Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Mlčím a civím na tu kostru a snažím se nekoukat na Korněje. Ale přece jsem něco takového čekal! A Korněj klidně povídá:

„To je ten známý pseudohomo, pseudočlovek, hádanka přírody. Už jsi o něm něco četl?“

„Ne,“ povídám a sám pro sebe si myslím: teď mi všechno vysvětlí. Krásně mi všechno vysvětlí. Ale mám tomu věřit?

„Je to prapodivná historie,“ povídá Korněj, „jistým způsobem tragická. Rozumíš, tyto bytosti by měly být podle všech znaků rozumné. Podle všech zákonů, které známe, by měly být inteligentní.“ Rozhodil rukama. „Ale nejsou. Kostra — to ještě nic není, ukážu ti potom fotografii. Je to strašné! V minulém století vědecká skupina našla tyto pseudolidi na Tagoře. Dlouho se snažili o kontakt s nimi, pozorovali je v jejich přírodních podmínkách, zkoumali a došli k závěru, že jsou to zvířata. Bylo to paradoxní, ale fakta jsou fakta: zvířata. A tak s nimi také zacházeli jako se zvířaty: chovali je ve zvěřinci, když bylo třeba, zabíjeli, pitvali, preparovali, brali si kostry do sbírek a lebky taky. Byla to situace ve vědeckém smyslu zcela ojedinělá. Zvíře by mělo být člověkem, ale není jím. A za několik let našli na Tagoře mocnou civilizaci. Absolutně nepodobnou naší pozemské, ani té vaší — nevídanou, fantasticky organizovanou, ale nepochybnou. Dovedeš si představit, jaký to byl úlek? Jeden z prvních výzkumníků z toho zešílel, druhý si vzal život… A za dalších dvacet let to pochopili. Ano, na planetě byly rozumné bytosti. Tak nepodobné nám, vám, dejme tomu Leoniďanům, že věda prostě nemohla něco podobného předpokládat… Ano… Byla to tragédie.“ Náhle nějak zvadl a vyšel ze sálu, jako kdyby na mě zapomněl, ale na prahu se zastavil a řekl s pohledem upřeným na kostru v rohu: „A teď existuje taková hypotéza, že toto zde jsou uměle vyrobené bytosti. Rozumíš, Tagořané si je vyrobili, vymodelovali. Ale proč? O tom jsme se s nimi nemohli domluvit, nenašli jsme společný jazyk.“ Podíval se na mě, poplácal mě po rameni a povídá: „Tak je to, můj chrabrý bratře. A potom se řekne kosmozoologie…“

Nevím, řekl mi pravdu, nebo si to všechno vymyslel, aby mi úplně zamotal hlavu, ale chuť vykládat mi dál o všelijakých přírodních záhadách ho potom přešla. Šli jsme z muzea ven. On mlčí, já taky, v duši mám hotový galimatyáš a tak jsme přišli do jeho pracovny. On si sedl do svého křesla před obrazovkou, ze vzduchu vyňal pohár se svou oblíbenou šumivou limonádou, pil ji slámkou a koukal skrz mne. V jeho pracovně kromě té obrazovky a nenormálního množství knih vlastně nic není. Dokonce ani stůl ne. Já bych na jeho místě všude nastavěl sochy, navěšel koberce — to byste teprv koukali! Ale co si na něm vezmeš… na starém mládenci. Třeba mu to nedovoluje jeho hodnost, žít v nádheře? Co já vím o jeho postavení. Nic. Jen že má ve sklepě muzeum

„Poslyš, Gagu,“ říká on najednou. „Ale vždyť tobě je tady asi smutno?“

Překvapil mě tou otázkou nepřipraveného. Jak mám vědět, co mu na to vůbec říct? A vůbec, co já vím, jestli mi tu je smutno nebo ne. Stýská se mi — to ano. Není to tady útulné. Nedovedu si najít místo. Ale smutno? Je například smutno člověku v zákope, když po něm střílejí? Není na to, moji milí, čas. A já tady na to taky nemám čas.

„Ale ne,“ povídám, „vím, v jaké jsem situaci.“

„No a co tedy víš?“

„Jsem zcela ve vašich službách.“

Usmál se.

„V mých službách… No dobře, nebudeme o tom mluvit. Já, jak vidíš, nemohu s tebou trávit všechen čas. A ani ty po tom nějak zvlášť netoužíš. Snažíš se být ode mne dál.“

„Ale nikoliv,“ odpovídám zdvořile. „Nikdy nezapomenu, že jste můj zachránce.“

„Zachránce? Hm… Do záchrany je ještě daleko. Ale nechceš se seznámit s jednou zajímavou osobou?“ Srdce mi strnulo.

„Jak poroučíte,“ říkám.

Přemýšlel.

„Asi skutečně poručím,“ řekl a zvedl se. „Asi to tak bude užitečné.“

S těmi nepochopitelnými slovy přistoupil k zadní zdi, něco tam udělal a zeď se otevřela. Že se u nich stěny hned zavírají a hned zas otevírají, na to jsem si už zvykl, dokonce mě to už nudilo. Já jsem čekal něco jiného. Myslel jsem, že mě chce seznámit s tím matematikem, a místo toho — u všech hadů — tam stojí takové bidlo, dlouhé dva a půl metru, ohromná ramena a ruce, krk žádný, a na hubě má něco jako náhubek, udělaný z matové mřížky, a z obou stran tomu trčí něco jako svítilny nebo jako uši. Řeknu vám, na mou čest, že bych byl asi utekl, kdybych na sobě neměl uniformu. Fakticky! Byl bych utekl i v uniformě, ale nohy mi vypověděly službu. A tu ta příšera ještě promluví hlubokým hlasem:

„Nazdar, Korněji!“

„Nazdar, Drambo!“ Korněj na to. „Pojď ven.“

Ten vyšel. A zase! Čekal jsem, že pod jeho kroky bude dunět celý dům. Vždyť je to strašidlo, hotový golem! A on si vyšel, jako by se vznášel ve vzduchu. Ani zvuk, ani nejmenší šramot. Před chvílí byl ve výklenku, a teď stojí uprostřed místnosti a ty své uši-svítilny zamířil na mě. Cítím, že za zády mám zeď a couvnout není kam. Korněj se směje a říká:

„Neboj se, neboj se, vždyť jsi Bojový Kocour! Tohle je robot. Je to stroj.“

Děkuji, myslím si, jako by se mi tím nějak ulevilo, že je to stroj.

„Takové teď už neděláme,“ povídá Korněj a oprašuje z té příšery prach. „Ale můj otec s takovými létal na Jajlu i na Pandoru. Pamatuješ si na Pandoru, Drambo?“

„Pamatuju si všechno, Korněji,“ basem povídá to strašidlo.

„Tak se seznamte,“ říká Korněj. „To zde je Gag, chlapík z pekla. Na Zemi je ještě nováček, nic tady nezná. Budeš mu k službám.“

„Čekám na vaše rozkazy, Gagu,“ bručí ta příšera a jako na znamení přátelství zvedá obrovskou ruku až ke stropu.

Nakonec se všechno urovnalo. A pozdě v noci, když už celý dům spal, přikradl jsem se k tomu nápisu a pod matematické vzorce jsem napsal:

„Kdo jsi, příteli?“

Když se dostali na opuštěnou cestu, slunce už stálo vysoko nad stepí. Rosa uschla, tvrdá krátká tráva šustěla a praskala pod nohama. Kolem cvrkaly tisíce kobylek, ze země stoupala teplá, intenzívně trpká vůně.

Cesta byla podivná. Naprosto přímá, vycházela za mlhavě modrým obzorem, rozdělovala zemi na dvě poloviny a znovu se ztrácela na druhé straně obzoru tam, kde celý den i noc cosi vzdáleného a velikého nezřetelně planulo, blýskalo se, pohybovalo se a vzdouvalo, a zase jako by ležela ve stepi v masivním, několik centimetrů tlustém pruhu, na krajích zaobleném, z nějaké pevné, ale přitom nikoli tvrdé hmoty. Gag na ni šlápl, podivil se nečekané pružnosti a několikrát lehce poskočil na místě. Nebyl to beton, ale nebyl to ani sluncem vyhřátý asfalt. Bylo to něco jako pevná guma. Od cesty šel chlad, nikoli žár rozpálené hmoty. Na jejím povrchu nebyly žádné stopy, dokonce ani prach ne.

Gag se sklonil a přejel rukou po hladkém, téměř kluzkém povrchu. Podíval se na dlaň. Dlaň zůstala čistá.

„Za posledních osmdesát let velice uschla,“ zahučel Dramba. „Když jsem ji viděl naposledy, byla širší, asi dvacet metrů. Tehdy se ještě pohybovala.“

Gag rychle seskočil na zem.

„Cože, že se pohybovala? Jak se pohybovala?“

„Byla to samohybná cesta. Tehdy bylo mnoho takových cest. Ovíjely celou zeměkouli a tekly — na okrajích pomalu, v centru velice rychle.“