Hal Clement - Těžká expedice

„O ničem takovém nevím, ale pokud se to hochům nebude líbit, jen ať přijdou sem dolů a pokuchají se v tom sami,“ opáčil Lackland. „Dejte se do toho. A taky bychom mohli zkusit něco vydolovat z tlamy, jak jste navrhoval; na tomto místě jsem se možná ani nedostal pod kůži.“ Pracně se odkolébal podél hlavy vyvržené obludy až k místu, kde se mezi pysky, rozšklebenými působením gravitace, ukazovaly zuby, dásně a ještě cosi, co zřejmě představovalo jazyk. „Berte jen tak velké vzorky, aby se vešly do těchto lahviček a nebyly tam příliš natěsnané.“ Pozemšťan váhavě vyzkoušel skalpel na jazyku, který mu nepřipadal tak nepoddajný jako místo, jež sondoval minule, zatímco Barlennan poslušně odkrajoval odřezky požadovaných rozměrů. Tu a tam některý kousek skončil v jeho ústech — ne že by měl opravdu hlad, ovšem toto bylo čerstvé maso — ale i tak netrvalo dlouho a lahvičky byly naplněné.

Lackland se narovnal, uložil zbývající kontejnery a vrhl žádostivý pohled na řadu zubů, jež připomínaly řadu sloupů. „Kdybych chtěl jeden z nich vytrhnout, potřeboval bych asi nitroželatinu,“ poznamenal tak trochu lítostivě. „Co je to?“ vyzvídal Barlennan.

„Výbušnina — látka, která se velice prudce promění v plyn, jenž vyvolá otřes a způsobí silný hluk. Podobných materiálů užíváme při výkopech,

k odstranění nežádoucích budov či částí krajiny a někdy při válčení.“

„Nebyl tohle zvuk, jaký vydává výbušnina?“ zajímal se Barlennan.

Lackland hned neodpověděl a naslouchal. Výbuch obstojné intenzity, který se rozlehne na planetě, jejíž obyvatelé neznají výbušniny, a kde se nevyskytuje žádný další příslušník lidské rasy, člověka dokáže vyvést z rovnováhy, obzvláště když si pro svůj třesk zvolí tak neuvěřitelně příhodný okamžik; není divu, že Lackland byl, mírně řečeno, šokovaný. Nedokázal přesně odhadnout vzdálenost ani sílu exploze, jejíž zvuk zaslechl v Barlennanově rádiu a zároveň prostřednictvím vlastních sluchátek na skafandru; po pár sekundách ho však přepadlo krajně nemilé podezření. „Velmi se mu to podobalo,“ odpověděl poněkud opožděně na Meskliňanovu otázku a klátivě vyrazil kolem hlavy mrtvé mořské příšery zpátky k místu, kde zanechal tank. Docela se hrozil toho, co objeví. Barlennan, zvědavější než kdy předtím, se vydal za ním; zvolil přitom svůj přirozenější způsob pohybu, lezení.

Když se tank objevil na dohled, pocítil Lackland na okamžik nevýslovnou úlevu; když ale dorazil ke dveřím vozidla, čekal ho neméně hluboký otřes.

V místech, kde byla dříve podlaha, zbyly jen pokroucené útržky tenkého plechu. Některé zůstaly zdola přichycené ke stěnám* další se proplétaly mezi řídicími mechanismy a dalším vnitřním vybavením. Pohonné ústrojí, umístěné pod podlahou, bylo téměř zcela odkryté a jediný pohled prozradil poděšenému Pozemšťanovi, že je beznadějně zničené. Barlennana celá událost hluboce zaujala.

„Řekl bych, že jste v tanku měl nějakou výbušninu,“ poznamenal. „Proč jste ji nepoužil k tomu, abyste z těla zvířete získal to, co potřebujete? A když už jste ji nechal v tanku, co ji přivedlo k výbuchu?“

„Máte talent na kladení obtížných otázek,“ odvětil Lackland. „Na první z nich mohu odpovědět, že jsem žádnou výbušninu nevezl; ohledně té druhé se můžeme v této chvíli jen dohadovat.“

„Stejně to ale muselo být něco, co jste vezl,“ namítl Barlennan. „Dokonce i mně je jasné, že ať to bylo cokoli, měl jste to pod podlahou tanku a chtělo se to dostat ven; na Mesklinu nemáme věci, které by se chovaly podobně.“

„I když uznávám vaši logiku, pod podlahou nebylo nic, co by podle mého názoru mohlo vybuchnout,“ odpověděl Pozemšťan. „Elektromotory a jejich akumulátory prostě nejsou výbušné. Ať už ale explozi způsobilo cokoli, podrobná prohlídka bezpochyby objeví nějaké stopy, třeba po schránce, v níž to bylo ukryto, protože, jak se zdá, prakticky všechny úlomky zůstaly uvnitř. Teď ale musím vyřešit horší problém.“

„A jaký?“.

„Nacházíme se osmnáct mil daleko od místa, kde mohu obnovit své zásoby potravin, pokud nepočítám ty, které mám uložené ve skafandru. Tank je zničený; a jestliže se kdy narodil Pozemšťan, který dokáže ujít osmnáct mil ve vytápěném brnění stavěném pro tlak osmi atmosfér v podmínkách trojnásobné gravitace, já to určitě nejsem. Díky těmto žábrám, vybaveným řasami, mi vzduch při dostatku slunečního svitu vydrží neomezenou dobu, ale než dorazím ke stanici, umřu hladem“

„Nemůžete zavolat své přátele na rychlejším z obou měsíců, aby sem poslali raketu a dopravili vás zpět?“

„To bych mohl; zřejmě už všechno vědí, pokud je někdo v radistické kabině a sleduje náš rozhovor. Potíž je v tom, že když budu muset požádat o podobnou pomoc, doktor Rosten mě určitě donutí, abych se na zimu vrátil na Toorey; už tak mi dalo dost námahy přemluvit ho, abych tady mohl zůstat. Stejně se musí dozvědět o tom, co se stalo s tankem, ale chci mu to zavolat až ze stanice — pokud se mi tam podaří vrátit bez jeho pomoci. Jenže tady nikde nablízku není žádný zdroj energie, který by se dal využít pro cestu zpět; a dokonce i kdyby bylo možné doplnit zásobníky potravy ve skafandru a nepustit přitom dovnitř vaše ovzduší, stejně byste se do stanice pro zásoby nedostali.“

„Pro každý případ zavolám posádku,“ poznamenal Barlennan. „Zatím mohou zužitkovat tuhletu potravu — nebo aspoň tolik, kolik unesou. Kromě toho mě ještě něco napadlo.“

„Jsme na cestě, kapitáne.“ Dondragmerův hlas, který se ozval z přijímače, vylekal jak Lacklanda, jenž zapomněl, že sám zařídil, aby z každé vysílačky bylo možno udržovat spojení se všemi ostatními, tak i samého kapitána, který nevěděl, že se jeho první důstojník tak dobře naučil anglicky. „Budeme u vás nejpozději za několik dnů; od začátku jsme postupovali zhruba stejným* směremjako Letcův stroj.“ Tuto zprávu odvysílal ve svém mateřskémjazyce a Barlennan ji Lacklandovi přeložil.

„Jak to tak vypadá, vám hlad nějaký čas nehrozí,“ odpověděl Pozemšťan a vrhl poněkud lítostivý pohled na horu masa po svém boku. „Co to ale bylo za nápad, o kterémjste se zmínil? Pomůže mi nějak při řešení mého problému?“

„Možná, tak trochu.“ Kdyby měl Meskliňan poddajnější ústa, patrně by se usmál. „Mohl byste si na mne vystoupit?“ Lackland tou žádostí zůstal na několik okamžiků úplně ohromený; konec konců, Barlennan víc než cokoli jiného připomínal housenku a když člověk šlápne na housenku… Po chvíli ale roztál a návrh s úsměvem přijal. „Tak dobrá, Barle. Na chvíli jsem přestal chápat všechny souvislosti.“ Mezitím mu Meskliňan vlezl těsně pod nohy a Lackland bez dalšího otálení udělal požadovaný krok. Tehdy se ukázalo, že zbývá překonat jedinou potíž. Lackland měl hmotnost asi sto šedesáti liber. Jeho skafandr, svým způsobem technický zázrak, se jí zhruba vyrovnal. Na Mesklinu poblíž rovníku tedy člověk spolu s pancířem vážil přibližně devět set padesát liber — bez důmyslného servozařízení, jež posilovalo nohy, by nebyl schopen, učinit jediný krok — a tato váha byla jen o čtvrtinu vyšší, než jaké dosahoval Barlennan v polárních oblastech své planety. Unést takové zatížení nebylo pro Meskliňana nic těžkého; pokus zmařila jen pouhá geometrie. Barlennanovo tělo mělo zhruba podobu válce, který dosahoval jedné a půl stopy délky a dvou palců v průměru; pro opancéřovaného Pozemšťana bylo fyzicky nemožné udržet na něm rovnováhu. Meskliňan byl bezradný; tentokrát přišel s řešením zase Lackland. Výbuchem se odtrhly některé boční pláty v dolní části vozidla; pod Lacklandovým vedením se Barlennanovi po značné námaze podařilo jeden z nich zcela uvolnit. Byl asi šest stop dlouhý a dvě stopy široký a když ho kapitán mocnými klepety zahnul na jednom konci vzhůru, stal se z něj skvělý smyk; Barlennan ale v této části planety vážil asi tři libry. Prostě mu chyběla nezbytná tažná síla k tomu, aby vynález uvedl do pohybu — a nejbližší porost, který mohl posloužit jako opora, byl čtvrt míle daleko. Lackland byl rád, že když už muselo k tomuto fiasku dojít v době, kdy slunce stálo na obloze, aspoň obyvatelé tohoto světa nepřikládají žádný význam tomu, že někomu zrudne obličej. Pracovali ve dne i v noci, protože po rozplynutí bouřkových mraků vydávaly oba měsíce i menší slunce dostatečný svit.