhlu asi dvaceti stupňů, vystupující od paty útesu do vzdálenosti padesáti stop. Když připluli blíž, řečiště se počalo odklánět od stěny a bylo vidět, že svah vytvořila suť, jež se vějířovitě rozsypala ze skalní rozsedliny široké necelých padesát yardů. Uvnitř rozsedliny byl svah strmější, ale zdálo se, že by se dal zlézt; to bude možné s jistotou říci teprve až přímo na místě. Z větší blízkosti svah na první pohled vypadal povzbudivě; v místech, kde se řeka dotýkala jeho úpatí, bylo zřejmé, že se skládá z oblázků, jež se zdály být drobné i samotným členům posádky. Po chvíli se řečiště stočilo přímo před ústí rozsedliny a v tom okamžiku konečně vítr počal měnit směr. Odkláněl se ven od útesu a neuvěřitelně nabíral na prudkosti. Temný hukot, který už několik dnů naplňoval uši Pozemšťanů i posádky, náhle zesílil v divoký řev; když se Bree ocitla naproti průrvě, nedalo se o jeho původu pochybovat. V té chvíli udeřil divoký poryv větru, hrozivě se opřel do plachet, div je nestrhal, a odmrštil loď šikmo k protějšímu břehu. Zároveň řev přešel v zběsilý jekot a běhemjediné minuty byla posádka nucena čelit orkánu, který si v ničem nezadal s bouřemi, s nimiž se utkali cestou od rovníku. Trvalo to jen krátký okamžik; plachty nastavené tak, aby zachytily zadoboční vítr, dodaly Bree potřebnou rychlost, takže překonala bouřlivý úsek dřív než ji vichřice stačila zahnat na břeh. Jakmile byli venku, stočil Barlennan plavidlo na pravou stranu a přirazil s ním ke břehu. Když se trochu vzpamatoval, udělal to, co se pro něj stávalo zvykem ve všech nezvyklých situacích; zavolal Pozemšťany a požádal je o vysvětlení. Okamžitě se mu ozval jeden z meteorologů, jehož tón hlasu si kapitán u lidí zvykl spojovat s pocitem uspokojení.