Vladimir Obručev - Sannikovova země

Na Velkém Ljachovském ostrově, který patří k Novosibiřskému souostroví, uchovaly se v tomto věčném ledu četné mamutí kly, které dobývali lovci kožešin, přijíždějící brzo na jaře s pevniny sbírat kly, vyplavené mořským příbojem z ker. Dříve každým rokem přiváželi na výroční trh v Jakutsku jeden až dva tisíce pudů klů; to je důkazem, že na bývalé pevnině žila začátkem čtvrtohor sta a sta těchto velkých zvířat. Takové množství mamutů na maličkých ostrovech můžeme vysvětlit tím, že se na ostrovech, které tvořily vysoké části dřívější pevniny, shromáždili mamuti ve velkém počtu, když bývalá pevnina začala klesat pod úroveň Ledového oceánu a zvířata se zachraňovala před vodou, jež zalévala nížiny. Máme tedy důkazy, že na této bývalé části severní Sibiře existovaly předně sopky, za druhé velká stáda mamutů a za třetí ledovce, a tak můžeme určit dobu, kdy tato pevnina klesla pod úroveň moře. Stalo se tak za poslední doby ledové nebo na jejím konci a nalezená vyobrazení mamutů od pravěkých lidí dokazují, že v té době existovali i tito lidé.

Tak předpoklad mého románu, že se na osamělém velkém ostrově uprostřed Ledového oceánu — ostrově, který byl kdysi kráterem sopky, vlivem tepla z této sopky, uchovali z konce doby ledové mamuti a pravěcí lidé, není tak zcela nepravděpodobný. Na tomto požehnaném ostrově uprostřed polárního ledu mohli nalézt útočiště i Onkiloni, přicházející z Aljašky, příbuzní to indiánských kmenů amerických, kteří ustupovali před náporem Čukotů na ostrovy v Ledovém oceáně.

V každém případě je objevení této země, která podnes zůstává v neprobádané části Severního ledového moře, lákavým úkolem. Jak však to zařídit? Po lodi se k ní nelze dostat, protože, jak jsme již řekli dříve, je obklopena pásmem souvislého ledu, které ani ledoborec nezdolá. Dnes však máme k pátrání mocný prostředek v letadlech, která neměl ani Nansen, ani Toll. Odvahu a umění sovětských letců již dokázaly jejich lety do Arktidy. Loď, která se vydá pátrat po Sannikovově zemi, bude tedy muset mít na palubě letadlo s dostatečně výkonným motorem na dlouhý let. V druhé polovině srpna nebo v první polovině září, kdy je moře Laptěvových nejméně zamrzlé, loď dopluje k jižnímu okraji ledových polí na 77° až 78° severní šířky a 140° východní délky a letadla poletí pátrat co možná nejdále na východ a severovýchod. Až badatel Sannikovovu zemi objeví, pořídí s pomocí leteckého snímku její mapu, a nenalezne-li na ní vhodné prostranství k přistání, bude muset zemi prozkoumat výprava na saních, vysazená na led; možná, že tam bude i přezimovat, jak se stalo při průzkumu Severní země. Možná, že se někdo z vás, mladí čtenáři, zúčastní pátrání po Sannikovově zemi a jejího průzkumu jako letec nebo přírodozpytec. Mně nezbývá než vám přát dokonalý úspěch.

Od posledního vydání této knížky uběhlo čtrnáct let a za tuto dobu se v oblasti Ledového oceánu, uprostřed něhož má Sannikovova země ležet, dělaly nové výzkumy na lodích i letadly. Na podzim r. 1937 byly sevřeny ledovými krami v moři Laptěvových na západ od ostrova Kotelného ledoborce „Sedov“, „Sadko“ a „Malygin“ a bloudily mezi ledy na severovýchodě za 150° v. d.; při tom dojely značně na sever od Kotelného ostrova a od místa, kde asi leží Sannikovova země. Tu však cestovatelé vidět nemohli, protože již byla polární noc. Na jaře r. 1938, kdy se tři lodě prudce otočily na severozápad a pluly již severně od 80° s. š. létala k nim s pevniny letadla, která brala z lodí přebytečné lidi a odvážela je na břeh. Tato letadla létala přibližně nad místem, kde asi leží Sannikovova země, ale neviděla ji jistě proto, že v dubnu byla ještě pokryta hlubokým sněhem a nelišila se od ledu, který ji obklopoval, takže ji letci za rychlého letu nemusili ani zpozorovat. Později, již r. 1944, zorganisovala Hlavní správa severních mořských cest letecký průzkum úseku mezi 78° a 80° s. š. v oblasti severně od Kotelného ostrova; letci však zemi nezpozorovali.

V posledních letech však lodě téže správy při měření hloubky na různých místech moře Laptěvových a při braní vzorků na rozbor mořského dna shledaly, že v okruhu, kde má být hledaná země, není půda hlinitá jako v jiných částech tohoto moře, ale písčitá a hloubka je tu mnohem menší. Proto byla vyslovena domněnka, že byl na tomto místě ostrov, který však příboj vln podemlel. Tato domněnka se zakládá na tom, že je v moři Laptěvových několik ostrovů z věčného ledu, pokrytých jenom vrstvou písku nebo země. Taková je třeba značná část Velkého Ljachovského ostrova, jak je popsáno v románě. Menší ostrovy — Vasiljevskij a Semjonovskij — v moři na západ od ostrova Kotelného jsou celé z věčného ledu, pokrytého pískem, a jsou příbojem rychle podemílány. Podle výpočtu námořníků musí ostrov Semjonovskij zmizet, r. 1954 a místo ostrova Vasiljevského, ve starší době značeného na mapě, byla již r. 1936 pozorována písčina, t. j. mělčina pokrytá vrstvou vody, hlubokou tři metry.

Naproti tomu však zaměstnanci polárních stanic SSSR, vysazení r. 1938 na ostrově Henriettině, nejsevernějším ostrově v souostroví De Longově na sever od Novosibiřských ostrovů, radiotelegraficky sdělili, že od 30. dubna do 27. června létali přes ostrov ptáci směrem na sever. Tento ostrov není velký, celkem má 10 000 km2, je samá skála, z poloviny pokryt ledovcem a pro pobyt ptáků se nehodí; ptáci létali po dva měsíce dále. To znamená, že někde uprostřed ledových ker na sever od souostroví De Longova musí být v Ledovém oceáně země, a to ostrov vhodný pro pobyt ptáků. Nebude však již v okruhu, kde se předpokládala Sannikovova země, ale značně dále na severovýchod od ostrova Kotelného a na sever od ostrova Henriettina.

„Je však problém Sannikovovy země definitivně vyřešen?“ táží se čtenáři. „Existuje ještě nebo neexistuje?“ Podle mého mínění můžeme položit tři otázky a pokusit se na ně podle známých údajů odpovědět.

1. Existovala vůbec tato země? Jsem přesvědčen, že existovala. Let ptáků a také to, že zemi viděl Sannikov i Toll, nás v tom utvrzují. Plavba lodi „Fram“ r. 1893 potvrzuje, že když loď byla co nejblíže této zemi, přibíhaly k ní polární lišky a živily se odpadky, ačkoli ani předtím, ani potom při plavbě tato zvířata neviděli. Na plovoucích ledových krách nežijí lišky v takovém množství.

2. Je tato země skutečně malý ostrov z věčného ledu, který moře zatím již zničilo, jak se domnívají hydrologové, kteří nalezli na místě, kde byl asi ostrov, písek a mělčinu? Pokládám za správnější odpovědět na tuto otázku záporně, a to proto: Kdyby byla Sannikovova země takový malý ostrov, který moře již smylo, nemohl by jej především spatřit Sannikov ani Toll z Kotelného ostrova, protože by ostrov nemohl vyčnívat nad ledovými krami a nemohl by na sebe upoutat pozornost. Za druhé by na něm bylo příliš málo místa pro stěhovavé ptáky a velká hejna různých ptáků, které mnozí badatelé spatřili, nelétala by na něj.

Musíme tedy položit třetí otázku:

3. Existuje-li Sannikovova země přece, kde leží a proč ji letci, kteří letěli již nejednou nad místem, kde má být, nespatřili? Odpovědět na tuto otázku mohu takto: Je-li Sannikovova země skutečně zbytkem činné sopky, jak je popsána v románě, a jestliže po katastrofě klesla, že se z ní stal nížinatý ostrov, nebo byla-li vždy takovým ostrovem (což je ovšem v rozporu se slovy barona Tolla, který viděl v dálce kuželovité vrchy), na němž teplo stále vystupující z hlubin podporovalo uprostřed ledových ker krásné rostlinstvo (a to lákalo tažné ptáky), musí vždycky nad touto teplou zemí uprostřed studených ledů ležet vrstva mlhy. Proto nemuseli letci, i když letěli přímo nad ostrovem (a tím spíše, jestliže letěli stranou od něho), zemi vůbec vidět ani v létě za řídkých jasných dnů, a jestliže spatřili malé pole mlhy, mohli myslet, že zakrývá velkou prohlubeň mezi ledovými krami a ne zemi. Přistát letadlem na kerném ledě, když jeho povrch zakrytý mlhou není vidět, je nemožné. A tak se bude moci tato země pod mlhovou pokrývkou ještě dlouho skrývat badatelům.