Hal Clement - Těžká expedice

Výsledky průzkumného letu, tak jako téměř všechno, co nějak souviselo s Mesklinem, byly zajímavé a do jisté míry i překvapivé. V daném případě překvapovala již samotná rozloha pevninské kry, vyzdvižené pří horizontálním posunu do výše. Tvarem připomínala Grónsko, na délku měřila tři tisíce pět set mil a svou nejužší částí směřovala k moři, po němž připlula Bree. Řeka ji obtékala širokým obloukem a opět se dotýkala jejího okraje téměř přesně na opačné straně, uprostřed širšího konce klínovitého útvaru. Po celém obvodu měly okraje zlomu nezvykle vyrovnanou výšku; analýza stínů naznačovala, že jen v místech, kde se kra zužovala, je sráz poněkud vyšší, ale jen nepatrně. Pouze v jednom úseku, a to jen na jediném snímku, rozmazaný obrys stínu naznačoval, že by tam mohl být svah povlovnější. Bylo to asi osm set mil od současného kotviště Bree, směrem proti proudu řeky, jež až doposud těsně sledovala patu útesu. V místě, kde byl stín přerušený, řeka vytvářela široký zákrut, jako by se vyhýbala hromadě suti ze zborcené skalní stěny, což vypadalo velice slibně. Znamenalo to, že Barlennanovi k cíli zbývalo urazit ne padesát, ale šestnáct až sedmnáct set mil, z toho polovinu po souši; přitom ani ta pozemní část by neměla být nijak zvláště náročná. Po návratu rakety na základnu mikroskopy a denzitometry v rukou profesionálních kartografii přinesly méně povzbudivé závěry, protože povrch náhorní plošiny vykazoval četné nerovnosti. Nic nenasvědčovalo tomu, že průlom ve skalní stěně způsobila řeka, ani se nepodařilo objevit jinou specifickou příčinu; jeho existenci však rozbor snímků dostatečně potvrdil. Denzitometr ukázal, že střed celé oblasti leží níže než její okraje, takže připomínala gigantickou mělkou mísu; její hloubku však odborníci nedokázali přesně určit, protože uvnitř nenalezli žádný výraznější stín. Byli si nicméně jistí, že dokonce i v nejhlubším bodě se dno kotliny nachází nad úrovní terénu na opačné straně útesu. Rosten si prostudoval konečné výsledky analýzy a popotáhl.

„Obávám se, že to je všechno, co pro ně můžeme udělat,“ řekl po chvíli. „Měl byste vymyslet nějaký způsob, Charlesi, jak jim poskytnout morální podporu; na víc se nezmůžeme.“

„Celou tu dobu nedělám nic jiného. Je to smůla, že se musí něco takového objevit, když už jsme téměř u cíle. Jenom doufám, že to Barlennan na poslední chvíli nevzdá; pořád ještě nevěří všemu, co mu říkáme. Byl bych moc rád, kdyby třeba někdo k jeho — a mé — spokojenosti dokázal vysvětlit, proč se tady obzor zdá být tak vysoko; třeba by ho zbavil představy, že svět má tvar mísy a že polovina z toho, co mu tvrdíme, jsou jen pověry.“

„Vy skutečně nevíte, proč obzor leží zdánlivě výš?“ zvolal šokovaným tónemjeden z meteorologů. „Podrobně ne, i když je mi jasné, že to má cosi společného s hustotou atmosféry.“

„Ale to je úplně jednoduché. Jistě jste viděl, jak za slunečného dne vrstva horkého vzduchu nad silnicí ohýbá dopadající světlo v nepatrném úhlu vzhůru, protože horký vzduch je řidší a světlo v němu putuje rychleji; vidíte odraz oblohy a zdá se vám, zeje to voda. Někdy se na Zemi vytvoří i mnohem rozsáhlejší fatamorgána, ale pokaždé se jedná o tentýž jev — „čočka“ nebo „prizma“ chladnějšího či teplejšího vzduchu lomí světelné paprsky. Tady je to stejné, jenomže navíc do toho vstupuje gravitace; s rostoucí vzdáleností od povrchu Mesklinu se hustota vodíku prudce snižuje. Samozřejmě k tomu napomáhá i nízká teplota.“

„Když to říkáte, tak to musí být pravda; nejsem…“ Lackland nestačil dopovědět; Rosten mu náhle a chmurně skočil do řeči.

„Jak rychle klesá s výškou hustota ovzduší?“ Meteorolog vytáhl z kapsy logaritmické pravítko a chvíli s ním mlčky manipuloval.

„Velice zhruba řečeno, při průměrné teplotě mínus sto šedesát stupňů poklesne ve výšce kolem patnácti či šestnácti set stop na jedno procento své povrchové hustoty.“ Po jeho slovech se rozhostilo ohromené mlčení. „A o kolik by se snížila ve výšce — řekněme — tří set stop.“

„Opět velice přibližně, o sedmdesát či osmdesát procent — pravděpodobně spíš víc.“

Rosten chvíli bubnoval prsty o desku stolu a zaujatě je pozoroval; pak se rozhlédl po ostatních přítomných, kteří mlčky přihlížeti.

„V této situaci asi sotva přijdeme na nějaké geniální řešení; nebo si někdo z vás myslí, že Barlennanovi lidé jsou schopni žít a pracovat při tlaku vzduchu, který u nás odpovídá výšce čtyřiceti či padesáti tisíc stop?“

„Nejsem si tak docela jistý…“ Lackland se v zamyšlení zamračil a Rosten maličko pookřál. „Před nějakým časem se Barlennan umínil o tom, že dokáže zůstat pěkně dlouho pod vodou — promiňte, pod metanem — a uplavat značnou vzdálenost. Jistě si vzpomenete, že právě takovým způsobem říční kmen vzal do zajetí Bree. Pokud jen zadržují dech anebo si nabírají vzduch do zásoby jako velryby, není nám to k ničemu; jestliže ale dovedou využívat vodík rozpuštěný v řekách a mořích, byla by tu jistá naděje.“ Rosten ještě chvíli přemýšlel.

„Dobrá. Hned se spojte se svým přítelem a zjistěte všechno, co ví o svých schopnostech v tomto ohledu. Ricku, zjistěte mi rozpustnost vodíku v metanu při tlaku osmi atmosfér a teplotách mezi mínus sto čtyřiceti pěti a sto osmdesáti pěti stupni Celsia. Dave, schovejte to logaritmické pravítko a sedněte si ke kalkulátoru; chci vědět, tak přesně, jak je to jen možné, hustotu vodíku tam nahoře na útesu. Mimochodem, neříkal jste, že v jádru některých tropických hurikánů dochází k poklesu tlaku až o tři atmosféry? Charlie, zeptejte se Barlennana, jestli on a jeho lidé přitom na sobě pociťovali nějakou změnu. A teď do práce.“ Porada byla u konce, její účastníci se rozešli za svými úkoly. Rosten zůstal s Lacklandem v řídícím středisku, aby si poslechl jeho rozhovor s Meskliňanem. Barlennan potvrdil, že dokáže dlouhou dobu bez potíží plavat pod hladinou; neměl ale ponětí proč. Nedýchal ostatně ani na povrchu a po ponoření nezakoušel nic, co by se dalo přirovnat k lidskému pocitu dušení. Pokud zůstal pod hladinou příliš dlouho a byl příliš aktivní, začal pociťovat něco jako ospalost; mohl dokonce ztratit vědomí, ale dál mu nic nehrozilo; bylo možno ho kdykoli vytáhnout a znovu oživit, pokud ovšem mezitím nezahynul hlady. V mesklinských mořích zřejmě bylo rozpuštěno dostatečné množství vodíku, aby ho udržel při životě, i když ne při plné aktivitě. Rosten viditelně ožil.

„Ani uprostřed těch nejhorších bouří jsme necítili nic z toho, co naznačujete,“ pokračoval kapitán. „Co vás trápí? Nechápu, kam těmi otázkami směřujete.“ Lackland tázavě pohlédl na velitele, který mlčky kývl na souhlas. „Zjistili jsme, že vzduch na vrcholu útesu, kde se nachází naše raketa, je mnohem řidší než dole na úpatí. Máme vážné pochybnosti o tom, zda v něm vůbec budete schopni existovat.“

„Ale vždyť útes měří jen tři sta stop; jak by mohl tak malý výškový rozdíl způsobit tak velkou změnu?“

„Za to může ta vaše gravitace; není čas na dlouhé vysvětlování, ale na každé planetě atmosféra s rostoucí výškou řidne a Čímje tam větší přitažlivost, tím změna probíhá rychleji. Tady u vás panují zvlášť extrémní podmínky.“

„Kde je podle vás na této planetě normální tlak?“