Hal Clement - Těžká expedice

Lacklandův předpoklad se potvrdil — z vyvýšeného stanoviště byl po měsících útrap a nebezpečí cil expedice konečně na dohled. Barlennan dal vytáhnout nahoru po rampě dokonce videoaparát, aby se i Pozemšťané mohli dosyta vynadívat; a za dobu více než jednoho pozemského roku to bylo poprvé, co Rostenův obličej ztratil svůj obvyklý pochmurný výraz. Ne že by to byl nějaký zvláštní pohled; snad jedna z egyptských pyramid pobitá plechem by na tu dálku mohla vypadat podobně jako tupá homole, jež se tyčila mezi balvany. Ani trochu se nepodobala raketě, kterou Barlennan předtím viděl — vlastně se nepodobala vůbec žádné raketě, jaká byla ve vzdálenosti jednadvaceti světelných let od Země kdy postavena; v každém případě to však bylo cosi, co nepatřilo do běžné mesklinské krajiny, a dokonce i členové expedice, kteří neprožili těžké měsíce na povrchu obří planety, měli náhle dojem, jakoby jim z beder spadla obrovská tíha.

Také Barlennan byl spokojený, ale zdaleka nesdílel s Pozemšťany u televizních monitorů na Toorey bezstarostný pocit, že je vyhráno. Dokázal mnohem lépe posoudit, co ještě mají před sebou. Nezdálo se, že je čeká něco o mnoho horšího než to, co až doposud zvládli, ale rozhodně to nebylo o mnoho lepší. K cíli ještě zbývalo půldruhé míle a dokonce ani teď, když na něj měl výhled, si nevěděl tak docela rady, jak udržet zvolený směr; navíc už ani nemohl spoléhat na pomoc Pozemšťanů. Protože neznali přesnou polohu rakety, nedala se jejich metoda použít — nebo snad ano? Vlastně jim mohl dát vědět, až bude slunce ležet správným směrem; pak by mu mohli zavolat pokaždé, kdy bude opět ve stejné poloze. Když se to tak vezme, vlastně by ani nemusel Letce obtěžovat; mohl by tu nechat jednoho muže, který by hlásil potřebné údaje — ale počkat: měl jen jediné rádio, které nemohlo být na obou místech najednou. V tu chvíli Barlennan poprvé opravdu postrádal přístroj, který nechal lidem od řeky.

Pak ho ale napadlo, že rádio možná ani nebude zapotřebí. Zvuk se zde sice nešířil právě nejlépe — nebýt toho, zřejmě by si námořníci ani nevšimli, že je na náhorní plošině řidší vzduch — ale Meskliňané měli neobyčejně silný hlas. Kapitán se rozhodl, že to vyzkouší; nechá na rozhledně hlídku, která pokaždé, když se slunce ocitne přímo nad cílem, ze všech sil zahvízdá.

Když se svým plánem seznámil ostatní členy skupiny, upozornil Dondragmer na nebezpečí, že by se mohli odchýlit příliš stranou a raketu minout, protože nikdo nebude zaměřovat jejich polohu a opravovat nahromaděné chyby, tak jako to dělali Pozemšťané. Připustil ale, že je to dobrý nápad a že jim dává slušnou šanci na úspěch. Hned tedy byl vybrán jeden z námořníků, který zaujal místo na pozorovatelně, a oddíl se znovu vydal na pochod.

Po určitou dobu stanoviště zůstávalo v dohledu a pokaždé, když se ozval hlas strážného, bylo možné zjistit, zda dodržují správný kurs. Zakrátko však balvan, na němž stál, zakryla další skaliska a orientace už spočívala jen v tom, aby ve chvíli, kdy se rozlehne pravidelný hvizd, směřovali tak přesně, jak jen to bude možné, ke slunci. Jak dny míjely, zvuk postupně slábl, ale v mrtvém tichu, jež vládlo na náhorní plošině, nebylo možné signál s ničím zaměnit.

Žádný z účastníků expedice nebyl natolik zkušený v cestování po souši, aby dokázal přesně odhadnout vzdálenost,

kterou urazili, a všichni byli spíše zvyklí na to, že k cíli dorazí mnohem později než předpokládali; proto byli příjemně překvapeni, když jednotvárnost kamenné pustiny narušil zvláštní terénní útvar.

Objevil se přímo před nimi a v první chvíli některé z námořníků napadlo, zda nějakým nevysvětlitelným způsobem neputovali v kruhu. Mezi balvany se zvedal dlouhý násep z hlíny a oblázků. Byl zhruba stejně vysoký jako ten, který postavili k pozorovacímu stanovišti; z větší blízkosti však zjistili, že se táhne mnohem víc do šířky — vlastně tak daleko, kam až dohlédli. Připomínal vzedmutou mořskou vlnu, která, zmrzla uprostřed pohybu; dokonce i Meskliňanům, kteří se nikdy nesetkali s krátery a výbuchy, bylo jasné, že zeminu vyvrhla jakási síla z opačné strany náspu. Barlennan, jenž několikrát viděl přistávat rakety z Toorey, dobře věděl, co to bylo za sílu a co se skrývá za vrcholem návrší. Sonda stála uprostřed miskovitého dolíku, vyhloubeného proudem žhavých plynů z raketových motorů. Vjejí blízkosti nebyly žádné větší balvany, i když několik jich leželo u stěn prohlubeniny. Uvnitř nebylo vidět ani jeden oblázek a půda byla sežehnutá do takové hloubky, že z trupu vysokého dvacet stop nad kamenitý terén přečnívala jen špice do výše čtyř až pěti stop.

Dolní třetina trupu měla tvar širokého válce, jehož průměr odpovídal téměř výšce rakety. V této části byla uložena její pohonná jednotka, vysvětloval Lackland, když námořníci zaměřili vizifonní aparát na dno kráteru. Horní část sondy se prudce zužovala do tvaru tupé homole, ukrývající aparaturu, do níž tolik obydlených světů vložilo tak nesmírné množství času, finančních prostředků a duševního úsilí.

„Po výbuchu, který zcela zničil váš tank, jste mi řekl, že k něčemu podobnému muselo dojít i zde,“ poznamenal Barlennan. „Nevidím ale nic,~co by tomu nasvědčovalo; kde by se uvnitř vzalo tolik kyslíku, aby mohl vyvolat explozi?“

„Máte úplnou pravdu,“ vpadl do rozhovoru Rosten, dřív než Lackland stačil odpovědět. „Ať už závadu způsobilo cokoliv, nebyl to výbuch vyvolaný kyslíkem. Příčinu zatím neznáme. Až se dostaneme dovnitř, budeme třeba moudřejší. Co kdybychom se hned pustili do práce? Mám na krku celý houf fyziků, kteří se přímo třesou na nové informace.“

„Vaši vědci si budou muset ještě chvíli počkat,“ přerušil ho Barlennan. „Něco jste zřejmě přehlédli. Všechny přístroje, které bychom měli umístit před objektiv kamery, jsou nejméně sedm stop vysoko; a všechny jsou pod kovovým pláštěm, který bude třeba nejprve pracně odstranit.“

„Hrome, to máte pravdu. Až budete nahoře, půjde to už snadno. Každou sekci kryjí ochranné pláty, které se dají lehce sejmout. Horší je, jak se k nim dostat. Něco budeme muset vymyslet.“

„Počkáme, dokud se nevrátí námořník, kterého jsme nechali na hlídce. Když vás do té doby nenapadne nic lepšího, zařídíme se po svém“

„Máte nějaký nápad?“

„Samozřejmě. Dostali jsme se na vrchol balvanu, kde jsme si zřídili pozorovatelnu; proč bychom nemohli zvolit stejný postup i zde?“ Rosten se na dobré půl minuty odmlčel; Lackland ho podezříval, že si v té chvíli v duchu nadává. „Má to jediný háček: dá vám to daleko víc práce. Raketa je víc jak třikrát vyšší než balvan, k němuž jste budovali přístupovou rampu, a budete ji muset obestavět kolem dokola.“

„Proč bychom nemohli postavit násep jen na jedné straně k nejbližší sekci, kde jsou přístroje, které vás zajímají? Pak už by se dalo do vyšších pater vystoupit zevnitř, tak jak to děláte v ostatních raketách.“

„Nejde to ze dvou důvodů. V první řadě byste se uvnitř nikam nedostali; raketa nebyla určena pro let s posádkou a mezi palubami neexistuje žádné spojení. Všechny přístroje jsou umístěné tak, aby k nim byl přístup zvenčí. Druhý důvod je ten, že nemůžete začít zdola; i když nakrásně sejmete kryty, pochybuji, že byste je po návštěvě té které sekce dokázali nasadit zpátky na své místo. To znamená, že než přejdete do vyššího patra, nezůstane po celém obvodu trupu ani jeden kryt; mám obavu, že bez jejich opory by se celá konstrukce mohla zbortit.