Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Ne,“ řekl Gag ochraptěle.

Obrátil se a šel přímo k modrému nebi. Zastavil se. Ohlédl se. Sevřené pěsti mu zbělaly. Udělal krok zpět, potom druhý, třetí a couval tak dlouho, až se dotkl lopatkami…

„To znamená, že už jsem tam?“ řekl ochraptěle.

„To znamená, že jsi tady,“ řekl Korněj.

„Jaký mi dáte úkol?“ řekl Gag.

Zkrátka, hoši, dostal jsem se do takové kaše, v jaké nikdo z Bojových Kocourů přede mnou nebyl. Tak si představte, sedím na báječné louce po krk v měkké trávě, krásně zelené. Okolo mne — prostě nádhera, zrovna jako v lázních Zagguta, jen to jezero tam není. Stromy — co živ jsem něco podobného neviděl: listy sytě zelené, měkké jako hedvábí a na větvích visí plody — říkají jim hrušky — až se sliny sbíhají, a můžeš si vzít, co hrdlo ráčí. Nalevo ode mne je háj a přede mnou dům. Korněj říká, že ho stavěl sám, vlastníma rukama. Je to možné, já to nemůžu posoudit. Vím jen, že když jsem stával na stráži u loveckého domku Jeho Výsosti, tak to také byl nádherný dům; stavěly ho moudré hlavy, ale kdepak se může s tímhle srovnávat. Před domem je bazén a v něm voda čistá jako křišťál, když ji člověk uvidí, chce se mu pít, a to nemluvím o tom, jakou má chuť se v ní vykoupat. A kolem je step. Tam jsem nebyl. Ani se mi tam nechce. Na step teď nemám náladu. Teď bych zrovna moc potřeboval pochopit, v jakém jazyce vlastně myslím, u všech hadů! Vždyť jsem jakživ žádný cizí jazyk neznal, jen ten svůj alajský. A ještě tak ty vojenské výrazy navíc, všelijaké to Ruce vzhůru! K zemi! Kdo je velitel? a tak. A teď nejsem schopen si vysvětlit, který jazyk je vlastně můj vlastní, ruský, anebo alajský? Korněj říká, že do mne nacpali za jednu noc, co jsem ležel a spal po operaci, dvacet pět tisíc různých slov a idiomů. Tak nevím. Idiom? Jak by se to řeklo alajsky? To taky nevím.

A víte, co jsem si zprvu myslel? Že jsem ve speciální laboratoři. Já vím, že nějaké u nás máme. Korněj je asi důstojník naší rozvědky. A připravují mě na nějaký zvláštní úkol, velice důležitý. Dost možná, že Jeho Výsost má nějaké zájmy i na druhé pevnině. A možná, čertví, třeba i na jiné planetě? A proč by ne? Copak já vím?

Já hlupák jsem si dokonce ze začátku myslel, že všechno kolem jsou jenom dekorace. Pak jsem tu byl den, druhý, třetí — ba ne, dekorace to není. Celé město jako dekorace — to nejde! Ty obrovské modré hromady, které je vidět ha obzoru, že by byly dekorace? A to žrádlo! Kdybych klukům ukázal, čím mě tady cpou, tak by nikdo neuvěřil, že je to možné. Vezmeš si takovou tubu, jako je zubní pasta, vymáčkneš to na talíř — a koukej! už to začalo pěnit, šumět — a to hned musí člověk vzít druhou tubu a vymačkat ji, a než bys řekl švec, máš na talíři pořádný kus smaženého masa, pěkně zlatavého — a jak voní! Co vám mám povídat! Milí kluci, to není dekorace! To je maso. Anebo například nebe v noci: všechna souhvězdí jsou nakřivo! I Měsíc. To je taky dekorace? Ačkoliv, zrovna ten se nejvíc podobá dekoraci. Zvlášť když je vysoko. Ale když vychází — hrůza se podívat! Obrovský, nafouknutý, celý červený vylézá za stromy… který že to už jsem tady den? Pátý tuším… a pokaždé se celý třesu, když ho vidím.

A tak, když si to dám všechno dohromady, je to se mnou mizerné. Ti tady mají obrovskou moc, to musí vidět i hlupák. A proti nim, proti celé jejich síle, jsem tu já docela sám. A přitom u nás o nich nikdo nic neví, to je to nejstrašnější. A oni jsou přitom na naší Gigandě jako doma, vědí o nás všechno, a my o nich zhola nic. Hrůza! Když si představím všechny ty jejich fígle, všechny ty skoky na sto kilometrů v jedné vteřině a bez letadel, bez strojů, bez železnic… ty jejich domy, co sahají až do mraků, nepředstavitelné, nepravděpodobné jako zlý sen… pokoje, kde všechno vzniká samo sebou, jídlo přímo ze vzduchu, lékaři — kouzelníci… No a dneska ráno — to se mi snad jen zdálo, nebo co? — Korněj přímo z bazénu, jen tak v plavkách bez ničeho, vyletěl vzhůru k nebi, doslova jako pták, zatočil se nad zahradou a zmizel někde za těmi stromy… Jak jsem si na to vzpomněl, vždycky mi srdce spadlo do kalhot. Musel jsem se proběhnout po louce, zbaštit hrušku, abych se uklidnil. A to jsem tu teprve pátý den! Co jsem mohl uvidět za pět dní? No například tady ta louka. Je vidět z mého okna. Tuhle jsem se v noci probudil nějakým ochraptělým mňoukáním. To se tady perou kočky? myslím si. Ale hned taky vím, že to nejsou kočky. Přiblížil jsem se k oknu, koukám. Stojí. Přímo uprostřed louky. Co — to nevím. Něco velkého, bílého, jako trojúhelník. Zatímco jsem si protíral oči a civěl na to, roztálo to ve vzduchu. Jako přízrak, namouduši! Taky tomu tak říkají — „přízrak“. Ráno jsem se ptal Korněje a on mi povídá: „To jsou naše hvězdolety typu ‚přízrak‘, jsou určeny k přeletům střední vzdálenosti — dvacet světelných let! A na Gigandu, jen tak mimochodem, je jen osmnáct…“

Copak oni od nás můžou potřebovat? Jenom otroky. Někdo tady u nich přece musí makat, zajišťovat jim ten jejich blahobyt… Korněj mi pořád říká: „Uč se, pozoruj, čti — za tři nebo čtyři měsíce se vrátíš domů, budeš tam budovat nový život,“ a tak podobně. „Válka se do té doby skončí, my už jsme do ní zasáhli, a tak brzy bude konec.“ Tehdy jsem ho teprve pochopil. „A kdo v té válce zvítězí,“ zeptal jsem se. „Nikdo!“ povídá. „Bude mír a konec.“ Tá-aák! No to teda už tomu rozumím. To znamená, abysme my u nás zbytečně neničili materiál. Aby všude bylo tichounko a klid, bez všelijakých hádek, povstání a krveprolévání. Zrovna tak jako pasáci nedovolí býkům, aby se prali a mrzačili. Kdo jim u nás bude nebezpečný, toho zlikvidují, kdo se jim bude hodit, toho si koupí. A pak už budou jen ládovat do těch svých „přízraků“ Alajany a Krysojedy, všechny dohromady.

Ačkoliv Korněj, to musím přiznat…, no prostě se mi líbí. Nic proti tomu nezmůžu. Makovicí sice chápu, že právě takového museli ke mně dát. Makovice to chápe, ale nenávidět ho nedovedu. Je to jako nějaké čáry či co. Věřím mu jak pitomec. Poslouchám ho, visím na něm očima. A přitom dobře vím, že začne do mě hučet a dokazovat, jak je ten jejich svět krásný a náš špatný, a že náš svět je třeba předělat podle jejich vzoru a že já jim v tom můžu pomoct, protože jsem moudrý a silný a moc se pro ten jejich svět hodím.

Už do mne dokonce leccos nahustil. Například všechny velké lidi, kterých si u nás vážíme, stačil pošpinit: feldmaršálka Bragga, Jednookého Lišáka, velikého šéfa rozvědky, a o Jeho Výsosti dokonce taky začal, ale já jsem ho hned zarazil. Každý od něho dostal díl. Dokonce i ti z Impéria — to asi proto, aby mi dokázal, jak jsou tady u nich nestranní. Jen o jednom mluvil pěkně — o Gepardovi. Vypadá to, že ho osobně znal. A cenil si ho. Říká, že v něm zemřel velký pedagog. Tady by prý si ho všichni vážili… No dobrá!

Chtěl jsem se zastavit, ale nešlo to. Začal jsem přemýšlet o Gepardovi. Ach, Gepard… Aťsi kluci zemřeli, Zajíc, Nosáč… Štípák s raketou pod paží prý se vrhl pod obrněné auto… aťsi! Na to jsme se přece narodili. Ale Gepard… Na tátu si nepamatuju, na matku — ale co je pro vojáka matka. Ale na tebe, Geparde, na tebe já nikdy nezapomenu. Přišel jsem tehda do školy slabý, hladový, žral jsem předtím jen kočky, a ty div nesežraly mě, otec se vrátil z fronty bez rukou, bez nohou, nebyl k žádné práci, jen se utápěl v pití. A v kasárnách? Tam to taky nebyl žádný med, však víte, kolik tam člověku dají na příděl. A kdo mi dával svoje konzervy? Když jsem tak třeba stál v noci na stráži, žrát se mi chtělo, že jsem div nebrečel. Objeví se znenadání jako zjevení, vyslechne si hlášení, něco zabručí a strčí člověku kus chleba s koninou — svůj, protože nic víc tady nedostával, když jsme byli v týlu, a je v tahu. Při pochodu mě dvacet kilometrů vlekl na zádech, když už jsem se slabostí svalil. Měli mě nést kluci, a udělali by to, ale sami padali na každém desátém kroku. A víte přece, co říká instrukce: nemůže jít — nemůže ani sloužit! Marš domů pod smradlavé schody chytat kočky… Ne, na tebe já nikdy nezapomenu! Zahynul jsi tak, jak jsi nás to učil. A když už jsem já zůstal, musím žít tak, abych nepošpinil tvoji památku. Ale jak žít? Jsem v bryndě, Geparde! Bože, v jaké já jsem bryndě! Kdepak tam nahoře asi jseš? Pomoz mi, řekni mi, co mám dělat?