Hal Clement - Těžká expedice

Až dosud si myslel, že ten nejšerednější okamžik svého života prožil ve chvíli, kdy ho Lackland vyzvedl na střechu tanku. Po tomto zážitku se však nedokázal rozhodnout, zda pohled s útesu přece jen nebyl horší. Nepamatoval si, jak se dostal zpět do bezpečí, a raději se ani neptal, zda při tom nepotřeboval cizí pomoc. Když konečně přišel k sobě, nacházel se plné dva yardy od okraje, celý roztřesený a plný nejistoty. Trvalo mu celé dny, než znovu získal duševní rovnováhu a schopnost rozumně uvažovat.

Postupně si však ujasnil, co mohou — a musí — udělat. Když se díval jen na loď, bylo všechno v pořádku; potíže vznikly ve chvíli, kdy pohledem obsáhl celý výškový rozdíl mezi vzdáleným úpatím srázu a svým stanovištěm. S tímto vysvětlením přišli Pozemšťané a Barlennaň jim dal po krátké úvaze za pravdu. To znamenalo, že pokud se vyhnou přímému pohledu pod sebe, mohou dát svým druhům na Bree znamení, spustit dolů lana a zařídit všechno potřebné. Stačilo držet se hlavami v bezpečné vzdálenosti několika palců od okraje; v tom byl klíč k duševnímu zdraví — a přežití. Dondragmer nezahlédl kapitánovu hlavu na vrcholu útesu, ale od Letců věděl, že oddíl je už na místě. Na jeho pokyn celá posádka upřela zrak na skalní stěnu; nahoře mezitím jeden námořník spustil přes okraj vak a začal jím pohybovat sem a tam. Objevil se téměř přímo nad lodí; než Barlennana přemohla závrať, stačil si zapamatovat její přesnou polohu. „V pořádku, vidíme vás.“ Dondragmer podal hlášení v angličtině a posádka rakety je předala na plošinu. Námořník na útesu s úlevou pustil prázdný vak, nechal ho viset přes okraj jako znamení a stáhl se do bezpečí. Ostatní zatím rozvinuli lano, které si s sebou přinesli, a jeden konec pevně uvázali k menšímu balvanu. Barlennaň tomuto úkonu věnoval zvláštní pozornost; kdyby lano sjelo dolů, všichni na náhorní plošině by téměř určitě zemřeli hladem. Když se ujistil, že je všechno v „pořádku, dal zbytek lana přenést k okraji a dva námořníci je začali opatrně spouštět. Dondragmer čekal, dokud nebyli úplně hotovi; kdyby jim vyklouzlo a spadlo dolů, i při své nízké hmotnosti někoho mohlo nepříjemně uhodit. Lano u paty útesu vytvořilo pevné klubko. Dondragmer z něj nejdříve odřízl přebytečnou délku a dal ji přeměřit. Měl poměrně přesnou představu o výšce srázu, protože dlouhé čekání na Barlennanovu skupinu mu poskytlo dost času na to, aby si ji podle délky stínů odvodil.

Odříznutá část nebyla dostatečně dlouhá na to, aby dosáhla přes celou skalní stěnu; první důstojník si proto na Bree poslal pro delší kus, přivázal ho k lanu, jež viselo z vrcholu útesu, a oznámil Pozemšťanům, že Barlennaň může začít vytahovat.

Šlo to ztěžka, ale přesto se v poměrně krátké době podařilo druhou délku lana dopravit nahoru a zmírnit tak kapitánovy obavy z nejhoršího; kdyby došlo k havárii, měli aspoň náhradu.

Horší úkol však měli ještě před sebou: vyzdvihnout vak s potravinami, který vážil téměř tolik jako jeden námořník. Jediný Meskliňan by v této části planety takové břemeno vůbec neuzvedl a poměrně malá Barlennanova družina měla plné ruce práce. Pouze díky tomu, že lano ovinuli kolem nejbližšího skaliska a často odpočívali, podařilo se jim nakonec náklad dostat nahoru; provaz však po celé délce jevil silné známky opotřebení v důsledku tření o balvan i o okraj útesu. Zjevně bylo třeba něco podniknout; a zatímco námořníci oslavovali konec vynuceného půstu, Barlennaň uvažoval, jak dál. Když byla hostina u konce, vydal prvnímu důstojníkovi příslušné rozkazy.

Příštích několik nákladů v souladu s Barlennanovými požadavky tvořily svazky stěžňů a ráhen, dalších lan a kladek, s jejichž pomocí námořníci sestrojili trojnožku a zdvihací zařízení, jakého používali již při spouštění Bree s útesu na vzdáleném rovníku. Pracovali velmi opatrně, protože se u nich opět v plném rozsahu projevoval starý předsudek proti pevným tělesům nad hlavou. Vzhledem k tomu, že se nedokázali vztyčit příliš vysoko nad zem, přivazovali k sobě jednotlivé díly naležato a teprve pak je zvedali do patřičné polohy; použili při tom dalších ráhen jako pák a menších balvanů, jež jim posloužily jako podpěry. Parta lidí by za normálních okolností podobnou práci zvládla během hodiny; Meskliňanům to trvalo mnohonásobně déle — a nikdo z přihlížejících Pozemšťanů jim to nemohl vyčítat. Námořníci nejprve v bezpečné vzdálenosti od okraje sestavili a vztyčili třínohý stojan, který pak pracně přisunuli tak blízko ke srázu, jak jen to bylo možné; jeho nohy zabezpečili balvany, jež přihlížející Pozemšťané v duchu ohodnotili jako oblázky. Ke konci stěžně připevnili tu nejtěžší kladku, protáhli jí lano a stěžeň vypáčili šikmo na trojnožku tak, aby třetina jeho délky přečnívala přes kraj propasti. Jeho dolní konec rovněž zatížili menšími kameny. Protože použili jen jednoduchou kladku, spočívala na obsluze zdvihadla po celou dobu plná váha břemena; aby si mohla během zvedání odpočinout, umístili na vnitřní stranu stěžně ouvazník.

Pak už nahoru putoval jeden náklad potravin za druhým, zatímco posádka dole nepřetržitě lovila a rybařila, aby se přísun ani na chvíli nezastavil. Zanedlouho připadalo na každého člena skupiny více zásob, než dokázali najednou unést; Barlennan zamýšlel podél cesty k raketě zřídit skladiště. Čekala je sice daleko menší vzdálenost, než jakou urazili od místa sesuvu, ale pobyt v blízkosti poškozené sondy se mohl protáhnout a bylo třeba ho všemožně zabezpečit. Barlennana napadlo, že by potřeboval posilu, aby mohl několik mužů nechat u zdvihadla a s ostatními pokračovat v pátrání; byly s tím však spojené mnohé potíže. Povolat další skupinu, jež by se vypravila ke skalní rozsedlině, vyšplhala nahoru a došla až k jejich současnému ležení, mu připadalo příliš zdlouhavé; o jiné možnosti nebyl nikdo ochotný ani uvažovat. Samozřejmě s výjimkou Barlennana; avšak pokus, který provedl jeden z členů posádky, nevytvořil pro podobné úvahy právě příznivou náladu.

Onen námořník poté, co získal kapitánův souhlas — Barlennan svého rozhodnutí později litoval — a varoval své druhy v údolí, přivalil k okraji útesu oblázek velikosti kulky a prudce do něj strčil. Výsledek byl zajímavý jak pro Meskliňany, tak pro Pozemšťany. Ti druzí nic neviděli, protože jediný videoaparát dole pod útesem byl stále na palubě Bree, příliš daleko od místa dopadu; domorodci však na tom nebyli o mnoho lépe — také jejich očím oblázek prostě zmizel. Slyšeli ho ale všichni. Při letu vzduchem vydal krátký tón jako když se přetrhne houslová struna, po němž o zlomek sekundy později následoval ostrý třesk.

Naštěstí dopadl na tvrdou, mírně zvlhlou půdu a ne na jiný kámen; v takovém případě mohly téměř jistě někoho zabít létající úlomky. Při nárazu v rychlosti asi jedné míle za sekundu se půda prudce rozstřílela na všechny strany a vzápětí opět ztuhla do podoby vyvýšeného kráteru, jenž se vytvořil kolem míst, kam se zaryl projektil. Námořníci se zvolna shromáždili kolem a přímo hltali očima otvor, z něhož se vystupovala lehká pára; pak se jako na povel vzdálili několik yardů od paty útesu. Trvalo nějaký čas, než ze sebe setřásli stísněnost, kterou tento pokus vyvolal. Ale Barlennan nebyl z těch, kdo se vzdají určitého záměru jen z obavy, že by nemusel vyjít, a více mužů skutečně potřeboval. Jednoho dne přišel s návrhem postavit pro ně výtah, podle očekávání se setkal se zarytým mlčením, ale nedal se odradit a při každé příležitosti se ke svému nápadu znovu a znovu vracel. Jak Lackland poznamenal už před časem, kapitán měl vysoce rozvinuté přesvědčovací schopnosti. Kromě toho záhy získal vydatnou podporu. Dondragmer od počátku velice toužil být u toho, až výprava dorazí k raketě; když dostal za úkol vrátit se z náhorní plošiny na loď, cítil se tím odstrčený, třebaže hluboko zakořeněná nechuť k lidem, kteří zpochybňují rozkazy, mu nedovolila dát najevo, co si myslí. Když se teď naskytla šance vrátit se, jak se domníval, do prvního sledu, nedalo mu už tolik práce přesvědčit sám sebe, že nechat se vytáhnout na provaze na vrchol útesu není zase až tak špatné. V každém případě, utěšoval se, kdyby lano prasklo, ani si to nestačí uvědomit. Přijal tedy kapitánovu myšlenku rychle za svou; a když námořníci dole v údolí viděli, že jejich první důstojník hodlá jít jako první a že si to snad dokonce přeje, jejich původní nechuť postupně počala mizet. Nakonec se dostavil i výsledek: nevelká dřevěná plošina, obehnaná nízkým, solidním zábradlím — Dondragmerovým vynálezem — jež bezpečně bránilo každému, kdo byl uvnitř, v pohledu dolů. Součást zařízení tvořil též smyčkový závěs, který měl klec udržovat ve vodorovné poloze; zde posádka opět využila svých předchozích zkušeností, získaných na rovníku.