Hal Clement - Těžká expedice

Když Bree opustila vody fjordu, opět zamířila k jihu. Po několik dnů se jim za zádí rýsovaly obrysy ostrova, odkud odpluli, a často museli měnit kurs, aby se vyhnuli dalším. Několikrát zahlédli kluzáky, jež se vznášely nízko nad vlnami cestou z jednoho ostrova na druhý, ale vždy se držely v uctivé vzdálenosti. Zprávy se zřejmě mezi těmito lidmi šířily velice rychle. Nakonec poslední viditelné zbytky pevniny zmizely za obzorem a lidské bytosti oznámily, že vpředu je už jen volné moře — při současném vyjasnění nebylo obtížné loď přesně zaměřit.

V zeměpisné šířce zhruba čtyřiceti g se na radu Pozemšťanů stočili více k jihovýchodu, aby obepluli mohutnou pevninu, která — jak už je upozornil Reejaaren — vystupovala daleko na východ. Loď se vlastně nyní pohybovala v poměrně úzkém průlivu mezi dvěma rozsáhlými ostrovy, ale úžina byla příliš široká na to, aby si toho z paluby někdo povšiml.

Když dosáhla gravitace asi šedesáti g, zpestřila dosud jednotvárný průběh plavby drobná nehoda. Kánoe, jež na konci vlečného lana dosud věrně následovala za lodí, se počala viditelně potápět. Byla hned přitažena k zádi a podrobena prohlídce. Dondragmer zůstal zticha, ale z jeho výrazu se dalo jasně vyčíst, „vždyť jsem vám to povídal.“ Na dně bylo větší množství metanu, ale když ji vyložili a vytáhli na palubu, nezjistili sebemenší trhlinu. Barlennan usoudil, že za to může stříkající tříšť, i když tekutina byla mnohem průzračnější než okolní oceán. Dal kánoi znovu spustit na hladinu a vrátit do ní náklad, ale pověřil jednoho z mužů, aby ji vždy za několik dnů zkontroloval a v případě potřeby vyprázdnil. Po dlouhou dobu to postačovalo; po vyprázdnění měla stejný ponor jako předtím, ale nabírala stále více a častěji. Ještě dvakrát ji námořníci vyzdvihli na palubu a důkladně prohlédli, avšak opět bezvýsledně; ani Lackland, když se s ním spojili rádiem, to nedokázal vysvětlit. Naznačil, že dřevo může být porézní, ale v tom případě by propouštělo již od samého počátku.

Když měli za sebou více než třetinu cesty po moři a dosáhli hranice kolem dvou set g, potíže vyvrcholily. Jaro bylo už v plném proudu, dny se prodlužovaly a na lodi zavládlo uvolněné ovzduší. Ani námořník, který měl na starosti kánoi, si nedával příliš velký pozor; tak jako obvykle přitáhl člun k záďovému prámu a nastoupil. Vzápětí však poznal, že něco není v pořádku. Kánoe pod jeho váhou přirozeně poněkud poklesla; v té chvíli však pružné dřevo na bocích povolilo, člun se ponořil o něco víc, promáčkl se v bocích a klesl pod hladinu…

Tak jako každá řetězová reakce, i tato proběhla velice rychle. Než si pasažér stačil uvědomit, že se boky kánoe bortí dovnitř, octl se pod hladinou. Náklad, který byl vesměs hustší než metan, tlačil člun ke dnu a překvapenému námořníkovi nezbylo, než se zachraňovat plaváním. Kánoe se ponořila na vzdálenost vlečného lana a zbrzdila Bree se škubnutím, které okamžitě zburcovalo celou posádku.

Námořník se vyškrábal na palubu a začal vysvětlovat, co se mu stalo. Všichni, kdo neměli nic důležitějšího na práci, se shromáždili na zádi a společnými silami potopenou kánoi vytáhli. Když byla bezpečně na palubě, zaměřili na ni jeden z vizifonních přístrojů. Na člunu však nebylo vidět nic zvláštního; díky nesmírné pružnosti dřeva, z něhož byl zhotovený, znovu získal svůj původní tvar a jeho trup zůstal zcela neporušený, bez sebemenší trhliny. Lackland jen bezradně potřásl hlavou. „Povězte mi přesně, co se přihodilo — chci vědět každý detail.“

Za pomoci Barlennana, jenž účinkoval jako tlumočník, se z výpovědí postiženého námořníka i několika svědků, kteří nehodu sledovali, brzy dozvěděl všechno, co potřeboval.

„U všech všudy,“ polohlasně zamumlal. „K čemu jsou nám vědomosti získané na střední škole, když šije nedokážeme v případě potřeby vybavit? Tlak v určitém bodě v kapalině odpovídá tíze kapaliny nad tímto bodem — a při dvou stech g dokonce i palcový sloupec metanu vykoná své. A přitom to dřevo není o mnoho silnější než papír; je to div, že odolávalo takovou dobu.“ Barlennan přerušil tento nic neříkající monolog žádostí o vysvětlení. „Zřejmě jste už přišel na to, co se stalo. Mohl byste nám to objasnit?“

Lackland se snažil ze všech sil, ale jen s částečným úspěchem. I na každé střední škole se najde určitý počet studentů, pro něž pojem tlaku, v kvantitativním smyslu, zůstane navždy záhadou.

Barlennan z celého výkladu pochopil, že čím hlouběji se ponoří do moře, tím víc vzrůstá jeho drtivá síla, a že s rostoucí hloubkou se tato síla zvyšuje o to rychleji, oč vyšší je gravitace; důležitý byl i poznatek, že každý plovoucí předmět nutně musí mít určitou část ponořenou pod hladinou a pokud je tato část dutá, dříve či později ji tlak kapaliny musí rozdrtit. Teprve teď si uvědomil, jakou udělal při rozhovoru s Reejaarenem chybu, jež ho usvědčila z nepravdy. Kdeže by se u nich doma vzaly duté čluny! Ostrované se na svých cestách museli dávno přesvědčit tom, že je hluboko na jihu není možné použít.

Když byl náklad z kánoe bezpečně uložený na palubě, mohli pokračovat v plavbě. Barlennan se nedokázal s teď již nepotřebným plavidlem rozloučit, třebaže na lodi zabíralo spoustu místa. Aby nezůstalo úplně nevyužité, dal je zaplnit až po okraj zásobami potravy, jež by jinak nebylo možné navršit tak vysoko na sebe, kdyby jim vyvýšené boky neskýtaly oporu. Dondragmer sice poukazoval na to, že člun přesahuje přes dva prámy a ubírá tak lodi na pohyblivosti, ale Barlennan jeho námitky nebral v úvahu.

Čas ubíhal, dny míjely zprvu po stovkách, pak již po tisících. Pro Meskliňany, od přírody obdařené dlouhověkostí, běh času příliš neznamenal; pro Pozemšťany se cesta postupně proměnila v nudnou rutinu, součást všedního běhu života. Zatímco čára na glóbu se zvolna prodlužovala, lidé na základně střídavě bděli u monitorů, rozmlouvali s kapitánem, měřili a propočítávali polohu Bree, na požádání určovali její nejvýhodnější kurs, vyučovali námořníky angličtině a učili se jejich jazyku; po čtyři pozemské měsíce — něco přes devět tisíc čtyři sta mesklinských dnů — prostě čekali, kdykoli to bylo možné pracovali nebo jen tak zabíjeli čas. Jak ukazovaly dřevěné pružinové váhy, gravitace vzrostla ze sto devadesáti v místech, kde se potopila kánoe, na čtyři sta, později na šest set a dále stoupala. Noci se krátily a dny prodlužovaly, až nakonec slunce kroužilo neustále po obloze, aniž se dotklo obzoru, i když se k němu na jihu naklánělo.

Lidem, kteří je mohli pozorovat během krátkého období, kdy Mesklin putoval do přísluní, teď připadalo zakrnělé. Obzor, tak jak jej zachycovaly objektivy kamer na palubě Bree, se táhl nad lodí kolem dokola, přesně jak to před řadou měsíců Lacklandovi popsal Barlennan; když se mu Pozemšťané pokoušeli vysvětlit, že jde jen o optický klam, shovívavě je vyslechl. Země, která se posléze objevila daleko vpředu, ležela zjevně také nad hladinou; jak by se z iluze mohla vyklubat skutečnost? Země tam skutečně byla. O tom se přesvědčili, když k ní dopluli; vytvářela ústí obrovského zálivu, který se táhl k jihu asi dva tisíce mil, zhruba polovinu vzdálenosti, jež zbývala k havarované raketě. Záliv se na dolním konci postupně zužoval, až posléze přešel v široké řečiště. Pustili se proti proudu, který však jejich postup značně zpomalil; opíral se do tupých čel prámů s takovou silou, že plachty nedokázaly jeho odpor překonat. Bylo proto nutné vzít Bree do vleku; po určité době vždy jedna směna sestoupila na břeh a zapřáhla se do vlečných lan, neboť v této gravitaci každý Meskliňan dokázal vyvinout značnou tažnou sílu. Tak uplynulo několik týdnů, během nichž se ze stanice na Toorey vytratila nuda a vystřídalo ji rostoucí vzrušení. Cíl byl téměř na dohled a všude vládlo nadějné očekávání.