Hal Clement: Těžká expedice

Když námořníci pečlivě vyzkoušeli pevnost všech uzlů, odvlekli plošinu pod zdvihadlo a připoutali ji k hlavnímu lanu. Když se ujistil, že je všechno v pořádku, nastoupil Dondragmer do klece, zasadil na místo poslední část zábradlí a dal svým druhům znamení, že mohou začít zvedat.

Plošina stoupala klidně, bez jakýchkoli výkyvů, jež byly posledně, když stanul na podobném zařízení, Dondragmerovi tak nepříjemné. Přestože podél stěny útesu vytrvale foukal čerstvý vítr, nedokázal klec znatelně rozhoupat; lano bylo příliš tenké na to, aby vzdušným proudům pokytlo oporu, a tíha břemene příliš vysoká, než aby je dokázaly vychýlit. To bylo štěstí nejenom z hlediska pohodlí; kdyby z nějaké příčiny došlo k rozkyvu, činila by perioda kmitání zpočátku zhruba půl sekundy, ale s klesající délkou závěsu by se neustále zkracovala, až by dosáhla hodnot blízkých zvukovým vibracím, jež by téměř určitě konstrukci zdvihadla vyvrátily ze základů.

Dondragmer byl prakticky založený tvor a během výstupu se nesnažil příliš rozhlížet po okolí. Naopak, měl oči po celou dobu pevně zavřené a nestyděl se za to. Připadalo mu, že cesta nebere konce; ve skutečnosti zabrala asi šest dnů. Konečně se plošina objevila nad okrajem srázu a konec závěsu dosáhl úrovně kladky, o niž se zarazil. Klec zůstala viset jen asi palec od stěny útesu; byla dlouhá a úzká, aby snadno pojala protáhlé tělo Meskliňana, a stačilo ji na jedné straně trochu postrčit ráhnem, aby se druhým koncem natočila nad pevnou zem. Když Dondragmer zaslechl hlasy svých druhů, otevřel oči á s úlevou se odplazil daleko od okraje.

Lackland, který vše sledoval na monitoru, oznámil dole čekajícím námořníkům, že jejich druh je v bezpečí, a jeden z členů posádky, jenž trochu znal anglicky, jeho slova okamžitě přeložil. Všichni to přijali s ulehčením; viděli sice, jak výtah dorazil nahoru, ale stav pasažéra jim přece jen dělal starosti. Barlennan využil jejich rozpoložení a rychle poslal klec dolů pro dalšího dobrovolníka.

Celá operace proběhla bez sebemenší nehody; výtah putoval nahoru celkem desetkrát, než si Barlennan uvědomil, že nemůže týlovou skupinu dále oslabovat, aby neohrozil plynulost zásobování.

Napětí konečně povolilo a mezi Meskliňany i Pozemšťany zavládl uklidňující pocit, že se expedice chýlí k závěru. „Když počkáte asi dvě minutý,“ ohlásil se Lackland s údaji, jež právě získal z počítače, „bude slunce ležet přesně ve směru, který byste měli sledovat. Musíte počítat s tím, že raketu nedokážeme zaměřit přesněji než asi na šest mil; navedeme vás do středu oblasti, kde se podle nás nachází, a tam už budete muset pátrat sami. Pokud je tam podobný terén jako v místech, kde zrovna jste, nebude to žádná procházka.“

„Asi máte pravdu, Charlesi; nemáme s něčím podobným žádné zkušenosti. Ale jsem si jistý, že to zvládneme; dokázali jsme už jiné věci. Už je slunce ve správné poloze?“

„Ještě chvíli — teď! Není někde poblíž nějaký orientační bod, který by vám pomohl udržet směr, dokud slunce neoběhne znovu dokola?“

„Bohužel ne. Nezbude než abyste nám kurs určovali každý den znovu.“

„Čeká vás něco jako plavba naslepo, bez navigačních přístrojů, ale nic lepšího nevymyslíme. Budeme vás pravidelně zaměřovat a dělat nutné korekce. Zlomte vaz!“

Jak se všichni zúčastnění mohli okamžitě přesvědčit, nejobtížnější bylo udržovat směr. Jít rovně bylo prakticky nemožné; členové expedice museli každých několik yardů obcházet nějaký balvan, který byl příliš velký na to, aby se dal přelézt, a který jim bránil ve výhledu. Situaci navíc ztěžovala drobná postava Meskliňanů, s očima umístěnýma těsně při zemi. Barlennan se snažil překážkám vyhýbat střídavě vždy na jednu a na druhou stranu, ale nikdy přesně nevěděl, kam až ho která obchůzka zavede. Jen zřídkakdy se stalo, aby posádka rakety při pravidelné korekci směru zaznamenala odchylku menší než dvacet až třicet stupňů.

Každých padesát dnů Pozemšťané vždy znovu zaměřili polohu vysílače — nyní byl v pohybu jen jediný; druhý si ponechala obsluha zdvihadla — a propočetli nový kurs. Pro lepší orientaci se Barlennan rozhodl značit trasu, kterou až dosud urazili, souvislou řadou oblázků. Později, až bude třeba zajistit pravidelné spojení mezi zásobovací základnou a raketou, měl v úmyslu vybudovat opravdovou cestu.

Po dlouhém bloudění kamenným labyrintem konečně urazili posledních padesát mil, jež je dělily od místa přistání. Jak řekl Lackland, lidé udělali všechno, co bylo v jejich silách; v ideálním případě by teď Barlennan měl stát poblíž zbloudilé rakety. Kapitánův hlas i objektiv vizifonu svědčily o opaku; nikoho to však příliš nepřekvapilo. „Víc už nejsme schopni udělat, Barle. Jak znám naše hochy, co to počítali, dal bych krk na to, že cíl leží někde v okruhu šesti mil a možná ještě blíž. Pátrání už musíme nechat na vás. Když budete něco potřebovat, rádi pomůžeme, ale teď mě zrovna nenapadá jak. Máte nějaký plán?“

Barlennan chvíli neodpovídal. Pátrat v okruhu šesti mil v terénu, kde není vidět dál než na vzdálenost tří nebo čtyř yardů, opravdu nebyla hračka. Nejrychleji by celou oblast samozřejmě mohli pročesat tak, že se rozdělí; tím by však nesmírně vzrostlo riziko, že někteří z mužů zabloudí. Svěřil se s touto obavou Lacklandovi.

„Raketa měří na výšku asi dvacet stop,“ namítl Pozemšťan. „Kdybyste dokázali vylézt na jeden z těch větších balvanů, nejspíš byste ji už teď museli zahlédnout — to je to, co mi na celé věci nejvíc vadí.“

„Samozřejmě; nic takového ale udělat nemůžeme. Větší skaliska jsou vysoká šest až osm vašich stop; i kdyby se nám podařilo vyšplhat po jejich téměř kolmých stěnách, už se nikdy nechci dívat přímo do hloubky a nevystavím takovému riziku ani ostatní.“

„Vždyť jste přece vyšplhali na náhorní plošinu.“

„To bylo něco jiného. Tam nebyl žádný strmý sráz.“

„Takže kdyby k jednomu z balvanů vedl mírnější svah, nevadilo by vám vystoupit tak vysoko nad zem?“

„Ne, ale — hmmm Už chápu, kam míříte. Malý moment.“ Kapitán se pozorněji rozhlédl po okolí. Poblíž leželo několik velkých balvanů; největší z nich vystupoval nad povrch asi do výšky šesti stop. Všude kolem byla půda poseta všudypřítomnými oblázky, které, jak to vypadalo, pokrývaly celou náhorní plošinu. Kdyby se Barlennan někdy setkal s prostorovou geometrií, asi by podobné rozhodnutí nikdy nepřijal; protože však neměl představu o objemu materiálu, který bude třeba přemístit, vzal Lacklandův nápad za svůj.

„Jdeme na to, Charlesi. Kamení a hlíny je tu tolik, že můžeme postavit, co nás napadne.“

Obrátil se k rádiu zády a seznámil námořníky se svým záměrem. Pokud měl Dondragmer o jeho proveditelnosti nějaké pochyby, ponechal si je pro sebe; posádka se bez dlouhých řečí pustila do práce.

Kámen po kameni, hroudá za hroudou, násep zvolna narůstal. Stavba si vyžádala tolik času že ještě v jejím průběhu musel Barlennan poslat několik mužů pro čerstvé zásoby — něco takového nebylo třeba po celou osm set mil dlouhou cestu od skalní rozsedliny; konečněAe však plochý vršek balvanu rozezněl ozvěnou kroků, zřejmě poprvé od chvíle, kdy vnitřní síly Mesklinu vyzvedly náhorní plošinu do její současné polohy.