Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Raketomet jsme přece jen postavili na kola, svezli do příkopu a jeden obrněný vůz jsem přece jen zapálil. Švábi zůstali jen dva, kam se poděl třetí, nevím.

Potom jsem se najednou ocitl uprostřed cesty. Přede mnou hromada pruhovaných — blízko, docela blizoučko, hned vedle. Na bodlech odlesky ohně. U ucha mi s ohlušujícím řevem štěkal kulomet, v ruce jsem měl nůž a u mých nohou sebou někdo cukal a podrážel mi nohy…

Potom jsem pečlivě, tak jako na střelnici, zaměřoval raketomet na ocelový štít, který se ke mně blížil v oblaku kouře. Dokonce jsem uslyšel instruktorův povel: Na obrněnou pěchotu pancéřovými náboji… Ale nemohl jsem zmáčknout spoušť, protože jsem měl už zase v ruce nůž…

Pak byla chvíle klidu. Byl už soumrak. Ukázalo se, že raketomet je nepoškozený, já sám jsem také celý a kolem mne je skupina Dikobrazů, asi deset lidí. Všichni kouřili a kdosi z nich mi strčil do ruky polní láhev. Kdo? Zajíc? Nevím… Pamatuji si, že na pozadí hořícího domu asi třicet kroků ode mne se černala divná postava. Všichni seděli nebo leželi, ale ta postava stála a měl jsem dojem, že je nahá a celá černá… Neměl oblek ani plášť, ani blůzu. Anebo přece jen není nahý? „Zajíci, kdo to tam trčí?“ — „Nevím, nejsem Zajíc.“ — „A kde je Zajíc?“ — „Nevím. Napij se…“

Potom jsme kopali, spěchali jsme, co nám síly stačily. Bylo to už na jiném místě. Vesnice byla teď stranou, nikoli přede mnou. Vlastně vesnice už vůbec nebyla, jen hromady ohořelých dřev, ale zato na silnici hořela obrněná auta. Několik. Mnoho. Pod nohama čvachtala blátivá břečka. „Uděluju ti pochvalu, jsi chlapík, Kocoure!“ — „Promiňte, Geparde, nějak špatně chápu. Kde jsou všichni naši? Proč tu jsou jen Dikobrazi?“

„To je v pořádku, Gagu, pracuj, pracuj, statečný bratře, všichni jsou celí, všichni tě obdivují…“

… A tu najednou z černorudé tmy přímo do obličeje déšť tekutého ohně. Všechno najednou plane — mrtvoly, země i raketomet. I jakési keře. I já. Strašně to bolí. Jsem jako baron Tregg. Louži, honem nějakou louži. Tady přece byla louže. Leželi v ní. Tam jsem jim dal povel K zemi! u všech zmijí! A měl jsem je raději hodit do ohně! Louže není… Země hořela, ze země se kouřilo a najednou kdosi s nadlidskou silou do ní kopl a zmizela mi pod nohama.

U Gagovy postele seděli dva. Jeden hubený, s vystouplými klouby na ramenou a s velkýma kostnatýma rukama. Seděl, nohu přes nohu, silné prsty na kolenou. Měl šedý svetr s volným límcem, úzké modré kalhoty neznámého střihu a sandály spletené ze šedých a červených řemínků. Měl ostré rysy, jeho opálený obličej měl energický, ale laskavý výraz, světlé oči trochu přimhuřoval, šedé, pečlivě zastřižené vlasy měl rozcuchané. Velká ústa s velmi tenkými rty žmoulala slámku.

Druhý byl dobrák v bílém plášti. Měl ruměnou mladou tvář bez jediné vrásky. Byla to divná tvář. Totiž ani ne tak tvář, ale její výraz. Jako u světců na starých ikonách. Díval se na Gaga a usmíval se, jako kdyby měl svátek. Byl něčím velmi spokojen. Promluvil první.

„Tak co, jak se cítíme?“ zeptal se.

Gag se opřel dlaněmi o postel, ohnul nohy v kolenou a lehce se na posteli otočil.

„Normálně,“ řekl s údivem.

Nebyl ničím přikrytý, ani prostěradlem. Podíval se na své nohy na známou jizvu nad kolenem, sáhl si na hruď a okamžitě nahmatal, co dříve neměl: dvě jamky na pravé straně prsou. „Hele!“ řekl, neudržel se.

„Ještě jednu máš na boku,“ řekl dobrák. „Výš, výš…“ Gag si ohmatal jizvu na pravém boku. Potom se podíval na holé ruce.

„Počkejte,“ brumlal, „já jsem přece hořel…“

„A jak!“ zvolal ruměný a ukázal mu rukou jak. Vypadalo to, že Gag hořel jako sud s benzínem.

Hubený ve svetru mlčel, prohlížel si Gaga a v jeho výrazu bylo cosi, co přimělo Gaga k pozoru.

„Děkuji vám, pane doktore. Byl jsem dlouho v bezvědomí?“ zeptal se.

Ruměný dobrák se přestal usmívat.

„A co si pamatuješ poslední?“ zeptal se téměř úlisně. Gag se usilovně soustředil.

„Sestřelil jsem… Vlastně ne! Hořel jsem. Patrně od plamenometu. Utíkal jsem hledat vodu…“ Odmlčel se a znovu si nahmatal rány na hrudi. „V tom okamžiku mě zřejmě postřelili…,“ řekl nejistě. „Potom…,“ zmlkl a podíval se na hubeného. „Zadrželi jsme je? Ano? Kde jsem? V které nemocnici?“ Ale hubený mu neodpověděl a znovu promluvil dobrák. Jakoby v rozpacích a s velkým úsilím si pohladil kulatá kolena: „A co si myslíš ty?“

„Odpusťte…,“ řekl Gag a spustil nohy z postele. „To uběhlo tolik času? Půl roku? Nebo dokonce rok? Řekněte mi to přímo,“ žádal.

„Copak čas…,“ řekl dobrák. „Je to jen pět dní.“

„Kolik?“

„Pět dní,“ opakoval dobrák. „Že je to tak?“ obrátil se k hubenému.

Ten mlčky přikývl. Gag se shovívavě usmál. „No dobře,“ řekl. „Jak myslíte. Vy lékaři tomu rozumíte líp. Koneckonců, co na tom záleží… Chtěl bych jen vědět, pane…,“ udělal naschvál pauzu, hleděl na hubeného, ale ten nereagoval. „Chtěl bych jen vědět, co se děje na frontě a kdy se budu moct vrátit do boje.“

Hubený mlčky přesouval slámku z jednoho koutku úst do druhého.

„Vždyť bych snad mohl znovu jít ke své skupině… do školy v hlavním městě…“

„To sotva,“ řekl dobrák.

Gag se na něj jen podíval a znovu se zahleděl na hubeného.

„Vždyť já jsem Bojový Kocour,“ řekl. „V třetím ročníku… Mám řadu pochval, dokonce jednu osobně od Jeho Výsosti…“

Dobrák zavrtěl hlavou.

„To není podstatné,“ řekl. „Na tom nezáleží.“

„Jak to, nezáleží? Jsem Bojový Kocour! Nevěříte? Koukněte se!“ Zvedl pravou ruku a ukázal — zase ovšem tomu hubenému — tetování pod paží. „Sama Jeho Výsost mi stiskla ruku, osobně! Jeho Výsost mi dala…“

„Ale ano, my ti věříme, my to víme,“ zamával na něho rukama dobrák, ale Gag ho přerušil.

„Pane doktore, s vámi nemluvím! Mluvím s panem důstojníkem!“

Tu dobrák vyprskl, zakryl si tvář dlaněmi a rozesmál se vysokým protivným smíchem. Gag se na něj zkoprněle díval, potom se obrátil na hubeného. Ten konečně řekl:

„Nevšímej si toho, Gagu!“ Hlas měl hluboký, hodil se k jeho tváři. „Ale ty si skutečně nedovedeš představit, v jaké jsi situaci. Nemůžeme tě teď poslat do tvé školy. Pravděpodobně se už nikdy do školy Bojových Kocourů nevrátíš!“

Gag překvapením otevřel a zase zavřel ústa. Dobrák se přestal smát.

„Ale vždyť já se cítím…,“ šeptal Gag. „Já jsem zcela zdráv. Anebo jsem snad mrzák? Řekněte mi to přímo, pane doktore: jsem mrzák?“

„Ne, ne!“ rychle řekl dobrák. „Ruce i nohy máš v úplném pořádku, ale co se týká psychiky… Víš, kdo to byl Gank Gnuk?“

„Vím. Byl to vědec. Tvrdil, že existuje množství obývaných světů… Fanatici z Impéria ho pověsili za nohy a rozstříleli z arbaletů.“ Gag zneklidněl. „Přesné datum si nepamatuji, promiňte. Ale bylo to před prvním alajským povstáním.“

„Výborně,“ pochválil ho dobrák. „A jak se dívá na Gankovy předpoklady současná věda?“

Gag se opět neklidně zavrtěl.

„Nevím to přesně… Nejsou důvody zamítat je. U nás ve škole nám o tom na hodinách astronomie nic neříkali. Říkalo se jen, že Ajgon… Ano, správně! Na Ajgoně je atmosféra taková, že tam může existovat i život, jak objevil veliký zakladatel alajské vědy Gridd.“