Hal Clement - Těžká expedice

„Zato vaše námořní lodě musí být velmi odolné, aby vydržely všechny ty bouře, které tady míváte. Taky už vám moře vyplavilo některou z nich na břeh, tak jako se to stalo nám? Ještě nikdy jsemje neviděl tak vzedmuté.“

„Když se blíží bouře, přirozeně přijímáme různá bezpečnostní opatření. Pokud vím, k tak rozsáhlému kolísání hladiny dochází jen v oblastech, kde panuje malá tíha. Naše lodě jsou skoro stejné jako je ta vaše, jen výzbroj mají odlišnou.“

„A jak jsou vlastně vyzbrojené?“ Barlennan ani v nejmenším neočekával, že mu tlumočník odpoví, ale Reejaaren byl samá vlídnost a ochota. Houknutím dal znamení několika členům svého doprovodu, kteří zůstali na návrší; vzápětí jeden z nich poslušně sestoupil dolů k lodi s podivným předmětem v klepetech.

Barlennan ještě nikdy neviděl samostříl ani jinou střelnou zbraň. Proto když Reejaaren v rychlém sledu vystřelil tři šipky opatřené křemennými hroty, jež se dunivě zaryly na tři palce hluboko do tvrdého kmene stromu ve vzdálenosti nějakých čtyřiceti yardů,udělalo to na něj přiměřený dojem Zároveň ho přešlo překvapení nad tlumočníkovou ochotou; než Bree urazí Čtvrtinu cesty k domovu, nebude podobná zbraň ničímjiným, než mrtvou zátěží. Barlennan navrhl, že si jen tak na zkoušku jeden samostříl koupí, ale tlumočník mu ho vnutil darem a ještě přidal svazek šest palců dlouhých střel. Kapitána to pobavilo; jako obchodník měl přirozeně radost, když ho někdo pokládal za hlupáka. Obvykle se to vyplácelo.

Získal obrovské množství tkaniny k potahování křídel — Reejaaren buď zapomněl zařídit, aby byla jen v malých štůčkách, nebo to už nepokládal na nutné — dlouhý kus elastického lana a takovou spoustu dalších výrobků, že na Bree téměř nebylo k hnutí, přirozeně s výjimkou pracovních ploch, které musely zůstat volné, a prostor určených k uskladnění železných zásob potravy. Zbavil se všeho, co mělo nějakou hodnotu, až na plamenomety. Reejaaren přirozeně vytušil, že jde o součást lodní výzbroje, ale uvěřil Barlennanovi, že jsou poškozené, a dál už se o ně nezajímal. Kapitána sice v první chvíli napadlo, že by mu mohl jeden rozprašovač, ovšemže bez chlorové munice, věnovat, ale pak si uvědomil, že by musel vysvětlit, jak se s ním zachází, či dokonce předvést, jak pracuje. Nic podobného ovšem neměl v úmyslu; pokud ostrované tento typ zbraní neznali, nebylo důvodu, proč je s ním seznamovat, a pokud ano, usvědčil by se z nepravdy. Raději chtěl s Reejaarenem vyjít po dobrém.

Když už nebylo co prodávat, dav místních obyvatel se postupně rozplynul; na místě zůstaly jen posádky kluzáků a hlídky na kopci, rozmístěné kolem zaparkovaných strojů. Barlennan si všiml, že tlumočník trávil spoustu času v blízkosti lodi a nenuceně rozmlouval s námořníky. Jak se dalo očekávat, snažil se z nich nenápadně vytáhnout, zda skutečně ovládají znalost létání. Dostalo se mu vesměs vyhýbavých odpovědí, které ovšemjakoby „náhodou“ prozrazovaly značné vědomosti z oboru aerodynamiky. Všichni si přirozeně dávali pozor, aby neprozradili, jak nedávno — či z jakého zdroje — své vědomosti získali. Barlennan mohl téměř s určitostí tvrdit, že ostrované, anebo přinejmenším jejich úřední představitel, věří, že jeho lid ovládá tajemství vzduchoplavby.

„Zdá se, že už nezbývá nic, co bychom mohli získat anebo nabídnout,“ řekl Reejaarenovi, když se mu konečně podařilo přivolat jeho pozornost. „Uhradili jsme i všechny nezbytné poplatky. Je tu ještě nějaký důvod, proč bychom nemohli odplout?“

„Kam máte namířeno?“

„Na jih, do oblastí s přijatelnější tíhou. Tento oceán je pro nás úplně neznámý, máme o němjen mlhavé zprávy od našich kupců, kteří sem přišli po pevnině. Chceme se tu tak trochu porozhlédnout.“

„Dobrá, jste volní. Třeba se ještě někdy setkáme — sám občas cestuji na jih. Dejte si pozor na další bouře.“ Tlumočník, na pohled vtělená srdečnost, se obrátil k odchodu. „Ještě se možná uvidíme na pobřeží,“ dodal přes rameno.“Mám za úkol prověřit, zda by se fjord, kde jste poprvé zakotvili, třeba nedal upravit na přístav.“ S těmi slovy vykročil k čekajícím kluzákům.

Barlennan se vrátil k lodi a už chtěl dát rozkaz k okamžitému vyplutí — posádka zboží hned po zakoupení průběžně nakládala na palubu — když si uvědomil, že jim v cestě stále ještě brání kůly zaražené do dna řečiště. V prvním okamžiku chtěl ostrovana zavolat zpět a žádat jejich odstranění; pak si to ale rozmyslel. Nebyl v takovém postavení, aby si mohl klást požadavky, a kdyby se na Reejaarena obrátil s prosbou o pomoc, nepochybně by tím znovu podnítil jeho nadutost. Posádka Bree se ze svých nesnází musí dostat sama.

Na palubě vydal příslušné rozkazy a námořníci se opět chopili nářadí; v té chvíli se však do toho vmísil Dondragmer. „Těšíme, že jsem se přece jen zbytečně nenamáhal,“ prohlásil.

„Všiml jsem si, že posledních čtyřicet či padesát dnů v jednom kuse něco kutíte; ale neměl jsem čas zjišťovat, oč jde. Museli jsme zvládnout spoustu obchodů. Co jste celou tu dobu dělal?“ zajímal se kapitán.

„Chtěl jsem si ověřit jeden nápad, který jsem dostal už ve chvíli, kdy jsme tady uvázli; tehdy jste s Letci mluvil o tom, že by k vytrhání kůlů bylo zapotřebí nějaké zvláštní zařízení. Později jsem se jich zeptal, zda neznají takový stroj, který by byl natolik jednoduchý, abychom ho dokázali sestrojit. Po chvíli přemýšlení mi jeden z Pozemšťanů vysvětlil, co mám udělat, a tady vidíte výsledek. Teď už jen zbývá postavit k jednomu kůlu třínožku a můžeme zkusit, jak to pracuje.“ Dondragmer překvapeným druhům předvedl zařízení, které zhotovil. Skládalo se ze dvou částí. První tvořila dosti široká kladka té nejjednodušší konstrukce, k níž byl připojený hák. Druhá vypadala podobně, ale byla dvojitá; obě kola, vytesaná z masivního špalku tvrdého dřeva, byla vzájemně napevno propojená a měla po obvodu zapuštěné kolíky. Také tato kladka byla opatřená hákem; navíc byl kryty obou kol provlečený kožený řemen, proděrovaný po celé délce tak, aby svými otvory přesně zapadal do kolíkového ozubí, a propojený do sebe, takže vytvářel souvislou dvojitou smyčku. Meskliňanům toto uspořádání nedávalo žádný smysl — o mnoho lépe na tom nebyl ani Dondragmer, který nejenže nevěděl, proč takové ústrojí pracuje, ale ani jak ho uvede do provozu. Rozložil všechno na palubu před nejbližší videoaparát. „Je to správně sestavené?“ zeptal se.

„Ano, pokud je řemen dostatečně silný, mělo by to fungovat,“ zněla odpověď. „Musíte upevnit hák jednoduché kladky ke kůlu, který chcete vytáhnout; s pomocí lana se vám to jistě podaří. Dvojitou kladku je třeba zavěsit na trojnožku. Co máte dělat dál, j sem vám už popsal.“

„Ano, to vím. Jen mě napadlo, že místo zdlouhavého spouštění zdvižené kladky zpět do výchozí polohy bych mohl řemen rozpojit a znovu ho napnout.“

„To by šlo, ovšemjen za předpokladu, že na kladce zrovna nebude zavěšené břemeno,“ odpověděl Pozemšťan. „Jste chlapík, Done.“

Námořníci se chtěli hned pustit do kůlů v hlavním řečišti, ale Barlennan je zadržel.

„Průplav, který jsme začali kopat, není tak důkladně přehrazený. Done, řekl vám Letec, jak dlouho potrvá vytažení jednoho kůlu tímhle tím vynálezem?“