Hal Clement - Těžká expedice

Nezbude vám proto asi nic jiného než zasypat raketu až po samou špičku a pak se opět úroveň po úrovni prokopávat dolů. Přitom bude nejlepší brát jednu sekci za druhou a všechnu aparaturu z nich demontovat; tak se zatížení sníží na minimum. Po odstranění všech krytů totiž zůstane jen křehká kostra a nechci ani domyslet, co by s ní udělala plná tíha zařízení, znásobená sedmi sty.“

„Rozumím.“ Teď bylo zase na Barlennanovi, aby se zamyšleně odmlčel. „Nenapadá vás žádné jiné řešení? Jak už jste naznačil, vyžádá si to spoustu práce.“

„Zatím nenapadá. Zařídíme se podle vašeho návrhu a než se vrátí muž, kterého jste nechali na rozhledně, zkusíme něco vymyslet. Máme ale velkou nevýhodu — nemůžeme počítat s použitím techniky, kterou vám nedokážeme dopravit.“ Slunce kroužilo po obloze rychlostí přesahující dvacet stupňů za minutu. Námořníci přestávky využili k odpočinku a zábavě; čas od času některý z nich sestoupil po mírném svahu jámy vyhloubené tryskami, aby si z blízkosti prohlédl raketu. Všichni byli příliš inteligentní na to, aby její sílu připisovali působení nějakých kouzel, ale přesto v nich vzbuzovala cosi jako posvátnou hrůzu. Ani trochu nerozuměli principu, na němž byla založena, i když k jeho vysvětlení by Lacklandovi stačilo, aby se zajímal, proč tvorové, kteří nedýchají, přesto dovedou hlasitě mluvit. Meskliňané měli dobře vyvinutý orgán, podobný nálevce pozemských hlavonožců, který jejich obojživelní předkové užívali k rychlému plavání; teď jim sloužil hlavně jako měch, jímž rozeznívali velice pozemský pár hlasivek, ale byli jej schopni použít i k původnímu účelu. Příroda je tak skvěle vybavila k tomu, aby pochopili princip rakety.

Úctu námořníků však nevyvolávalo jen to, že nechápali, jak stroj pracuje. Patřili k národu, který vystavěl rozsáhlá města a ovládal různé technické postupy; nejvyšší zdi, které kdy vybudovali, však sahaly nejvýš tři palce nad zem. Patrové budovy a dokonce i střechy z něčeho jiného než z kusu látky pro ně byly cosi nemyslitelného, co jejich téměř instinktivní strach z pevného materiálu nad hlavou předem vylučoval. Díky zkušenosti, kterou tato skupina prodělala, se u nich postoj k tíze změnil z panické hrůzy v uvážlivý respekt, ale zvyk nebylo tak snadné překonat. Raketa byla asi osmdesátkrát vyšší než jakákoli umělá stavba, kterou jejich národ kdy postavil; bázeň, kterou u nich vyvolával podobný pohled, proto nebyla ničím neobvyklým.

Konečně se hlídka vrátila a Barlennan se znovu spojil s Pozemšťany na Toorey, ale nevymysleli nic nového. Kapitána to ani v nejmenším nepřekvapilo. Mávl nad Rostenovými omluvami klepetem a hned se s mužstvem pustil do práce. Stavba nového náspu kupodivu nebyla ani tak obtížná, ani zdlouhavá, jak všichni očekávali, Půda rozoraná tryskami raketových motorů byla poměrně sypká a práce Šla rychle kupředu.

Dokonce i ti největší škarohlídové už byli ochotni věřit tomu, že úspěch je na dosah. S rostoucím nadšením sledovali, jak se lesklý kužel výzkumné sondy noří stále hlouběji do hromady hlíny a kamení, až z něj zůstala jen stopu vysoká homole, obsahující vědeckou aparaturu.

V té chvíli Meskliňané zastavili práci a většina z nich se vzdálila od pahorku. Několik námořníků nahoru přitáhlo videoaparát, jehož objektiv nyní zabíral část pláště rakety, kde jemná rýha naznačovala obrys manipulačního otvoru. Barlennan se usadil naproti průlezu a zjevně čekal na instrukce, jak ho otevřít; Rosten, který vše napjatě sledoval na monitoru, mu je vzápětí odvysílal. Kryt lichoběžníkového tvaru byl v rozích upevněn čtyřmi rychloupínacími uzávěry. Horní dva měl Barlennan téměř na úrovni očí; zbývající byly asi šest palců pod současným povrchem náspu. K jejich uvolnění běžně stačilo stlačit je širokým šroubovákem na doraz a o čtvrt obrátky jimi otočit; bylo pravděpodobné, že klepeta Meskliňanů mohou chybějící nástroj plně nahradit. O tom se Barlennan okamžitě přesvědčil. Široké drážkované hlavy se lehce pootočily a vyskočily z otvorů, ale plát se ani nepohnul.

„Až odhrnete hlínu a uvolníte i ty další dva šrouby, měli byste k jejich hlavám upevnit provazy a víko z bezpečné dálky odtrhnout,“ poznamenal Rosten. „Nebylo by dobré, kdyby na někoho padlo; je čtvrt palce tlusté a musím dodat, že kryty dolních sekcí jsou ještě o poznání silnější.“

Kapitán se zařídil podle jeho rady a rychle se prohrabal k dolnímu okraji poklopu. Uzávěry povolily stejně hladce jako ty předešlé a za okamžik nato námořníci prudkým škubnutím provazů plát uvolnili z jeho lůžka v plášti rakety. Po zlomek sekundy bylo vidět, že se dává do pohybu; pak náhle zmizel z dohledu a znovu se objevil až po dopadu, který doprovázela rána jako z děla. V otvoru trupu se v paprscích slunce zaleskla složitá aparatura a Pozemšťané v řídicím středisku i v pozorovací raketě propukli v nadšený jásot.

„To je ono, Barle! Dlužíme vám víc, než jsem schopen vyjádřit. Teď na chvíli ustupte, abychom si mohli přístroje vyfotografovat; pak vám dáme instrukce, jak je demontovat a ukazovat na objektiv kamery.“ Barlennan chvíli neodpovídal; jeho počínání však bylo dostatečně výmluvné.

Neustoupil ze zorného pole videoaparátu. Naopak se k němu připlazil a obrátil přístroj stranou, takže už nezabíral špici rakety.

„Nejprve si musíme o něčem pohovořit.“

V řídicím středisku se rozhostilo mrazivé ticho. Hlava drobného Meskliňana zcela vyplňovala obrazovku, ale z výrazu jeho „obličeje“, prostého jakýchkoli lidských rysů, se nedalo naprosto nic vyčíst. Nikoho nenapadlo, jak zareagovat; ptát se Barlennana, co má na srdci, bylo zbytečné, protože se jim to zjevně chystal povědět. Dlouho se rozmýšlel, než se znovu dal do řeči, a dokonce Lacklanda překvapilo, jak dobře se naučil jeho jazyku.

„Doktore Rostené, před chvílí jste řekl, že nám dlužíte víc, než nám kdy dokážete splatit. Věřím, že jste svá slova v jistém smyslu myslel upřímně — nepochybuji o tom, že jste nám v této chvíli vděční — ale na druhé straně to jsou jen plané řeči. Nikdy jste neměli v úmyslu poskytnout nám víc, než na čemjsme se dohodli — informace o počasí, údaje o neznámých mořích, možná pomoc při sběru koření, kterou nám před časem nabídl Charles. Plně chápu, že podle vašich zákonů nemáme na nic víc nárok; uzavřeli jsme s vámi dohodu a měli bychom se podle ní řídit, zvláště když vy jste své závazky z velké části splnili.

Přesto ale chci víc; a protože si vážím mínění některých vašich lidí, rád bych vám vysvětlil své pohnutky — rád bych se ospravedlnil. Rovnou vám ale říkám, že ať už získám vaše pochopení anebo ne, v každém případě udělám, co jsem si usmyslel.

Jak dobře víte, jsem kupec a zajímá mě především zisk. Vzali jste to v úvahu a nabídli jste mi za naši pomoc spoustu různých věcí; nemůžete za to, že se nám nic z toho nehodilo. Tvrdili jste, že vaše stroje nemohou při zdejším tlaku a gravitaci pracovat; vaše kovy nemůžeme použít — a i kdybychom mohli, nepotřebovali bychomje; na mnoha místech Mesklinu volně leží na povrchu. Některé národy z nich dělají ozdoby; od Charlese ale vím, že k výrobě složitějších předmětů jsou zapotřebí opět stroje či alespoň vyšší žár, než jaký jsme schopni vyprodukovat. Mimochodem známe jev, kterému říkáte oheň, i v mnohem ovladatelnější podobě než je plamenný mrak; je mi líto, že jsem v tomto ohledu Charlese oklamal, ale zdálo se mi to tak lepší.