Hal Clement - Těžká expedice

Jakmile bylo všechno připravené, první důstojník dál neztrácel čas; zavelel k odchodu a v čele dlouhého průvodu námořníků, vzájemně propojených jistícím lanem, vykročil zpátky ke svahu, na který se právě tak pracně vyšplhali. Když konec procesí zmizel za hřebenem svahu vedoucího k rozsedlině, obrátil se Barlennan ke zbytku posádky. „Od této chvíle bude třeba přísně šetřit potravinami. Nemusíme příliš spěchat; nic tím nezískáme. Bree dorazí do našeho původního kotviště dlouho před námi, ale čekaje spousta práce, než nám budou schopni poskytnout pomoc. Vy dva, co nesete rádia, na ně dávejte dobrý pozor; bez nich bychomjen obtížně zjišťovali, kde se nachází loď — pokud se nechceme každou chvíli přehýbat přes okraj.“

„Chcete hned vyrazit, kapitáne?“

„Ne, počkáme tady, dokud nedostaneme zprávu, že Dondragmer v pořádku dorazil na loď. Kdyby se s jeho partou něco stalo, museli bychom změnit plán a možná se i vrátit; proto bude jistější,když se zatím nebudeme vzdalovat.“

Mezitím Dondragmer a jeho skupina bez obtíží došli k okraji srázu. Tam se první důstojník přesvědčil, zda všichni mají bezpečnostní lano pevně připoutané ke svým postrojům, sám se přivázal jako poslední a vydal povel k sestupu. Ukázalo se, že použít lano byl dobrý nápad; najít oporu bylo cestou dolů i pro početné nohy Meskliňanu mnohem obtížnější než při výstupu. Vítr se tentokrát nepokoušel žádného z nich odnést, protože neměli vaky, do nichž by se mohl zapřít, ale stejně se jim nešlo příliš pohodlně. Podobně jako cestou vzhůru ztratili i tentokrát jakoukoli představu o čase a všem se notně ulevilo, když se ocitli na dolním konci sesuvu a mohli uhnout stranou, kde tolik nefoukalo. Stále sice směřovali hlavou dolů, což byla poloha, která šla Meskliňanům značně na nervy, ale nejhorší část cesty už měli za sebou. K překonání zbývajícího úseku, který je dělil od čekající Bree, stačily již jen tň až čtyři dny. Námořníci střežící loď je již zdálky zpozorovali a začali rozvíjet různé — převážně katastrofické — teorie o tom, jaký osud postihl zbytek výpravy. Dondragmer je rychle uklidnil a ohlásil svůj příchod Pozemšťanům na Toorey, aby mohli vyslat zprávu Barlennanovi na náhorní plošinu. Pak odtáhli loď zpátky k řece — v situaci, kdy čtvrtina posádky chyběla a síla polární gravitace prámy přímo lepila k zemi, to nebyla žádná hračka, ale nakonec to dokázali. Dvakrát plavidlo uvázlo na kamení, ale pokaždé jim účinně posloužilo diferenciální zdvihadlo. Když se Bree šťastně podařilo spustit na hladinu, Dondragmer strávil většinu cesty dolů po proudu prohlídkou kladkostroje. Ovládal jeho konstrukci natolik, že by ho dokázal bez pomoci zhotovit, ale stále nedokázal pochopitproč zařízení pracuje. Pozemšťané ho pobaveně sledovali, ale nedávali mu to nijak znát — a ani mu nechtěli zkazit radost z toho, že záhadu vyřeší sám. Dokonce i Lackland, přes svůj přátelský vztah k Barlennanovi, již před delším časem dospěl k závěru, že inteligencí se kapitán svému prvnímu důstojníkovi nemůže rovnat, a napůl očekával, že než Bree dorazí do,svého původního kotviště, přijde Dondragmer s přijatelným řešením; tentokrát se však zmýlil.

Polohu porouchané rakety na základně znali poměrně přesně; odchylka mohla činit nanejvýš několik mil. Poté, co sonda neuposlechla povel ke startu, pracovaly její telemetrické vysilače déle než jeden pozemský rok, takže se daly velmi dobře zaměřit. Atmosféra Mesklinu rádiové vlny výrazněji nezkreslovala.

Rádio rovněž umožňovalo zjišťovat polohu Bree a Barlennanova oddílu; Pozemšťanům připadl úkol navést obě skupiny do společného výchozího bodu a nakonec k místu; kde uvázla průzkumná sonda. Z Toorey však bylo velice obtížné požadované cíle zaměřit; při pohledu z měsíce ležely všechny tň na samém „kraji“ diskovitého kotouče. Navíc vzhledem ke zploštělosti planety sebemenší chyba v určení směru signálu mohla na povrchu znamenat rozdíl několika tisíc mil. Proto byla znovu vypuštěna raketa, doposud používaná při snímkování, a uvedena na kruhovou dráhu tak, aby v pravidelných intervalech přelétala nad póly. Z této dráhy pak již bylo možno s dostatečnou přesností zaměřit každý z miniaturních vysílačů, které měli Meskliňané u sebe.

Když pak Dondragmer dovedl Bree do předchozího kotviště a rozbil tam základní tábor, vše se ještě dále zjednodušilo. Palubní rádio tvořilo pevný bod, podle něhož se kdykoli dalo v krátké době stanovit, kde se Barlennari právě nachází a kolik mu ještě zbývá urazit. Viděno shora, z pohledu Pozemšťanů, se výprava znovu proměnila v běžnou rutinu.

Pro Barlennana to rozhodně nebyla rutina. Náhorní plošina skýtala stále stejný obraz jako na začátku: byla vyprahlá, kamenitá, bez života. A krajně nepřehledná. Neodvažoval se vzdálit od okraje; mezi balvany by rychle ztratili směr. Nikde nebyla žádná vyvýšenina, jež by mohla posloužit jako záchytný bod, nebo alespoň žádnou nebylo ze země vidět. Hustě rozsetá skaliska znemožňovala výhled na více než několik yardů, jen směrem k okraji útesu zůstával volný prostor.

Samotný pochod jim nedělal větší potíže. Půda byla rovná, až na balvany, které museli neustále obcházet. Ale osm set mil představuje značnou vzdálenost i pro člověka, natož pro tvora dlouhého patnáct palců, který se pohybuje vlnivou „chůzí“ jako housenka; a nekonečné zacházky způsobily, že ve skutečnosti museli zdolat mnohem více než osm set mil. S ohledem na všechny okolnosti, vyvinuli Barlennanovi muži úctyhodnou rychlost; a nebylo toho právě málo, s čím se museli potýkat.

Jak dny ubíhaly, počal si kapitán dělat starost, zda vystačí se zásobami potravy. Když cestu plánoval, měl dojem, že si ponechává dostatečnou rezervu, ale čím dál víc o tom začal pochybovat. Co chvíli se úzkostlivě vyptával svých pozemských přátel na obloze, jakou vzdálenost má ještě před sebou; každá odpověď ho však zatím zklamala. Už neměli téměř co jíst, když jim Pozemšťané konečně oznámili, že polohy obou vysílaček téměř splývají a že se tedy ocitli v těsné blízkosti Bree. V takovém případě je od čerstvých zásob dělilo jen sto yardů výškového rozdílu; než však si je budou moci opatřit, bylo třeba, aby někdo — a zřejmě ne sám — nahlédl přes okraj. Museli zjistit, kde se přesně nachází loď; museli sestavit zdvihací zařízení a vytáhnout potravu nahoru; krátce, museli shlížet přímo dolů z výšky plných tří set stop. Barlennaň, jak mu velelo jeho postavení, šel příkladem.

Přiblížil se — nutno přiznat, že nepříliš rychle — na vzdálenost tří stop od okraje a upřel zrak na vzdálené pahorky, jež se ztrácely za obzorem. Postupně pohled stáčel dolů na bližší a bližší předměty, až se zarazil na okraji skalního převisu, který měl přímo před sebou. Beze spěchu přehlédl krajinu ještě jednou sem a tam, aby si zvykl pohlížet na věci z nadhledu; pak se téměř neznatelně začal sunout vpřed a postupně získával výhled na dno údolí blíž a blíž k patě útesu. Konečně spatřil řeku, břeh, u něhož kdysi přistáli, a o kus dál — kotvící Bree; ani trochu se nezměnila a na její palubě i v nejbližším okolí vládl všední ruch. Barlennaň na okamžik zapomněl, jak je vysoko, a posunul se ještě o jeden tělesný článek dopředu. Tím se dostal hlavou přes okraj. A podíval se rovnou dolů podél stěny útesu.