Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Tak, pomyslel si Gag. Toho ani nepřinutím, aby se zpotil… Ale hlavu jsem mu napravil, nebo ne? Zkusíme to, riskneme to. Podíval se na obelisk. Je to ohavnost. Vždyť tam leží vojáci… Hrdinové. S kým bojovali a proč, tomu jsem moc nerozuměl, ale jak bojovali, to jsem viděl. Kéž by nám bůh dal sílu takhle bojovat v poslední hodince! Ne nadarmo mi Korněj ukázal ty filmy. V Gagově duši se ozval pověrčivý strach. Že by byl ten Korněj již tehdy předvídal tuto minutu? Ale ne, to je hloupost, nic nemohl předvídat, není to přece bůh… Asi mi chtěl jen naznačit, jakými hrdiny byli jeho předkové… A ti tady leží. Kolik století už tu leží, a nikdo nenarušil jejich klid. Kdyby byli živí, nedopustili by to, hnali by mě odsud… Ale ať! A jestli to byli Krysojedi? I tak je to ohavné… Ale to je hloupost, Krysojedi jsou zbabělci, smradi! A tohle byli vojáci, vždyť jsem to viděl na vlastní oči! Hrome, až mi je z toho nanic… A kdyby tady teď byl se mnou Gepard? Pověděl bych mu, k čemu jsem se rozhodl. Co by mi na to řekl? Nevím. Vím jen, že by mu to bylo taky protivné. Každému by se to ošklivilo, je-li to člověk.

Podíval se na Drambu. Dramba stál v pozoru a lhostejně pohyboval svýma ucho-očima. Ale co mi zbývá? Myšlenka je přece správná! Ohavná, to přiznávám. Odporná. Někomu jinému a za jiných okolností bych za to dal přes držku. Ale já nemám jinou cestu. Taková příležitost se mi už nenaskytne. Všechno se dozvím najednou. I toho hlupáka si přitom prověřím, i to, jestli mě někdo pozoruje nebo ne… Jde jen o to, že je to ohavné. Nikdo by se neudržel, každý by mě chytil za ruku, kdyby mohl. A dost, nebudu tady nad tím fňukat! Nedělám to přece sobě pro radost. Nejsem přece parazit. Jsem voják a plním svou povinnost, jak umím. Promiňte mi to, bratři hrdinové, můžete-li!

„Vojíne Drambo!“ řekl chvějícím se hlasem.

„Slyším, pane desátníku!“

„Rozkazuji ti převrátit tenhle kámen. Proveď!“

Uskočil rychle stranou, co mu nohy stačily. Kdyby tu byl zákop, skočil by do něj.

„Rychle!“ zařval, až se mu hlas zlomil.

Když pootevřel oči, Dramba už stál v předklonu před obeliskem. Jeho ohromné ruce podobné lopatám sklouzly po žule a ponořily se do přeschlé země. Gigantická ramena se pohnula. Trvalo to vteřinu. Robot se zastavil, Gag s hrůzou viděl, jak se mu jeho mohutné nohy před očima zkracují a mění se v krátké, jako by shora rozmáčknuté podstavce. Potom se celý kopec zachvěl. Bylo slyšet pronikavý skřípot a obelisk se sotva znatelně naklonil. To už Gag nevydržel.

„Stůj!“ zařval. „Nech toho!“

Křičel ještě něco, sám se však neslyšel, pak nadával rusky i alajsky, všechen ten křik nebyl k ničemu, věděl to, ale přece křičel dál, a Dramba stál před ním v pozoru a monotónně opakoval: „Rozkaz, pane desátníku! Slyším, pane desátníku!“

Potom se vzpamatoval. Bolelo ho v krku a tělo měl jak rozlámané. Klopýtavě obešel obelisk, osahával žulu třesoucíma se rukama. Všechno bylo jako dřív, jen u základů na té straně, kde byl nesrozumitelný nápis, byly dvě hluboké díry a Gag do nich botami křečovitě hrnul hlínu.

Celou noc jsem nemohl usnout. Vrtěl jsem se, převracel, kouřil, vystrkoval hlavu z okna, abych se ochladil. Mám po tom všem pocuchané nervy. Dramba trčel v rohu a svítil ve tmě. Nakonec jsem ho ze vzteku vyhnal ven. V hlavě se mi pletlo páté přes deváté, nějaké obrazy, nevím odkud se vzaly. A ještě ta mizerná postel — udělal jsem si ji po svém, ale ona se stále snaží proměnit se v takové měkké lože, na jakých asi tady spí všichni, a ještě se potvora snaží mě houpat, jako kdybych byl nemluvně.

Neštěstí nebylo v tom, že jsem nemohl usnout, můžu nespat tři noci po sobě a nic mi to nedělá. Ale nemohl jsem myslet jako člověk. Nic jsem nemohl vymyslet. Dosáhl jsem včera svého, nebo ne? Můžu teď Drambovi věřit, nebo ne? Nevím. Pozoruje Korněj každý můj krok, nebo ne? Ani o tom nic nevím. Včera po večeři jsem zašel do jeho pracovny. Sedí si před svými obrazovkami, z každé na něj kouká nějaká tlama a on se všemi povídá. Bylo mi, jak když mě píchne nožem. Představil jsem si, jak jsem tam bláznil na tom kopci, jak jsem tam hystericky řval, a on si tady zatím sedí v chládku, kouká se na to všechno na obrazovce a ušklíbá se. A možná že přitom ještě Drambovi vysílá: jen pokračuj, já ti to povoluju… Co se týká mne, já bych to tak dělat nemohl. Kdyby někdo před mýma očima zhanobil památné místo mého národa, já bych se přitom neušklíbal a nedíval bych se na obrazovku. Ne, já bych udělal docela něco jiného. Já nejsem nějaký Krysojed.

Ale třeba má takový úkol, třeba mu řekli: za každou cenu… Nevím, nic nevím. Předtím, když jsem se vrátil, potkali jsme se a on se mnou mluvil jako vždycky. Ale potom se na mě pozorně podíval a začali se mě vyptávat co a jak. Jako by byl můj táta, zrovna tak. Nalhal jsem mu, že mě bolí hlava. Od všech těch vůní ve stepi. Vypadá to, že mi neuvěřil, ale nic na sobě nedal znát. Celý večer jsem ho pozoroval, jestli se bude Dramby ptát nebo ne. Neptal se. Ani si ho nevšiml… Ach, hoši, to je trápení! Nejraději bych si lehl na záda a nechal se nést po proudu, ať je to kam chce.

Trápil jsem se tak až do svítání. Hned jsem si lehl, hned zas vyskočil, běhal jsem po pokoji, vystrkoval hlavu z okna, koukal do zahrady, až mě to zmohlo a usnul jsem s hlavou na okenním rámu. Probudil jsem se celý zpocený a ihned jsem uslyšel to ochraptělé mňoukání — mrrrjau, mrrrjau, mrrrjau — jako by nebeští andělé škrtili holýma rukama ďábla v pekle a mně tím žárem ožehli obličej jako horkým vzduchem. Ještě jsem pořádně nestačil otevřít oči, a už jsem seděl na zemi, rukou hledal automat a přitom jsem nakukoval přes okenní rám jako přes okraj zákopu. Tentokrát jsem uviděl všechno, jak se to dělá, od začátku až do konce.

Nad mou okrouhlou loučkou, napravo od bazénu, zazářila v šeru jasná tečka, od ní se šířilo dolů a na všechny strany řídké fialové světlo — zatím průzračné, všechny keře byly přes ně vidět — a světlo teklo a teklo, až vytvořilo velký kužel jako obrácená číše vysoká čtyři metry, kužel začal tvrdnout, chladnout, temnět, a už tu stál na loučce ten jejich hvězdolet „přízrak“, jak jsem ho viděl i tehdy poprvé. A ticho. Naprosté. Dokonce ptáci zmlkli. Nad loučkou je šedivě namodralé nebe úsvitu, okolo loučky černé keře a stromy a uprostřed ten stříbřitý zázrak, a já zanic nemohu pochopit, je-li živý, anebo je to jen věc.

Potom něco slabě prasklo, otevřela se v něm černá díra, zazvonilo to, zašumělo a vyšel odtud člověk. Totiž nejdříve jsem si myslel, že je to člověk, mělo to ruce i nohy. Hlavu taky. Byl celý takový skoro černý… buď ožehnutý, nebo ohořelý… a celý ověšený zbraněmi. Takové zbraně jsem, hoši, nikdy neviděl, ale od prvního pohledu jsem pochopil, že jsou to zbraně a nic jiného. Visely mu z obou ramen i od pasu a řinčelo to a zvonilo při každém kroku. Nehleděl kolem sebe a šel rovnou ke vchodu, jako by to byl jeho dům. Ale kráčel nějak divně a já jsem hned nepřišel na to, čím to je, protože jsem nemohl odtrhnout oči od jeho tváře. Obličej měl také jako ohořelý, černý, leskl se a odrážel světlo, a pak zvedl obě ruce a začal jej ze sebe stahovat jako masku. A zřejmě to byla maska, protože za dvě vteřiny ji měl dole a praštil s ní o zem. To mě pot zalil podruhé, protože pod tím černým, ohořelým, lepkavým, jako nalakovaným obličejem měl ještě jeden, ale ne lidský. Byl celý bílý, jako kámen, bez nosu, bez úst, jen oči svítí jako žárovičky. Jen jsem se na ten obličej podíval a hned jsem se odvrátil. Pak jsem se mu díval na nohy, to bylo ještě horší. Víte, proč měl tak divnou chůzi? Šel po té tvrdé zemi s hustou trávou, jako my chodíme po písku nebo po bažině. Při každém kroku se bořil po kotník, možná ještě víc. Země ho neunesla, bořila se pod ním.